Za socialismu se říkala anekdota o návštěvě amerického symfonického orchestru v Moskvě. Americký dirigent debatoval s moskevským kolegou. Ten se chlubil, že u nich neexistuje antisemitismus, že prý v jeho orchestru je deset Židů, a ti mají stejné postavení jako všichni ostatní. „To je zajímavé,“ říká americký host, „i v mém orchestru jsou určitě Židé, jen vůbec nevím kolik.“
Uběhlo několik let, socialismus ve východní Evropě padl, ale moskevská obdoba symfonického orchestru se již stihla přestěhovat do USA a západní Evropy. A odtud znovu přichází v propracovanější podobě a v širším záběru k nám. Celá společnost se stává takovým symfonickým orchestrem – čím menší pozornost se věnuje hudbě, tím větší důraz se klade na zastoupení, kvóty, rovnost, nediskriminaci, toleranci, pozitivní diskriminaci či zvýhodnění někoho nebo něčeho.
Důvod tohoto comebacku je jednoduchý. Postkomunistům v bývalých socialistických zemích se výrazně zmenšilo bojové pole za znovunávrat komunismu. S potěšením však zjistili, že v západních zemích nalézají pevné spojence, kteří cílevědomě usilují o socialismus anebo kteří ve své horlivosti či naivitě ani nevědí, nakolik jsou jejich činy jako vystřižené z manuálů učitelů marxismu. Diktatura proletariátu a třídní boj už nejsou hesla dne, dnešní levičáci zato vědí, že společnost se dá úspěšně změnit kulturní revolucí. A aby to bylo přitažlivější, stačí se přihlásit k liberalismu, dát mu levicový, kolektivistický obsah a vlna kulturní revoluce už potom přitahuje všechny inženýry a projektanty sociálních změn.
Zaručená je zejména popularita mezi intelektuály. Vždyť kolik z nich nekoketuje s vidinou nové, lepší, spravedlivější společnosti? Jak uvedl představitel klasického liberalismu, Friedrich August von Hayek „Spekulace o možné úplné rekonstrukci společnosti uspokojují chuť intelektuála mnohem více než praktičtější a krátkodobé úvahy těch, kteří se snaží o pozvolné zlepšování stávajícího pořádku“.
Infekce tohoto levicového liberalismu postihuje zejména umění, kulturní, společenské, výzkumné a vzdělávací profese. Umělci, pedagogové, filmoví režiséři, novináři, filmové a rockové idoly se přímo předhánějí v nenávisti vůči tradičnímu kapitalismu a jeho morálním normám, aby vytvořili lepší svět, svět svobody, tolerance, rovnosti všech idejí, náboženství, kultur, pohlaví, ras, sexuálního zaměření, svět hodnotového relativismu a nihilismu. Každého, kdo projeví vyhraněný názor, kdo chce odlišovat dobro od zla, civilizovanost od barbarství, úctu k životu od terorismu či sebevražedné útoky od ochrany před nimi, považují za dogmatika a netolerantního člověka.
Pro levicové liberály neexistují žádné všeobecné pravdy, které by stály nad člověkem, nad společností. Pravdou je pro ně vše, co podle nich rozšiřuje svobodu a rovnost. Proto odhazují všechny normy, zvyky, tradice jako zbytečnou přítěž, jako předsudek. A toleranci rozšiřují na vše, co se dosud považovalo za nenormální, neetické nebo neslušné.
Levicově-liberální superstát
Ani levicoví liberálové v našich domácích podmínkách nechtějí nijak zaostávat za touto revoluční vlnou formování nového světa. Vždyť podmínky jsou momentálně velmi příznivé. Stačí odkoukat, co se děje v zemích na západ od nás, podpořit to argumentem, že jde o aplikaci zkušeností z vyspělých zemí a vše to ještě pojistit kampaní za podporu návrhu ústavy Evropské unie. Vždyť v jednom superstátu s jednou ústavou budou přeci – když ne hned, tak postupně – platit stejná pravidla rovnosti a tolerance od Čiernej nad Tisou až po Lisabon.
Rovnost a tolerance levicových liberálů má však jednu „malou“ výjimku: nesouhlasný názor a postoj vůči nim se netoleruje. Na revoluční cestě k rovnosti je potřeba vyloučit všechny, kdo o této cestě pochybují, dát jim známku netolerantnosti a později uzákonit i možnost jejich potrestání.
Práva menšin místo práv lidí
Na jedné straně tedy tolerance životního stylu bez hodnot, na druhé straně vědomé i nevědomé vládnutí netolerantního Velkého Bratra v podobě komor, asociací, odborů, menšinových sdružení a úderek, výborů pro rovnost pohlaví (jaký to výstižný název!), zákonů, nařízení a represí, který bude sledovat, zda jste nedej bože neřekli vtip na adresu homosexuálů, Rómů, nebo nějakých jiných menšin, jestli jste neřekli nějaký názor, nevytvořili dílo, nenapsali myšlenku, se kterou by Velký bratr nesouhlasil, jestli jste nedej bože nenarušili integritu osobnosti svého dítěte, když jste ho plácli po zadku nebo po ruce, jestli jste jako soukromý zaměstnavatel náhodou neupřednostnili zaměstnaní matky s dětmi před Rómem nebo homosexuálem – anebo opačně. Protože se svým soukromým majetkem už nebudete mít právo na vlastní hodnotový systém.
Možná se jako rodič budete brzy zodpovídat i za to, že jste na svém dítěti spáchali násilí, když jste mu ještě jako neplnoletému vštepovali nějaké ideje a hodnoty a nečekali s tím na jeho dospělost. Jestli jste se dosud nemuseli zajímat o intimní záležitosti lidí ve svém okolí nebo na pracovišti, nyní už budete muset ve vlastním zájmu sledovat, kdo je homosexuálem či příslušníkem jakékoliv menšiny, abyste nebyli obviněni a potrestáni za netolerantnost a za porušování předepsané „rovnosti“.
Je to ten správný život pro většiny i menšiny? Nebudou v takovéto společnosti všichni poraženými? Nestává se člověk bezduchou, sterilní figurou na šachovnici představ a zákonů novodobých „liberálů“? Není to zas jen jedna z cest ke komunismu?
Budeme dále postupovat ke katastrofě ztráty individuálních svobod? Bude vládnout už jen nastupující kult „tolerance“, antidiskriminace, kult menšin, ve kterém se úplně vytratí jedinečnost člověka, jeho individualita? Bude se ještě dlouho hrát divadlo, ve kterém se stále více lidí postupně „zaškatulkuje“ do nějaké menšiny a bude žádat další práva nad rámec přirozených práv člověka? O jaká práva tu jde? Nadlidská, mimolidská?
Někteří filozofové říkají, že v době, kdy se vytrácí ve společnosti individuální svobody a rozpadá se systém hodnot, obnovují se myšlenky konzervativizmu. Toho konzervativizmu, který navenek paradoxně, ale obsahově zákonitě navazuje i na původní myšlenky klasického liberalismu.
Společné východisko klasického liberalismu a konzervativizmu, kterým je orientace na člověka s jeho svobodnou vůlí a možností svobodné volby rozpoznávat dobro a zlo, umožňuje, aby liberálové i konzervativci existovali – i když v tenzi – vede sebe. Jinak nám hrozí, že se k nám přes západ vrátí moskevský symfonický orchester a poslouchat budeme už jen nelidskou kakofonii.
