Ekonomické příčiny a důsledky nezaměstnanosti jsou široce diskutovány na ekonomických stránkách novin i v politických debatách. Zaměřme se nyní na skutečné příčiny a vyvraťme některé mýty.
Média a politici jásají, když „otevření továrny XY vytvořilo 1000 nových pracovních míst,“ a bědují, když firma YZ ukončí výrobu a o práci přijde 500 lidí. Politik, který poskytne dotace na záchranu výroby ve firmě YZ, se může spolehnout na takřka všeobecnou podporu veřejnosti, která mu bude vděčná, že zachránil pracovní místa.
Pracovní místa sama o sobě ale nejsou zárukou kvalitního života. Pracovní místa také mohou spočívat v kopání a opětném zasypávání jam. Co když dělníci v zachráněné továrně vyrábějí zboží, které nikdo nechce kupovat? V někdejších socialistických zemích, které hrdě zdůrazňovaly, že dávají práci každému, byla řada pracovních míst právě takto neproduktivních. Podstatná je produktivita práce, přičemž pracovní místa jsou pouze prostředkem k dosažení užitečných cílů.
Každá práce je na úkor jiné práce, protože k dispozici je omezené množství pracovních sil. A nejefektivnější rozdělení práce zajistí jedině tržní systém. Jakmile dovolíme vládě vytvářet pracovní místa, přijdeme o zboží a služby, které by mohly jinak vzniknout. Vzácnou pracovní sílu si musíme šetřit na užitečná zaměstnání.
Představme si svět, kde jako mana z nebe trvale padá vše, co potřebujeme – pizzy, boty, mobily. Byla by nám v takové Utopii k něčemu pracovní místa? Nikoliv. Čas, který je vzácným zdrojem, bychom mohli utrácet lépe – věnovat se studiu, povalování se na sluníčku apod.
Místo toho, abychom chtěli pracovní místa jako taková, ptejme se, proč je zaměstnanost tak důležitá.
Protože žijeme ve světě ekonomické vzácnosti, kde žádná mana z nebe nepadá. Abychom mohli žít a kvalitně žít, musí se většina z nás živit prací. Proto bychom se měli radovat jen z pracovních míst, která znamenají tvorbu skutečných hodnot, tj. věcí, za něž je někdo ochoten utratit své těžce vydělané peníze. A právě to se může dít jen na volném trhu, nemohou to zařídit politici a úředníci.
Ale co si počít s nezaměstnaností? Co když lidé chtějí pracovat, ale nemůžou najít práci? Skoro vždy je pravou příčinou nezaměstnanosti vláda se svými aktivistickými programy.
Minimální mzda. Minimální mzda určuje, že mzdy nesmí být nižší než vládou stanovená úroveň. Její škodlivost vysvětlíme pomocí příkladu z přírodopisu: Existují zvířata, která jsou ve srovnání s jinými slabá. Např. ježek je bezbranný, má ale naštěstí bodliny. Srnky jsou snadno zranitelné, ale naštěstí umí rychle běhat.
V ekonomice lidí je to podobné. Mnozí lidé jsou relativně slabí. Tělesně postižení, mladí, příslušníci menšin, lidé bez vzdělání – ti všichni jsou na trhu slabými hráči. Podobně jako slabá zvířata v přírodě, mají tito lidé výhodu, která jim jejich handicap kompenzuje: schopnost a ochotu pracovat za nižší mzdu. Když jim vláda tuto výhodu vezme skrze nařízení o zákazu platit nižší mzdu než vládou stanovenou, je to jako bychom ježkovi vytrhali jeho bodliny. Výsledkem je růst nezaměstnanosti, která vytváří pocit nepotřebnosti, izolaci a závislost.
Vezměme si mladého člověka jen se základním vzděláním, jehož produktivita je na trhu oceněna 2,50 dolaru na hodinu. Co se stane, když parlament schválí, že minimální odměna má být 5 dolarů na hodinu? Každý, kdo by tohoto člověka najal, by tratil 2,50 za hodinu. Proč by ho tedy zaměstnával!?
Představme si muže a ženu, každého s produktivitou 10 dolarů za hodinu práce. Předpokládejme, že muž dostává 10 dolarů a žena – ať už kvůli diskriminaci nebo z jakéhokoliv libovolného důvodu – dostává 8 dolarů. Je to stejné, jako by žena měla na čela nápis „zaměstnejte mě, a vyděláte 2 dolary za hodinu navíc.“ To z ní dělá lukrativního zaměstnance i pro lehce sexistického šéfa. Když ale zákon, který nařídí platit muže a ženy stejně, diskriminační sklony takového zaměstnavatele se nemohou projevit jinak, než že ženu nezaměstná vůbec.
Srovnatelné práce. Jindy zase vlády nařizují, že zdravotní sestřičky mají dostávat stejně jako řidiči kamionů, protože prý jejich práce má „vnitřně“ stejnou hodnotu. Nařízení o zvýšení mezd sestřiček pak vede k vyšší nezaměstnanosti žen.
Pracovní podmínky. Nezaměstnanost vytvářejí i zákony, které zaměstnavatelům nařizují určité pracovní podmínky. Když např. sběrači ovoce musí mít k dispozici moderní toalety se studenou a teplou vodou, vychází to nakonec stejně jako nařízené minimální mzdy. Z ekonomického hlediska jsou totiž pracovní podmínky takřka neoddělitelné od mzdových nákladů. Pokud vláda nutí firmy vynakládat více, budou muset najmout nakonec méně lidí.
Odbory. Když existuje nařízení, že najímat se smějí jen členové odborů, znamená to diskriminaci neodborářů. To znamená pro nečleny odborů zásadní znevýhodnění, které je staví permanentně do pozice nezaměstnaných. Hlavní cíl odborů je totiž zbavit se konkurence. Odbory jsou státem chráněný kartel jako žádný jiný.
Ochrana zaměstnanců. Zákony na ochranu zaměstnání omezují proces propuštění, aby chránily zaměstnance. Když ale vláda zaměstnavatelům nařizuje, že nemohou zaměstnance propustit ať se děje co se děje, pak bude každý zaměstnavatel především váhat, zda zaměstnance vůbec zaměstná. I tento zákon, který má chránit zaměstnance ve skutečnosti zvyšuje nezaměstnanost. Stejně jako daně ze mzdy a povinně placené sociální a zdravotní pojištění, které zvyšují náklady práce a odrazují od najímání nových pracovních sil.
Sociální pojištění. Odvody z mezd, jako např. sociální pojištění znamená značné byrokratické i finanční náklady pro zaměstnavatele a drasticky zvyšuje mezní náklady zaměstnání dalších pracovníků.
Pojištění v nezaměstnanosti. Povinné pojištění pro případ nezaměstnanosti zvyšuje nezaměstnanost tím, že podporuje život na sociálních dávkách místo práce. Když je nějaké chování finančně podporované, bude takového chování více. Je to doslova vládní podpora nezaměstnanosti.
Vázané živnosti. Omezení a licence také zvyšují nezaměstnanost. Většina lidí chápe, že doktoři a právníci potřebují ke svému povolání licenci. Proč ji ale mají mít chovatelé fretek, sokolníci a pěstitelé jahod? Vláda ve skutečnosti licencuje přes tisíc živností ve všech 50 státech USA. Jenda žena z Floridy si zřídila vývařovnu polévek pro chudé, ale její živnost byla okamžitě uzavřena jako nepovolená restaurace, protože neměla příslušné oprávnění. Výsledkem je, že chudí už nemají levnou polévku.
Když vláda schválí, že určité povolání nemůže být provozováno bez licence, vytváří tím právní překážku vstupu na trh. Proč musí být nezákonné provozovat bez licence kadeřnictví? Vždyť na trhu lidé umí sami posoudit, kdo stříhá dobře a kdo špatně. Když vláda na nějaké povolání požaduje licenci, je to protikonkurenční opatření. Kdo asi tak lobuje za omezení vstupu na trh kadeřníků? Kadeřníci – a ne proto, aby chránili zákazníky před špatnými sestřihy, ale aby chránili sebe před konkurencí.
Pouliční pro
dej. Zákony proti pouličnímu prodeji, zakazují prodej jídla a zboží na ulici lidem, kteří je takto chtějí. Není divu, že ve městech jako Washington nebo New York jsou nejzapálenějšími bojovníky proti stánkovému prodeji zavedené restaurace a obchodní domy.
Dětská práce. Je spousta povolání, které nevyžadují téměř žádné zaškolení – jako např. posekání trávníku – a které se tedy skvěle hodí pro mládež, která si chce přivydělat. Kromě peněz je taková práce dobrá i k tomu, že učí mladé, co je to práce, jak zacházet s penězi a jak šetřit nebo dokonce investovat. Ve většině zemí ale vlády diskriminují teenagery a brání jim, aby se nějak podíleli na systému svobodného podnikání. Děti dnes už ani nesmí rozvážet noviny.
Centrální banka. Centrální banka, tím že způsobuje nepravidelnou emisí peněz hospodářský cyklus, zvyšuje nezaměstnanost. Inflace totiž nejen zvyšuje ceny, ale uměle přesměrovává poptávku po práci. Během růstové fáze cyklu najímají firmy nové pracovníky a mnoho z nich je přetaženo vyššími mzdami z jiných odvětví. Směřování peněz vytvořených centrální bankou do určitých odvětví však netrvá věčně. Když se cyklus převrátí do recese, dochází k propuštění lidí a k růstu nezaměstnanosti.
Volný trh. Volný trh samozřejmě neznamená nulovou nezaměstnanost. Žijeme v reálném světě, kde se liší dovednosti i inteligence, mění se tržní preference a nikdy nikdo nemá dokonalé informace. To může vést k dočasné nezaměstnanosti způsobené trhem. Tuto nezaměstnanost Mises nazýval „katalaktickou“. Další lidé jsou dobrovolně nezaměstnaní, když čekají až najdou lepší práci.
Volný trh sice nezajistí práci každému a vždy, ale zajistí, že každý, kdo chce pracovat, bude mít šanci najít práci. K tomu je ale potřeba zrušit minimální mzdu, povinné pracovní podmínky, povinné členství v odborech, ochranu propuštění, sociální dávky a příspěvky na nezaměstnanost, regulace, licence, zákaz stánkového prodeje, zákaz dětské práce a vládní monopol na emisi peněz. Jediný účinný lék na nezaměstnanost se jmenuje volný trh.
