Máme různé druhy svobody, dokonce většinu z nich zaručuje naše ústava. To je ten dokument, který si každý přizpůsobuje k obrazu svému a ohání se jím, když potřebuje pošlapat svobodu druhého, což se v poslední době děje zdatně.
Ale dnes nechci mluvit o svobodách ústavních, nýbrž o záležitosti týkající se každého pracujícího občana. Málokdo o ní však ví a málokdo ji sleduje. Jde mi o Den svobody daňové. A tak se pojďme podívat, o co vlastně jde.
Den daňové svobody představuje pomyslnou hranici, jež rozděluje kalendářní rok do dvou období – v části roku do Dne daňové svobody je třeba vydělat na pokrytí výdajů státních a veřejných institucí. Toto virtuální období 100procentního zdanění končí Dnem daňové svobody, od kterého vyděláváme sami pro sebe a o vydělaných penězích si rozhodujeme podle vlastního uvážení. Za každých 20 tisíc Kč, které si necháme na vlastní spotřebu, stát přerozdělí dodatečných 16 894 Kč. „Ve dvou letech koronavirové pandemie zažila Česká republika dva daňově nejméně svobodné roky a bohužel jsme se posunuli do „nového normálu“, kdy podle všeho budou stamiliardové schodky zcela běžné. Nová vláda fiskální situaci zdědila, nelze ji proto za pozdní Den daňové svobody letos kritizovat. Uvidíme, jak se k tomu postaví v dalších letech,“ komentuje letošní termín ředitel Liberálního institutu Martin Pánek. „Termín Dne daňové svobody v naší metodice také negativně ovlivňuje válka na Ukrajině,“ dodává.
