Věci se nevrátí zpět do normálu. Politický a psychologický dopad koronaviru bude trvat desítky let. Svět, který z toho vzejde, bude chudší, nepříjemnější, napjatější a autoritářštější.
Epidemie přepne spínač v našem mozku. Staneme se opatrnějšími a méně tolerantními k oponentním názorům. Požadujeme pevnou ruku vlády. A naše nálada neodejde spolu s virem. Vzpomeňme si, jaké politické změny následovaly po druhé světové válce, při poslední příležitosti, kdy se lidé cítili kolektivně ohroženi v takovém rozsahu. Restrikce, které se zaváděly údajně jako nouzové, zůstaly dlouho poté, co nouze pominula – potravinové příděly, občanské průkazy, vojenská služba, řízená ekonomika.
Proč? Protože války a epidemie nás uvrhávají zpět do našich nejzákladnějších instinktů lovců a sběračů. Stáváme se více zahleděnými do sebe, kmenovějšími, kolektivističtějšími, hierarchičtějšími. Jinak řečeno, velké disrupce tohoto typu nám připomínají, jak nepřirozený je liberální řád a jak křehké a nestabilní jsou individualismus a svoboda, které jsme prožívali poslední dvě století.
„Volný obchod, největší požehnání, které může vláda propůjčit svému lidu, je téměř v každé zemi nepopulární,“ napsal Lord Macaulay v roce 1824. Od té doby vzrostl průměrný globální příjem, podle konzervativního odhadu, o tři tisíce procent – přičemž do té doby sotva vůbec rostl. Globalizace a otevřené trhy jsou úžasní bořiči chudoby. Vezměte si jakoukoliv metriku, kterou chcete: gramotnost, délku dožití, kojeneckou úmrtnost, vzdělání žen, kalorický příjem, výšku. Avšak v područí našich paleolitických instinktů to odmítáme připustit. Odmítáme důkazy rostoucí prosperity, nebo si říkáme, že rostoucí životní standardy přišly za hrůznou cenu, že společnost ztratila duši a stala se materialistickou, že něco chybí. Každé protestní hnutí proti modernímu liberálnímu řádu – romantismus, existencialismus, fašismus, komunismus, náboženský fundamentalismus – je výkřikem našeho mučeného vnitřního jeskynního muže, dychtícího po kolektivismu a autoritě klanu.
Jak se pozvedáme z kokonu karantény, zjišťujeme, že jsme mírně přeměněni. Je tu větší poptávka po autoritářské vládě zleva i zprava. Je tu více protekcionismu, a tím pádem více chudoby. Je tu méně tolerance oponentních názorů. Je tu více politiky identit – poslední formy kolektivismu, protože definuje lidi ne jako jednotlivce, ale podle skupin.
Sova Minervy, psal Hegel, roztahuje svoje křídla pouze s příchodem soumraku. Může to tak být, že myšlenky, které jsme v moderní době brali za samozřejmé – že jednotlivec je více než pouze část kolektivu; že vládci by si neměli vytvářet pravidla, jak se jim zlíbí; že lidé, které nemáme rádi, nás pořád mohou obohatit tím, co říkají; že naše vztahy jedněch s druhými by neměly být definovány místem nebo kastou, do kterých jsme se narodili – byly pouze výkyvem, výjimkou. Můžeme se nacházet na konci – takříkaje – krátkého interglaciálu mezi dvěma dobami ledovými.
Zatímco se ledovce valí zpět, všimněme si, co necháváme za sebou. Oslavujme ten mimořádný zázrak, který propustil lidskou rasu z deseti tisíc let nevolnictví a pozvedl nás na vrchol bohatství a štěstí, jaké byly ještě nedávno nepředstavitelné. Uznejme úspěchy tržního systému, který ukončil otroctví, zlomil tyranie, zvýšil životní standardy pro běžné lidi, osvobodil ženy a menšiny, stál v obraně důstojnosti jednotlivce. Oslavujme první ekonomický model, který nechal lidi zlepšovat svůj stav ne vemlouváním se mocným, nýbrž nabízením služby lidem kolem sebe. Truchleme nad liberálním řádem, jenž odchází a jenž, než přišla pandemie, vysušoval poslední kaluže chudoby na naší planetě.
Poděkujme kapitalistickému okamžiku, kdy rozum překonal dogma a kdy si obyčejní lidé užívali životní styl, o jakém se středověkým králům ani nesnilo. Byl to úspěch o to pozoruhodnější, že mu málokdo rozuměl nebo ho oceňoval. Ti, kdo čerpali jeho výhody, zůstali podezřívavými a nepřátelskými až do konce. Až teď snad, kdy se vracíme do své přirozenosti, oceňujeme, co ztrácíme.
Původně vyšlo na webu Institutu Johna Locka pod názvem The Virus Has Killed the Liberal Order. Přeložil Martin Pánek.
