Tu paralelu si nenechám uniknout. Málokdy je totiž tak snadné poukázat na nesmyslnost některé regulace tak přímočaře a srozumitelně jako v tomto případě. Stačí jen přijmout jednoduchý a snad poměrně široce sdílený předpoklad, že politika je také jen a pouze trh, a to trh myšlenek, idejí, konceptů, světonázorů. Trh, jehož hráči na nabídkové straně – politici – se též snaží maximalizovat svůj užitek, tedy podíl na moci jako nástroji pro realizaci svých myšlenek (ony myšlenky mohou být nepochybně jak vznešené, tak i podlé, to ve výkladu nehraje roli). Voliči jako poptávající se ve volbách svými hlasy snaží též o maximalizaci svého užitku obdobně jako spotřebitelé, kteří hlasují svými peněženkami. Potud standard.
A nyní si představme, že by existoval zákon, který by stanovil maximální strop pro procento hlasů, které jednotlivá politická strana smí ve volbách získat. Řekněme, že by zákon stanovil, že žádná strana nesmí získat více než 25% hlasů a to ani tehdy, pokud by dané straně více hlasů chtěli lidé dobrovolně dát. Pokud by strana získala ve volbách hlasů více, než smí, měla by několik možností. Buď by musela část hlasů získaných nad zákonem povolený limit věnovat ostatním politickým stranám. Nebo by se musela sama rozdělit na několik menších stran, které by byly přinuceny napříště nespolupracovat, ale bojovat proti sobě. Případně by musela projít zdlouhavou mnohaměsíční procedurou na národní i nadnárodní úrovni, během níž by k tomu speciálně zřízený národní a nadnárodní úřad milostivě posoudil, zda si politická strana přece jen nemůže část hlasů „nad limit“ za určitých podmínek ponechat a díky nim zvýšit své zastoupení v daném zastupitelském sboru.
Stejný úřad by posuzoval možnost slučování stran. Kdyby hrozilo, že sloučením stran vznikne subjekt, který by mohl získat ve volbách více než povolené procento hlasů, úřad by vznik takovéto koalice zakázal. Obdobně by tento úřad povoloval vznik jakékoli povolební koalice, tedy sčítání „tržních podílů“ jednotlivých stran ve volbách, které se rozhodly spolupracovat ve vládě. Úřad by umožňoval či zakazoval vznik takovýchto koalic podle své úvahy, zda daná koalice může či nemůže ohrozit volnou politickou soutěž.
Že vám to připadá naprosto neuvěřitelné? Pak si ovšem uvědomte, že na každém běžném trhu produktů nebo služeb všechny tyto absurdity standardně fungují. Zákon, který vše uvedené umožňuje, se jmenuje zákon ochraně hospodářské soutěže a úřad stejného jména (na úrovni EU je jeho zrcadlem direktorát pro soutěž) je právě tím orgánem, který vydává podobná rozhodnutí o nemožnosti spojení soutěžitelů, nutnosti jejich rozdělení či zákazu získat vyšší podíl na relevantním trhu apod. V případě politiky bychom tedy při respektování logiky mé paralely mohli jen trochu změnit názvosloví. Stačí vytvořit „zákon o ochraně politické soutěže“ a k tomu „Úřad pro ochranu politické soutěže“ a máme v politice stejně podivuhodné uspořádání jaké již existuje na všech trzích.
Malá odbočka: už několikrát jsem zaznamenal, že když svobodomyslný člověk poukáže na absurditu regulace v určité oblasti tím, že se na ni podívá očima jiné oblasti, kde bez oné regulace v klidu existujeme, dosáhne nechtěně opaku. Upozorní laxního socialistu na místo, kde regulace zatím nebyla a on ji i v této doposud svobodné oblasti naopak nově navrhne. Tento časopis například psal o tom, že pokud chceme z důvodu ochrany pasivních kuřáků zakazovat kouření v restauracích, měli bychom primárně zakázat kouření v domácnostech. Měla to být nadsázka, ale ve světě už socialisté právě takové normy chystají. Mnozí argumentovali tím, že rovná daň nám odjakživa nevadí u právnických osob, proč by tedy měla vadit u fyzických. A hle, socialisté už přispěchali s návrhem na progresivní zdanění korporací. Pro sociální inženýry všeho druhu tedy zdůrazním, že výše uvedeným textem neříkám, že máme zřizovat úřad pro ochranu politické soutěže. Naopak. Máme se hluboce zamyslet nad tím, zda to, co je těžko odůvodnitelné v politice, není stejně obtížně odůvodnitelné na jakémkoli trhu.
Pokud lidé chtějí dát straně 40% nebo 55%, pak by žádný zákon neměl zapovědět voličům takto svobodně hlasovat. Všichni snad rozumíme rozdílu mezi tím, získá-li libovolná strana dominantní postavení v opakující se soutěži, tedy ve svobodných volbách, oproti situaci, kdy jej získá díky zákonem definované klauzuli o „vedoucí úloze“ dané strany. Tím více, nikoli tím méně to ale platí pro trh s jakýmkoli produktem či službou. Pokud firmy získávají dominantní postavení proto, že lidé dobrovolně kupují jejich produkty, je to v pořádku a žádný zákon by to neměl regulovat a omezovat. Zavrženíhodný není ten, kdo má dominantní postavení, ale pouze ten, kdo jej získal nikoli z vůle spotřebitelů či voličů, ale vynuceně z vůle zákona či státní moci a ze stejné vůle je ve svém dominantním postavení udržován, přičemž ostatním je znemožněno s ním soutěžit.
No a vidíte, přitom stále mnozí věří ordoliberální iluzi, že ten, kdo jako jediný může vytvářet a udržovat při životě efektivní monopoly, tedy stát, je zároveň tím, kdo má v roli „strážce trhu“ svobodnou soutěž garantovat. Smutným stavem světa však je, že za pravděpodobnější v tuto chvíli považuji spíše vznik „antimonopolního úřadu pro politickou soutěž“ než zrušení toho stávajícího.
