Napadlo by Vás někdy, že existuje daň, která Vás bude v pravidelných intervalech až do smrti zdaňovat za jednu a tu samou věc, kterou jste si kdysi v minulosti koupili? Může to vypadat jako dost děsivá představa, jelikož přes všechno absurdní zdaňování, které v České republice máme, jsme zvyklí, že se většinou výdělek či nakoupené zboží daní jen jednou. V některých zemích západní Evropy však existuje daň, která svým principem tuto zásadu jednoznačně popírá a sama je definována jako – de facto – nekonečná daň.
Francouzská Impôt de solidarité sur la fortune („Solidární daň z velkého jmění“) je právě takovou daní: není to daň z toku vašich příjmů, ale daň ze stavu vašeho majetku. Jinými slovy, přestože samozřejmě zaplatíte za jakýkoli výdělek vysokou daň z příjmu a dále daň z přidané hodnoty či spotřební daň za cokoli, co si za vydělané peníze koupíte, platíte dále i „Solidární daň z velkého jmění“, pokud se celková hodnota všeho, co vlastníte, dostane nad určitou mez. Tato daň však není jednorázová. Platí se každý rok bez ohledu na to, zda jste v tomto roce vůbec něco vydělali či jak velké daně z příjmu jste už zaplatili. Platíte stále za totéž, co vlastníte třeba už dlouho.
Ačkoli tato daň existuje ve Francii již od roku 1982, stala se znenadání tématem prezidentských voleb. Podnětem bylo rozhodnutí Johnnyho Hallydaye, dlouhodobě nejslavnějšího a nejbohatšího zpěváka ve Francii, opustit natrvalo zemi a přestěhovat se do Švýcarska. Jediným důvodem, který zpěvák udal, byla nehoráznost milionářské daně (k daňové emigraci Hallydaye viz LF leden 2007, pozn. ed.).
Jak taková daň na francouzském příkladě funguje? Hranicí je 760 000 euro. Každé euro navíc, které na konci roku v jakékoli formě vlastníte, se dále zdaní. Od této hranice existuje 6 pásem, přičemž v nejnižším pásmu je daň 0,55 % a v nejvyšším (pro majetek nad 15 810 000 euro) je 1,80 %. Mohlo by se zdát, že takové procento ve srovnání s daní z příjmu není mnoho. Avšak díky principu nekonečnosti této daně to mnoho je.
Představme si člověka, který pilně pracuje a v 50 letech se rozhodne ukončit pravidelné příjmy a odejít do důchodu. Znamená to, že přestává platit daň z příjmu, jelikož už žádné příjmy nemá. Ale pokud pracoval „moc“ a je „příliš“ bohatý, bude platit milionářskou daň i nadále. Dejme tomu, že se nachází v nejvyšším pásmu a bude tak platit do konce svého života, řekněme do 80 let, každoročně 1,80 % ze jmění v nejvyšším pásmu. Co mu z takového jmění po 30 letech placení daně zbude? Když odečteme každý rok z celku 1,80 %, po 30 letech nám zbude jen 58 % z toho, co jsme původně měli. Jinými slovy, aniž byste cokoli vydělávali, stát Vás během třicetiletého důchodu připraví téměř o polovinu toho, co jste si předtím našetřili. Ani po smrti však příběh nekončí: po zaplacení daně dědické budou samozřejmě dědicové platit i nadále, a to až do momentu, kdy se původní jmění smrskne natolik, že se dostane do nezdanitelného nejnižšího pásma. Až potom je od daně klid.
Ještě smutnější je příběh jednoho francouzského farmáře, který vlastnil velké pozemky. Ačkoli tyto pozemky používal pouze k zemědělským účelům, jak mu velela rodinná tradice, na trhu mu byly za tyto pozemky nabízeny obrovské sumy, jelikož jejich alternativní užití (turistika, zástavba) slibovalo vysokou výnosnost. Protože měřítkem státu k ohodnocení majetku je (nejvyšší) tržní hodnota, zemědělec se dostal ihned do nejvyššího pásma milionářské daně a byl nucen platit státu každoročně vysoké sumy. Jeho výnosy ze zemědělské činnosti byly však mnohem nižší a zdaleka nestačily na placení daně. Dotyčný byl zemědělcem odjakživa a k jinému účelu své pozemky využívat nechtěl, ovšem stát jeho majetek „objektivně“ ocenil a vyměřil mu daň, kterou nemohl platit. Jediným řešením bylo postupně začít pozemky odprodávat, aby měl vůbec na placení daně. Nakonec zemědělec vše prodal a svého řemesla i rodinného majetku se vzdal, aby z jejich hodnoty alespoň něco zachránil a převedl je do takové formy, která bude ze svých výnosů schopna alespoň pokrýt milionářskou daň.
Zastánci daně říkají: „Vždyť jen výnosy z takového jmění jsou schopny pokrýt milionářskou daň.“ Jenže tak to není. Za prvé, výnosy jsou zdaněny už samy o sobě coby příjem. Za druhé, výnosy nejsou samozřejmost. I kdybych se snažil své jmění uložit a zhodnocovat co nejlépe, nemusí se mi to podařit a milionářská daň pak způsobuje zmenšování mého jmění v absolutních číslech. A za třetí, co když si svobodně zvolím držet majetek v takové formě, která mi nic kromě osobního užitku nevynáší? Když člověk žije ve velkém domě, který mu žádné úroky nevynáší, má prostě „smůlu“? Stát Vám vlastně říká: „Když budete mít majetek v takové formě, která svými výnosy nepokryje milionářskou daň, stát Vám z něj bude ukrajovat tak dlouho, až o něj přijdete se vším všudy.“ Stát tak nutí lidi jít proti svým preferencím: dům po předcích, který bych si chtěl nechat, si nenechám, protože by mi z něj jednou nic nezbylo – radši jej rovnou prodám a utržené peníze vložím do akciového fondu, abych byl alespoň z výnosů schopen platit milionářskou daň a mohl tak dlouhodobě uchovávat hodnotu, kterou jsem zdědil.
Ale není to jen samotný princip milionářské daně, ze kterého leze mráz po zádech. Každoroční sčítání osobního majetku je pro plátce milionářské daně utrpením. Přiznat se totiž musí vše. Do nekonečných seznamů, určených státním byrokratům, se vypisují šperky po předcích, kožichy, které má vaše žena v šatníku, nábytek, který máte v ložnici, prostě vše. Všechno putuje na berní úřady, všechno se o vás ví. Svoboda a soukromí jdou v zájmu vynucené solidarity stranou.
I přesto, že ročně údajně opustí Francii kvůli daním 300 až 600 multimilionářů, osobně pochybuji, že se tato daň po letošních volbách ve Francii zruší. Levice ji chce posílit, pravice ji chce povětšinou pouze omezit či „upravit, aby byla rozumnější“. Je těžké si představit, jak může být taková daň rozumnější. Snažme se alespoň, ať se neobjeví v České republice. Milionářská daň a majetková přiznání, prosazované ČSSD a KSČM, nám hrozí dlouhodobě. V poslední době nám navíc reálně hrozí i daňová „harmonizace“ ze strany EU. Je nasnadě, že státy s neúnosnými daněmi, které trpí odlivem lidí a firem do zahraničí, mají eminentní zájem na vnucení svých daní svému okolí. Pokud nemohou svým občanům zakázat opuštění země, mohou alespoň vnutit svůj systém do zahraničí tak, aby nebylo možné utéct za nižšími daněmi. Berme francouzský příklad jako odstrašující příběh o omezování svobody, jehož další obětí se nesmíme stát.
