Jeden z nejzásadnějších rozlišovacích znaků mezi socialismem a kapitalismem je vztah jedince a státu či státního útvaru. Za socialismu jsou občané majetkem státu, ten se o ně stará, uděluje jim různé prebendy, léčí je a krmí.
My, kteří vyznáváme přesně opačný názor a tvrdíme, že občané mají nejen vlastnit svůj stát, ale také o něm plnohodnotně rozhodovat, si musíme přiznat, že onen socialistický model může pro řadu lidí být sympatický a nemusí to nutně všichni být flákači nebo lemplové. Všichni víme, že existují lidé objektivně méně výkonní, méně průbojní či jakkoli jinak handicapovaní a pro ně se socialistické uspořádání zdá být zcela logickým. Mohou se najít i lidé velmi schopní, kteří vítají, když se o sebe nemusí starat a ušetřený čas a energii mohou v celém rozsahu věnovat něčemu, co je bytostně zajímá.
Problém s celou věcí však je v tom, že socialismus nefunguje a ani fungovat nemůže. Každý soudný člověk musí uznat, že poté, co pokusem o tento druh perpetua mobile prošla celá východní Evropa a řada dalších zemí rozmístěných všude možně po planetě a výsledek vždy vedl neomylně ke státnímu krachu, nemá smysl v této nepodařené úchylce společenského vývoje pokračovat. Není ani příliš obtížné problém rozebrat a zdůvodnit. V situaci, kdy se kterémukoli biologickému druhu dostane nadstandardní ochrany, přestane usilovat o nejvyšší výkon a začne zakrňovat. Platí to o jelenech v oboře, platí to o kanárkovi v kleci a platí to samozřejmě i o člověku.
Potíž je v tom, že psychicky nemocný hráč, přicházející o každou výplatu na hracích automatech – pokud není úplný idiot – také ví, že nad nimi nemůže vyhrát a pravděpodobně se mu občas dostane v tomto smyslu i řádného poučení. I přes tuto matematickou jistotu však hráčů nikterak neubývá a provozování kasín a organizovaní finančních her patří mezi vůbec nejlukrativnější činnosti, které existují. Stejně tak velká masa lidí žijících dnes v západní Evropě, která je jádrem moderního socialismu pěstovaného pod hlavičkou Evropské unie, slyšela v minulosti ledacos o zlu zvaném socialismus, avšak tito lidé nikdy neměli možnost si jej vyzkoušet na vlastní kůži a ti, kteří v dřívějších dobách měli možnost navštívit autentické růžové souputníky bývalého Sovětského svazu, nic nepochopili.
Na rozdíl od místních občanů mohli samozřejmě zase kdykoli odjet, měli téměř úplnou svobodu slova, protože bolševik si nechtěl pálit prsty s devizovou cizinou. Majetkem státu byli vlastní občané a nikoliv cizinci. Občas byl některý z nich vyhoštěn, ale jeho následné vyprávění doma zpravidla zapadlo v přehršli zpráv jiných. Tam, kde svoboda slova není omezena, totiž zase pro řadu lidí vyvstává problém umět rozlišovat význam a priority různých informací. Západní část našeho kontinentu tak není před nebezpečím socialismu nikterak chráněna a tamní lidé neumí rozeznat jeho charakteristické rysy.
Ztráta ekonomické potence, která je pro socialismus charakteristická, přichází zpočátku velmi pozvolna a poté co se tento trend zrychlí, bývá už pozdě na obranná opatření. Stát, který se postupně stane majitelem svých obyvatel, začne „v jejich zájmu“ omezovat nejdříve podnikatelské a potom i osobní svobody.
V těchto fázích už není úniku a občané takového soustátí mohou čekat už jen na finále ekonomického kolapsu či doufat v jakousi záchranu zvenčí. Právě proto, že drtivá většina občanů západní Evropy nezažila socialismus a není schopná mu čelit v jeho nejzákeřnější, totiž nástupní fázi, máme – jako tímto zlem poučení a dnes relativně svobodní občané – jen dvě možnosti. Buď poněkud naivně doufat, že situace není tak zlá, jak jsem ji popsal a že zbytky demokratických mechanismů v Evropě nedovolí definitivní přerod EU někam hluboko zpět anebo využít připravovaného referenda o přijetí Evropské ústavy k tomu, abychom v hodině dvanácté z této pasti utekli.
Pokud bude chtít někdo tomuto mému článku vytknout málo konkrétních informací, sděluji, že je určen pro relativně úzký okruh čtenářů, u kterého se však předpokládá velmi vysoký stupeň inteligence. Jsem si proto naprosto jist, že příslušná fakta, o kterých se dnes a denně dozvídáme z nejnovějších zpráv, které přichází z Evropské unie, si každý bude umět dosadit sám. Nikoho by nemělo zmást ani to, že zatím není sporu o hospodářské převaze západní poloviny kontinentu nad tou naší. Vývojové trendy však hovoří zcela jednoznačně opačně. Nestrkejme hlavy do písku, jsme mimořádně ohroženi, nesmíme se však chovat jako pštrosi. A snad ještě jedna poznámka. Pokud zdánlivě inteligentní člověk ještě dnes pořád horuje pro EU, je téměř jisté, že s její existencí má spojen nějaký přímý osobní prospěch. Každý, kdo zná naši historii, ví dobře, že kolaborantů se vždycky našlo velmi mnoho.
