Bohatne většina zemí, a tak země A neroste na úkor země B
Podle ekonomických dat lze pozorovat, že v průběhu času bohatne drtivá většina zemí, a tak neplatí teze, že růst jedné skupiny zemí nastává na úkor jiné skupiny zemí. Výjimkou jsou země rozvrácené válkou nebo země s nefunkčními vládami a institucemi, které však tvoří nepatrný podíl na světovém obchodu a produkci.
Země rozvojového světa jsou zapojeny do světového obchodu, za své suroviny dostávají zaplaceno
V moderní době jsou mnohá naleziště přírodních zdrojů v rozvojovém světě vlastněna místními vládami, firmami či jednotlivci. Tato naleziště jsou buď pronajímána západním společnostem, anebo jsou místními tyto suroviny prodávány přímo na světové trhy. V drtivé většině případů se tak nejedná o bezplatnou extrakci zdrojů za strany západního světa a subjekty z rozvojového světa získávají výnosy za světové tržní ceny. V době koloniální nadvlády byly bezpochyby mnohé zdroje získány z nalezišť, které si západní státy přivlastnily násilím. Od 60. let 20. století však došlo v Africe k významným přesunům vlastnictví. Západní společnosti jsou dnes převážně investory, přinášející moderní technologie a kapitálové statky. Jak jsou výnosy z těžby poté distribuovány mezi obyvatelstvo konkrétní země a jak velký je korupční prostor, se liší stát od státu a může být předmětem výzkumu. Neplatí však teze, že by dnes západní společnosti ve velkém měřítku bezplatně těžily přírodní bohatství rozvojového světa. V konečném důsledku probíhá obchodní výměna mezi zeměmi, respektive firmami, jednotlivci a vládami, západního světa a rozvojového světa. Za suroviny zemí v Africe se platí statky vyrobenými na Západě, nedochází k bezplatnému čerpání zdrojů, k „vykořisťování“ a krádeži.
Země rozvojového světa rostly různě rychle, napříč kontinenty i uvnitř světadílů
Africké a asijské země měly před mnoha desetiletími podobné HDP na hlavu. Klíčové je odpovědět na otázku, proč některé země rostly rychleji než jiné. Rozdílný růst byl pozorován nejenom mezi asijskými a africkými zeměmi, ale i napříč stejným kontinentem. Není však náhodné, že vyšší růst vykazovaly země, které se účastnily mezinárodního obchodu a které více adaptovaly a přiblížily své instituce tržním ekonomikám západního světa. Jinými slovy, země, které umožnily svobodný rozvoj svých trhů a podnítily tak motivace pracovat, spořit a investovat do fyzického a lidského kapitálu, vykazovaly vyšší růst. Tento byl dále podpořen, pokud se dané země zapojily do mezinárodní dělby práce a otevřely se přílivu zahraničního kapitálu, což dále zvýšilo efektivitu nejenom jejich, ale i světové ekonomiky.
Dopady poklesu spotřeby
Představitelé teze nerůstu požadují, aby lidé snížili svou spotřebu a změnili její strukturu. Změnu velikosti a složení spotřeby lze v zásadě dosáhnout třemi metodami, a sice přímými zákazy a příkazy, daněmi a subvencemi, anebo dobrovolným rozhodnutím lidí, popřípadě jejich kombinacemi. V případě centrálního nařízení se rozhodování odjímá svobodným jedincům a předává se různým složkám vlády. Jedná se o cestu rychlou, ale zároveň obsahující mnohé hrozby. Zaprvé musí centrální vláda určit, kdo musí svou spotřebu omezit a jak moc ji musí omezit. Rozhodnutí vlády jsou částečně odvozeny od demokratických voleb, ale jak známo, není z podstaty možné individuální preference agregovat do jedné celospolečenské funkce blahobytu, a tak budou daná rozhodnutí vlády dopadat tíživěji na jedny skupiny obyvatel spíše než na jiné. Zadruhé je známo, že vláda snažící se omezit tržní selhání sama čelí hrozbě vládních selhání. Je pak otázkou, zda vládní selhání nakonec nepřeváží tržní selhání, která měla sama řešit. A zatřetí, z historie je známo, že příkazové ekonomiky, například sovětského či nacistického typu, vykazovaly mnohem větší míru znečištění a plundrování zdrojů než svobodné tržní ekonomiky respektující soukromé vlastnictví zdrojů a vládu práva.
Dobrovolné omezení spotřeby ze strany obyvatel značnou část těchto negativních projevů omezuje. Lidé se mohou postupně nechat přesvědčit argumenty, aby svou celkovou spotřebu snížili a její složení změnili v neprospěch produktů, které vykazují nepříznivý dopad na životní prostředí. Tato dobrovolná cesta však z pohledu nerůstu může být příliš pomalá a nedostatečná.
Ať je už omezení spotřeby centrálně vynucené nebo dobrovolné ze strany obyvatel, jeho ekonomické důsledky mohou být následující. Pokud lidé omezí dnešní spotřebu a začnou více spořit, větší úspory postupně sníží úrokovou míru, což podnítí investice do fyzického a lidského kapitálu, příp. do nových technologií. Tyto investice pak povedou k vyššímu růstu produkce v budoucnosti a možné vyšší budoucí spotřebě. Tato klasická přeměna odložené spotřeby (tedy úspor) v investice a nakonec ve vyšší ekonomický růst a vyšší budoucí spotřebu je v přesném rozporu s výsledky, které vyžaduje teze o nerůstu. Jedna z možností je zamrazit dané úspory ve formě peněz a dále je neinvestovat, což by mělo za následek silné deflační tlaky a vytvoření situace blízké staré keynesovské „secular stagnation“. Je otázkou, zda by takováto věčná ekonomická deprese, vyvolaná neustálou tezaurací uspořených peněz, byla žádoucí.
Dalším zdrojem poklesu spotřeby může být omezení pracovní doby, a tedy vyšší spotřeba volného času. Ať už příkazově nebo dobrovolně, lidé mohou méně pracovat, což omezí agregátní produkci. Zároveň se změní její struktura ve prospěch zboží a služeb, které jsou lidmi spotřebovávány, když tráví svůj volný čas. Je opět otázkou, zda takováto změna složení spotřeby povede k nižším emisím. Nižší nabídka práce však bude mít za následek relativní pokles HDP (na hlavu) a zchudnutí obyvatelstva. Lidé mohou omezit svou nabídku práce dobrovolně, anebo příkazem z centra. V prvém případě by se dobrovolně vzdali spotřeby spotřebních statků ve prospěch trávení volného času, ve druhém případě by jim byla odlišná alokace jejich disponibilního času mezi práci a volný čas přikázána. Vedle příkazů a zákazů může vláda změnit svůj daňový a subvenční mix tak, aby lidé omezili svou práci ve prospěch volného času. Pokud dominuje substituční efekt nad důchodovým, pak růst daně ze mzdy omezí nabízenou práci. Relativní pokles daní (růst subvencí) na statky, které jsou komplementy k trávení volného času (například turismus), může mít podobný efekt.
Obdobné úvahy platí pro změnu struktury spotřeby zboží a služeb. Stát může působit na tuto změnu, využít celou škálu svých nástrojů od přímých příkazů a zákazů přes daně a subvence, a tím směřovat produkci a spotřebu směrem, který pokládá za žádoucí. Tato nová alokace se bude opět odlišovat od té, kterou by volili svobodně jednající spotřebitelé.
Je třeba se dnes omezit, jinak v budoucnu zchudneme
Ekonomická podstata požadavku nerůstu je v zásadě ta, že je třeba omezit dnešní ekonomický růst, jelikož probíhá na úkor blahobytu budoucích generací, které budou čelit nižšímu měřenému HDP a/nebo horšímu životnímu prostředí. Pokud dnešní vyšší růst povede k nižšímu celkovému HDP v budoucnosti, je třeba uvést důvody, proč by měl růst HDP postupně zpomalovat a nakonec absolutně klesat. Pokud je toto pravda, je otázkou, proč již nyní trhy nereflektují tento budoucí pokles HDP v cenách statků, mzdách a úrokových mírách. Očekávaná vyčerpatelnost zdrojů by měla vést k vyšším relativním cenám těchto zdrojů. Většinou však pozorujeme opak, relativní ceny surovin (vůči spotřebnímu koši) klesají. Buď tedy trhy chybně předpovídají budoucí disponibilní nabídku zdrojů, anebo je chybná predikce o postupném vyčerpání zdrojů.
Přijmeme-li tezi, že vyšší reálný důchod dnešní generace existuje na úkor nižšího reálného důchodu budoucích generací, vyvstává zde nelehká a nejspíše neřešitelná otázka velikosti vah, které máme přisoudit dnešní a budoucím generacím. Zaprvé je známo, že není možné zkonstruovat celospolečenskou užitkovou funkci, tím méně v mezičasové verzi, která by dokonce zahrnovala jedince, kteří se ještě nenarodili a kteří nemohou své preference projevit. Klíčová mezičasová rozhodnutí se mohou činit uvnitř rodiny, která může mít dlouhodobý zájem na svém přežití v budoucnosti a může přikládat váhy ještě nenarozeným členům. Obdobnou úvahu může činit jedinec sám, pokud jeho funkce blahobytu obsahuje užitek budoucích generací, i když je tento diskontovaný. Očekávané nízké reálné důchody budoucích generací mohou vyvolávat mezigenerační solidaritu, která bude reflektována v nižší spotřebě současné generace. Pokud toto chování nyní nepozorujeme, může to být dáno vysokým diskontem potřeb budoucích generací, anebo očekáváním, že budoucí generace budou bohatší, nikoliv chudší než generace stávající. Pokud je mezigenerační transfer, který dnes generují soukromé trhy a jednotlivci, pro centrální vládu nedostatečný, jelikož oproti nim méně diskontuje potřeby budoucích generací, anebo očekává nižší budoucí reálné důchody oproti odhadům soukromých jedinců, pak může opět působit na omezení spotřeby současných generací, a to přímými příkazy a zákazy, daněmi a subvencemi omezujícími dnešní spotřebu ve prospěch budoucích generací.
Pokud platí teze, že dnešní růst HDP vyvolá zhoršení životního prostředí v budoucnosti, toto zhoršení by mělo být již dnes odraženo v tržních cenách. Cenový systém však nemusí tuto informaci správně reflektovat, pokud pro životní prostředí v budoucnosti neexistují, anebo jsou neúplné, relevantní trhy. Například budoucí kvalita vody, vzduchu, diverzita druhů nemají své vlastní trhy. Pak se ale jedná o typický problém nevlastněných zdrojů a negativních externalit, jejichž možná řešení byla ekonomy mnohokrát diskutována a předložena. Zároveň neúplnost těchto mezičasových trhů vytváří cenová pokřivení, která nereflektují možná rizika.
