Když jsem se nedávno vracel z dovolené, míjel jsem tři gigantické cukrovary. Na tom by nebylo nic divného, kdybych se nenacházel ve Švédsku. Švédsko je totiž severská země, která leží na stejné zeměpisné šířce jako Aljaška. Švédské léto je velmi krátké a půda je tu zmrzlá několik měsíců v roce, dobytek musí být kvůli chladu většinu času pod střechou. Asi byste se sem nevydali zkoušet štěstí v zemědělství.
Švédští farmáři jsou na tom ale překvapivě dobře a žijí si nečekaně komfortně – podobně jako farmáři v celé EU. Tento blahobyt je ovšem na úkor chudých zemí ve východní Evropě, Africe a latinské Americe. Příčinou tohoto nenormálního stavu je Společná zemědělská politika – (Common Agricultural Policy) – CAP, jejímž cílem je chránit farmáře EU před konkurenty z chudších zemí. Je třeba dodat, že v USA to není o mnoho jiné.
Společná zemědělská politika je založena na systému kvót a cel, která dosahují až několika set procent ceny. Cílem těchto opatření je zabránit dovozu potravin ze zahraniční. Důsledkem této politiky jsou obrovské přebytky potravin, které se kupí ve skladech po celé Evropě a které se musí buď využít – nebo zničit. EU proto masově vyváží tyto zásoby do chudých zemí za použití exportních dotací, které stlačují vývozní cenu hluboko pod náklady a dále tak ničí zahraniční konkurenty.
Je to tato nemravná politika kvót, cel a dotací, která způsobuje, že se ve Švédsku vyplatí dělat cukr z cukrové řepy. Za každou kostku cukru do kávy zaplatíme ve Švédsku více než dvakrát tolik, kolik stojí zahraniční cukr vyrobený z cukrové třtiny. Do zahraničí přitom náš cukr vyvážíme za čtvrtinu výrobních nákladů.
Tento evropský protekcionismus není ojedinělý. Podobný režim existuje i v dalších bohatých zemích. Tyto obchodní překážky jsou kruté zejména vůči rozvojovým zemím. Cla (která nejsou ničím jiným než daněmi), mají západní země o 30 % vyšší než je celosvětový průměr.
Cla jsou navíc odstupňována tak, že jsou tím vyšší, čím více přidané hodnoty produkt obsahuje. Částečně zpracované produkty mají v průměru o 20 % vyšší zatížení clem než surové produkty. Hotové produkty mají skoro o 50 % vyšší zatížení. V praxi to znamená, že rozvojové země mohou tak ještě vyvézt ovoce, ale už sotva mohou kvůli prohibitivním clům vyvézt džem vyrobený ze svého ovoce.
Západní politici snad již pochopili, že jejich ekonomikám škodí vysoké mezní sazby progresivního zdanění. Kdy pochopí, že vysoké mezní sazby dovozních cel škodí stejně tak i rozvojovým zemím, jejichž potíže údajně chtějí řešit?
Volání po změně této šílené politiky existuje již dlouho. Po uvolnění obchodu volají zejména velcí exportéři zemědělských produktů, jako Brazílie, Argentina a Kanada, ale i Spojené státy. Problém je, že Spojené státy v této snaze nepůsobí důvěryhodně, když současně zvyšují cla na zahraniční ocel. Rozvojovým zemím škodí nejvíce evropský protekcionismus, ale Amerika v tomto EU dohání, což dává Evropské unii výmluvu k tomu nic neměnit. Americký Kongres nedávno schválil několikamiliardové dotace zemědělcům a na vývoz přebytků formou potravinové pomoci zemím, které přitom zdaleka nedostatkem potravin netrpí. Americká zemědělská politika se začíná nebezpečně podobat evropskému ničivému systému Společné zemědělské politiky.
Podle závěrů jedné konference OSN připravuje evropský protekcionismus rozvojové země o exportní tržby ve výši téměř 700 miliard dolarů denně. To je téměř 14 krát tolik, kolik dostávají tyto země ze Západu ve formě potravinové pomoci. Evropský protekcionismus je pokračující tragédií, která způsobuje zbytečné strádá-ní, hladovění a nemoci v zemích třetího světa. Železná opona mezi Západem a Východem byla po skončení Studené války vystřídána celní oponou mezi Severem a Jihem.
Evropský protekcionismus také značně zatěžuje samotné Evropany. Obyvatelé Evropy doplácí na Společnou zemědělskou politiku každý den asi jednu miliardu euro. Za tuto cenu by mohly všechny evropské krávy odletět do Argentiny první třídou. Navíc by každá kráva mohla dostat na cestu kapesné 3000 dolarů.
Náš protekcionismus může vést k ještě závažnějším problémům v budoucnosti. Lidé ze Západu si zvykli kázat chudým zemím o přednostech volného trhu. Slibujeme jim, že prosperita se dostaví hned jak přijmou náš ekonomický model. Mnoho zemí to zkusilo, ale narazilo přitom na uzavřené trhy. Není proto divu, že západní země jsou v Africe, na Středním východě i v Jižní Americe považovány za pokrytce, a v mnoha regionech, kde by teď Západ potřeboval přátele více než kdy jindy, narůstá nevraživost vůči všemu západnímu, anti-amerikanismus a živnou půdu nacházejí antiliberální ideologie.
Nedávno přijatý americko-evropský plán na uvolnění zemědělského obchodu obsahuje řadu pěkných frází, ale žádné závazky. Lze předpokládat, že protože schází jakákoliv vyhlídka na skutečné reformy, odmítnou chudé země v září na zasedání Světové obchodní organizace dohodu podepsat. Snaha o multilaterální dohodu o světovém obchodu se tím zhroutí. Americké i evropské firmy budou pak dál čelit bariérám svého exportu. A mnohé rozvojové země ztratí zájem o zapojení se do globálního obchodu.
Je třeba co nejdříve učinit skutečné a upřímně míněné kroky k liberalizaci ochodu. Amerika nyní potřebuje takového prezidentského kandidáta, který by jako ten před volbami 2000 prohlásil: „Hodlám skoncovat s bariérami a cly ve všech oblastech, aby celý svět obchodoval svobodně. Bariéry staví ten, kdo se bojí. Bourá je ten, kdo si věří.“ Mužem, který toto tehdy prohlásil, byl George W. Bush. Kde jsou nyní jeho liberální vize?
