Zde shrnuji, co lidé říkají o státu, a proč je většina z toho hloupá a špatná. Je to něco jako shrnutí mých názorů na autoritu státu.
I. Problém autority
Základním problémem politické filozofie je: Jaký je základ politické autority? Tato otázka má dvě části:
- Co opravňuje stát k tomu, aby nám ostatním násilím vnucoval zákony a nutil nás za jejich služby platit? To je problém politické legitimity.
- Proč bychom měli stát poslouchat? To je problém politického závazku.
Tyto otázky představují problém, protože mnoho z toho, co stát dělá, by bylo považováno za strašlivě nemorální, kdyby to dělal někdo jiný. Např. pokud se kdokoli jiný rozhodne „zdanit“ lidi, nazýváme to krádeží; pokud se kdokoli jiný rozhodne “ jít do války“, nazýváme to masovou vraždou; atd. Tyto činy považujeme za přijatelné pro stát, protože stát „má autoritu“. Ale proč má autoritu?
II. Utilitaristické zdůvodnění
Základní myšlenka
Stát produkuje velké statky (udržuje společenský řád), které by nemohl poskytovat, kdyby nám ostatním násilím nevnucoval zákony a kdybychom tyto zákony obecně nedodržovali.
Problém
Všimněte si, že to nevysvětluje, proč je legitimní vydávat nejrůznější zákony, které ve skutečnosti nejsou nezbytné pro udržení společenského řádu. Což by byly téměř všechny skutečné zákony (zákony o minimální mzdě, drogové zákony, programy přerozdělování bohatství, v podstatě všechny regulace atd.)
Kromě toho dochází k milionům porušení zákonů ročně a společenský řád se nezhroutil. Pokud se já osobně dopustím ještě jednoho porušení zákona, společenský řád se stále nezhroutí. Nezpůsobí to, že všichni ostatní najednou začnou porušovat všechny zákony. Takže zde opravdu není žádný dobrý konsekvencionalistický argument.
Co kdyby to udělal každý?
Někteří lidé si myslí, že je špatné dělat x, pokud by bylo velmi špatné, kdyby všichni dělali x. Kdyby všichni porušovali zákony neustále (nebo třeba: kdykoli by chtěli), pak by se společenský řád zhroutil. Proto je špatné porušovat zákony.
Ale tento morální princip zřejmě neplatí obecně. Například by bylo katastrofální, kdyby se všichni stali filosofy na plný úvazek, a přesto není špatné, když se já stanu filosofem na plný úvazek.
Proč je v pořádku, že jsem filosofem? Možná proto, že vím, že ve skutečnosti už existuje dost jiných lidí, kteří dělají jiná zaměstnání, takže společnost si vystačí s tím, že budu filozofem.
Ale pak by se stejně dobře dalo říct, že vím, že ve skutečnosti už existuje dost lidí, kteří dodržují dost zákonů, takže společnosti nebude vadit, když pár zákonů poruším; proto by mi nemělo vadit, když pár zákonů poruším.
III. Spravedlnost
Základní myšlenka
Důvodem, proč byste měli dodržovat zákony, je možná to, že když je nebudete dodržovat, kdykoli se vám zachce, bude to nespravedlivé vůči všem ostatním občanům, kteří je dodržují. Je to nespravedlivé, protože tito lidé podstupují náklady (vzdávají se části své svobody), aby zajistili dobro (společenský řád), z něhož máte prospěch i vy, a přesto byste odmítli nést svůj díl těchto nákladů.
Problémy
Zaprvé, ostatní lidé vám nemohou tak snadno ukládat povinnosti. Chtějí-li jiní lidé zahájit plán na zajištění nějakého statku, který vyžaduje vaši spolupráci, musí si nejprve ověřit, zda jste ochotni plnit část, kterou si pro vás vymysleli. To musí udělat i v případě, že část toho statku obdržíte. Nemohou se jen tak rozhodnout, že vám statek poskytnou, a pak požadovat, abyste se na něm podíleli. V případě státu bych se vsadil, že to s vámi nikdo před zahájením toho plánu nekonzultoval.
Za druhé si opět všimněte, že tato teorie nepočítá se všemi zákony, které nejsou potřeba k zajištění společenského řádu. Proč by měl být stát oprávněn takové zákony vytvářet a proč bychom je měli dodržovat?
IV. Společenská smlouva
Základní myšlenka
Zde je ta nejabsurdnější teorie: Vláda má autoritu, protože jsme všichni dobrovolně souhlasili, že jí ji dáme. Souhlasili jsme s tím, aby nám vnucovala zákony, a slíbili jsme, že je budeme dodržovat výměnou za ochranu ze strany státu.
Problém
Počkat. Ne, nesouhlasili. Nic z toho se ve skutečnosti ve skutečném světě nikdy nestalo. Ve skutečnosti se stalo to, že jste se narodili na místě, kde už existovala vláda, která vám násilím vnutila své zákony, a nikdo se vás nikdy neptal, jestli s tím souhlasíte, a nikoho nezajímá, když řeknete, že ne.
Teorie implicitního souhlasu
Ne, ne, vy jste opravdu souhlasili! Jen jste si toho nevšimli, protože to bylo „implicitní“ (sdělené vaším chováním), ne skutečně vyjádřené slovy.
Jak jste to udělali? No, možná jste to udělali jen tím, že žijete ve svém domě v regionu, který je pod kontrolou určitého státu. Pokud chcete nemít vládu, můžete to jednoduše sdělit tím, že opustíte svůj vlastní majetek a vlastně i celou zemi. Možná vás pak přijme nějaká jiná země … i když to není zdaleka jisté, protože každá země má imigrační omezení.
Co uděláte, když vás vláda jiné země nepustí dovnitř? Nebo když nechcete mít žádnou vládu? V tom případě se jednoduše přestěhujte na Antarktidu, jedinou pevninu na Zemi, kterou v současné době vláda nekontroluje. Pokud to uděláte, uznáme váš nesouhlas se společenskou smlouvou.
Aha, takže se nestěhujete na Antarktidu? No, pak je jasné, že jste souhlasili s tím, že budete poslouchat všechny příkazy vlády, která v současné době kontroluje oblast, v níž se nacházíte.
Problém
Výše uvedené tvrzení je jedním z nejabsurdnějších tvrzení, která kdy byla v politické filozofii vyslovena (což je opravdu co říct). Dává stejný smysl jako mé tvrzení, že jste mi slíbili platit 100 dolarů měsíčně jen tím, že bydlíte ve svém domě. Pokud nesouhlasíte s tím, že mi budete platit, laskavě to dejte najevo tím, že se odstěhujete na Antarktidu.
Samozřejmě nemám právo požadovat, aby jiní lidé opustili svůj vlastní majetek, pokud mi nechtějí platit 100 dolarů měsíčně. Stejně tak stát nemá právo požadovat, aby každý opustil svůj vlastní majetek, pokud nechce plnit všechny příkazy státu. Nebo alespoň nikdo nevysvětlil žádný důvod, proč by takové právo měl mít.
Výslovný nesouhlas
Každopádně jakákoli teorie implicitního souhlasu je vyvrácena prostým faktem, že můžete explicitně prohlásit, že nesouhlasíte s tím, aby existovala vláda, a (jak každý ví) vláda vám stejně bude nadále vnucovat přesně stejné zákony jako předtím. Takže ne, není to dobrovolné. Je to tak nepodobné smlouvě, jak jen může být.
(O teorii smlouvy a dalších nesmyslných věcech, které lidé říkají, by se toho dalo říct mnohem víc, ale pro stručnost to nechme být. To jsou nejpodstatnější body.)
V. Anarchismus
Proč má tedy stát autoritu? Nejjednodušší odpověď: Nemá. To všechno je jen obrovská iluze, které lidé podléhají. Státní úředníci jsou jen lidé jako my ostatní, nemají o nic větší právo nám poroučet než kdokoli jiný. Stát nemá autoritu (právo vnucovat nám svou vůli); má pouze moc (fyzickou schopnost vnutit nám svou vůli).
Filosofický anarchismus
To, co lidé v politické filozofii nazývají „filosofickým anarchismem“, je názor, že žádný stát nemá skutečnou autoritu. Tj. vlády nemají zvláštní práva dělat věci, které nemá právo dělat nikdo jiný, jen proto, že jsou vládou, ani my nemáme zvláštní povinnosti je poslouchat jen proto, že jsou vládou.
To je slučitelné s myšlenkou, že vlády jsou potřebné k zajištění společenského řádu. Většina „filosofických anarchistů“ souhlasí s tím, že je dobře, že máme vlády, i když ve skutečnosti nemají autoritu, kterou předstírají. Možná je dokonce dobře, že si lidé mylně myslí, že vláda autoritu má.
Filosofický anarchismus však přesto může mít důsledky pro politiku. Jste-li filosofickým anarchistou, měli byste pravděpodobně zastávat názor, že vláda by měla výrazně omezit své donucovací aktivity (což jsou téměř všechny její aktivity) – pravděpodobně na minimum potřebné k ochraně práv lidí a udržení základního společenského řádu.
Politický anarchismus
To, co filozofové nazývají „politickým anarchismem“, je názor, že ideální společností by byla společnost bez vlády.
(Tato terminologie je značně zavádějící, protože naznačuje, že „filosofický anarchismus“ pojmenovává filosofickou, ale nikoli politickou doktrínu, zatímco „politický anarchismus“ pojmenovává politickou, ale nikoli filosofickou doktrínu. Ve skutečnosti jsou obě teze filozofické a obě jsou také politické.)
Historicky byla většina anarchistů socialisty. Kapitalistická verze anarchismu (anarchokapitalismus) je však lepší a propracovanější. V rámci anarchokapitalismu by byly nezbytné funkce státu (ochrana práv lidí a řešení sporů) privatizovány. Místo jediné policie by tedy existovalo více konkurenčních bezpečnostních agentur, mezi nimiž by si mohli vybírat jednotlivci nebo sdružení vlastníků domů.
Namísto jediného soudního systému by existovalo více konkurenčních rozhodců pro řešení sporů, mezi nimiž by si účastníci sporu mohli vybrat. V případě sporu mezi jednotlivci s různými bezpečnostními agenturami by si obě agentury vybraly jednoho z těchto rozhodců, který by určil nejlepší řešení sporu.
Stále by tedy existovali lidé poskytující služby podobné vládním. Proč se to nepovažuje za jiný druh „vlády“? Na sémantické otázce o významu slova „vláda“ nezáleží. Existují však dva důležité rozdíly mezi anarchokapitalismem a tradiční vládou:
- Přinucení vs. dobrovolnost: Tradiční vládní služby jsou vám vládou vnucovány bez ohledu na to, zda o ně stojíte, nebo ne. V anarchokapitalismu si můžete vybrat, zda si ochranné služby koupíte, nebo ne.
- Monopol vs. konkurence: Vláda je tradičně monopolním poskytovatelem. V anarchokapitalismu jsou stejné služby poskytovány konkurenčně.
Tyto rozdíly jsou hlavními důvody, proč je anarchokapitalismus lepší. Více informací naleznete v mé knize Problém politické autority.
Článek poprvé vyšel na autorově blogu Fake Noûs pod názvem The State. Přeložili Martin Pánek a DeepL.
