Catonův list č. 15, sobota, 4. února 1721
Pane,
bez svobody myšlení nemůže existovat moudrost a veřejná svoboda zase nemůže existovat bez svobody slova, která je právem každého člověka do té míry, dokud nepoškodí práva jiného, což je jediná brzda, která by ji měla omezit a jediná hranice, kterou by měla znát.
Tato svatá výsada je tak nezbytná pro svobodnou vládu, že bezpečí majetku a svoboda slova jdou vždy ruku v ruce. V těch ubohých zemích, kde člověk musí držet jazyk za zuby, může sotva držet něco jiného. Kdokoli by chtěl svrhnout svobodu národa, musí nejdříve přemoci svobodu slova, tu hrůznou věc pro každého zrádce veřejnosti.
Tajemství to bylo tak dobře známé dvoru krále Karla I., že jeho podlá vláda vydala nařízení, aby lidem zakázalo mluvit o Parlamentu, který oni sami zradili. Postavit se za nepochybné právo poddaných a proti vůli Jeho Veličenstva bylo nazváno neloajálností a trestáno jako pobuřování.[1] Ba co víc, lidé nesměli ani v rodině mluvit o náboženství; kněží se spojili s ministry, aby připravili tyranii a potlačili pravdu i právo. V dobách, kdy pozdější král Jakub, tehdejší vévoda z Yorku, chodil nepokrytě na mši, byli lidé pokutováni, vězněni a ničeni, když řekli, že je papeženec. A aby mohl král Karel II. žít jako papeženec pohodlněji, bylo z vůle Parlamentu ustanoveno, že je zradou to na něj povědět.
Lidé by jistě měli o svých vládcích mluvit vlídně – když si vlídné slovo zaslouží, ale dělat lidem škody a nedoslechnout se o nich, to je výsadou a blažeností tyranie. Svobodní lidé svou svobodu prokáží svobodou slova.
Správa vlády není nic jiného, než účast důvěrníků lidu na zájmech a záležitostech lidu. Jelikož je záležitostí lidu (pro kterýžto se výhradně veřejné záležitosti spravují nebo měly spravovat), aby viděl, zda je o veřejné věci postaráno dobře nebo špatně, tak proto je v zájmu (ba mělo by být až ambicí) veřejných činitelů, aby byly jejich skutky otevřeně zkoumány. Pouze zlomyslní vládci se bojí toho, co se o nich povídá. Audivit Tiberius probra queis lacerabitur, atque perculsus est.[2] Kritika veřejnosti byla pravdivá, jinak by mu nechutnala tak trpce.
Svoboda slova je vždy příznakem i důsledkem dobré vlády. Ve starém Římě bylo vše ponecháno úsudku a potěšení lidu, který zkoumal veřejná jednání s takovou rozvahou a odsuzoval ty, kdo je spravovali, s takovou mírností a férovostí, že za tři sta let ani pět veřejných činitelů neutrpělo nespravedlivě. Vskutku, kdykoli se prostý lid uchýlil k násilí, byli agresorem ti velcí.
Vina má pouze děs ze svobody slova, která vinu vytáhne se všemi jejími ohavnostmi a hrůzami na denní světlo. Horatius, Valerius, Cincinnatus a další ctnostní a nezáludní činitelé římského světa ze svobody slova strach mít nemuseli. Jejich čestné vlády zářily a získávaly tím víc, čím důkladněji byly prošetřovány. Zvláště pak když byl bez zásadních důkazů obviněn Valerius, že usiluje o diadém,[3] tak on, jenž byl římským konzulem, neobviňoval lid z toho, že prošetřoval jeho chování, ale obhájil se proslovem. Natolik je svou řečí uspokojil a získal tolik na popularitě, že si vydobyl nové jméno: inde cognomen factum Publicolae est,[4]aby bylo dáno na srozuměnou, že je jejich oblíbencem a přítelem. Latae deinde leges. Ante omnes de provocatione, adversus magistratus ad populum.[5]
Nejlepší panovníci vždy podporovali svobodu slova. Věděli, že čestné kroky se obhájí samy a že čestní lidé obhájí je samotné. Tacitus, když mluvil o panovnících zmíněných výše, říkal s nadšením: Rara temporum felicitate, ubi sentire quae velis, & quae sentias dicere liceat; vzácná a šťastná to doba, kdy si můžeš myslet, co chceš, a říkat, co si myslíš.
Stejné byly myšlenky i činy moudrého a ctnostného Timoleona, osvoboditele Syrakus od otroctví. Když byl obviněn Demoenetem, oblíbeným řečníkem, z několika přečinů během jeho služby jako generála, tak neřekl na svou obhajobu nic víc, než že je vděčen bohům za to, že vyslyšeli jeho prosby a dožil se toho, aby viděl Syrakusany užívat si oné svobody slova, kterou nyní tak ovládají.
A onen slavný velitel, M. Marcellus, který vyhrál víc bitev než jakýkoli římský kapitán v jeho věku, byl obviněn Syrakusany, že je potupil a choval se nepřátelsky (navzdory dohodám) během svého čtvrtého období konzula. Hned jakmile byla tato obvinění vznesena, povstal ze svého místa v Senátu a jako soukromý občan šel k Syrakusanům a dal jim možnost ho obžalovat. To se stalo a šli společně k soudu. Nikdy k nim neprojevil zášť nebo zlou vůli, a když byl obvinění zproštěn, tak dokonce získal jejich město pod svou ochranu. Kdyby byl vinen, neprojevil by takovou mírnost, ani odvahu.
Nepochybuji, že starý Spencer i jeho syn byli v Anglii za poctivé muže. Báli se být nazváni zrádci, protože byli zrádci. A odvažuji se říci, že Walsingham královny Alžběty, který si žádné výtky nezasloužil, se ani žádné nebál. Zkreslování veřejných opatření se snadno vyvrátí tím, že se o nich reportuje pravdivě. Když jsou čestné, měly by být veřejně známy, aby mohly být veřejně i pochváleny. Když jsou naopak lstivé a zhoubné, musí být veřejně odhaleny, aby mohly být veřejností odsouzeny.
Tvrdit, že byl král Jakub papeženec a tyran, mu škodilo jen v případě, že to byla pravda. Kdyby hrabě ze Straffordu nezasluhoval svá obvinění, nebál by se zákona o prohlášení viny.[6] Pokud naši vůdcové a jejich poskoci nejsou takoví darebáci, jak si o nich svět myslí, ať světu dokáží, že nemá pravdu a oni nejsou vinni žádnou podlostí, která se jim má za zlé. Také ostatní, kteří by rádi byli považováni za nevinné, musí napřed ukázat, že udělali vše, co bylo v jejich silách, aby provinění zabránili a svá jednání omezili.
Svoboda slova je opevněním svobody. Spolu vzkvétají a spolu umírají. Jsou postrachem zrádců a uzurpátorů a zátarasem proti nim. Svoboda slova pěstí skvělé autory a posiluje lidi výborných kvalit. Tacitus nám ukazuje, že římský svět vychoval mnohé skvělé autory, kteří psali s podobnou odvahou a výmluvností. Když byl ale římský svět zotročen, skvělí autoři z něj zmizeli. Postquam bellatum apud Actium; atque omnem potestatem ad unum conferri pacis interfuit, magna illa ingenia cessere.[7] Tyranie nahradila rovnost, která je duší svobody a zničila odvahu lidu. Lidské mysli, ochromené nespravedlivou mocí, degenerovaly v ohavnost a manýry poddanství. Bohapusté patolízalství a slepá poslušnost se staly jediným způsobem k povýšení a vskutku i k vlastní bezpečnosti. Lidé si netroufli otevřít ústa, krom toho, aby lichotili.
Plinius mladší tvrdí, že tento strach z tyranie se stal důvodem, proč Senát, velký římský Senát, otupěl i oněměl. Mutam ac sedentariam assentiendi necessitatem.[8] A proto se podle něj římský duch i génius ohlupuje, láme a potápí. V jednom ze svých listů, kde mluví o spisech svého strýce, se omlouvá za osm z nich, které nebyly napsány se stejnou vervou jako zbytek. Těch osm totiž bylo psáno za vlády Nera, kdy duch autorství trpěl strachem. Dubii sermonis octo scripset sub Nerone—cum omne studiorum genus paulo liberius & erectius periculosum servitus fecisset.[9]
Proto všichni veřejní činitelé, kteří byli tyrani nebo se jimi chtěli stát, tak nahlas protestovali proti svobodě slova a licenci tisku. Obojí omezovali nebo se snažili omezit. Proto zastrašovali spisovatele, trestali je nebo protiprávně pálili jejich díla. Vším tím ukazovali, jak moc je pravda znepokojovala a jaké k ní chovali nepřátelství.
Slavný příklad nalézáme u Tacita: říká nám, jak Cremutius Cordus, chvále ve svých Letopisech Bruta i Cassia, urazil Seiana, prvního ministra, a pár nižších patolízalů na dvoře císaře Tiberia. Ti si byli vědomi svých charakterů, a proto brali pochvalu jakéhokoli ctnostného Římana jako útok na sebe samé. Proto si na knihu stěžovali u Senátu, který byl pouze strojem tyranie a poručil knihu spálit. To ale nezabránilo jejímu šíření. Libros cremandos censuere patres; sed manserunt occultati & editi:[10]cenzura vedle jen k tomu, že byla kniha více vyhledávána. Kvůli tomu, jak říká Tacitus, se můžeme jen divit, jak hloupí jsou státníci, co chtějí terorem své moci uhasit vzpomínky na jejich konání, neboť trest dobrým autorům naopak zvyšuje dobrou pověst. Nam contra, punitis ingeniis, gliscit auctoritas.[11] Žádná vláda, co kdy praktikovala neuváženou krutost, z ní nikdy nic nezískala krom vlastní hanby a proslulosti pro ty, kdo pod ní trpěli. To je také závěr Tacita: Neque aliud [externi]reges, [aut]qui ea[dem]saevitiae usi sunt, nisi dedecus sibi, atque gloriam illis peperere.[12]
Svoboda slova má proto nesmírně důležitou roli pro zachování svobody. Kdo miluje svobodu, měl by podporovat svobodu slova. Proto já, jenž žiju v zemi svobody a pod nejlepším vladařem na světě, jsem se rozhodl využít této příležitosti a varovat je před škaredými následky, které budou muset strpět, jakmile zkažení a zlovolní lidé ujařmí jakýkoli stát a moc k tomu, aby zradili svého pána. K tomu účelu ukážu, jaké kroky pravděpodobně podniknou, aby dosáhli svých zrádných cílů. To bude tématem mého příštího listu.
Valerius Maximus tvrdí, že Lentulus Marcellinus, římský konzul, když si na lidovém shromáždění stěžoval na překypělou moc Pompeia, tak mu celé shromáždění hlasitým křikem dalo najevo svůj souhlas. Na to jim konzul pověděl: „Křičte, vážení, jen křičte a užijte těch troufalých darů svobody, dokud můžete, protože nevím, jak dlouho vám budou povoleny.“
Děkuji Bohu, že my Angličané jsme své svobody neztratili a ani nám to nehrozí. Kéž si tohoto požehnání, téměř výhradně našeho, vždy budeme vážit, aby i další pokolení dlouho po nás mohla svou svobodu připisovat našemu zápalu. Obrana svobody je ušlechtilá a ctnostná snaha, kterou lze vykonávat pouze tam, kde svoboda vládne. Jako tvrdil Valerius Maximus: Quid ergo libertas sine Catone? Non magis quam Cato sine libertate.[13]
G. I am, &c.
[1] Pobuřování býval trestný čin, který spočíval v popuzování ostatních proti státu, státním orgánům nebo státnímu zřízení. V Anglii byl tento trestný čin (sedition) zrušen v roce 2009.
[2] Tacitus byl raněn výtkami a zneklidnily ho. Odkaz na Tacitovy Letopisy 4.42: „A právě v těch dnech vyšetřování zavedené s Votienem Montanem, mužem skvělého nadání, přivedlo již kolísajícího Tiberia k poznání, že se musí vyhýbat schůzím senátu a velmi často pravdivým a trpkým slovům, jež bývala v jeho přítomnosti na něj mířena. Když totiž byl obžalován Votienus pro urážlivé výroky o císaři, svědek Aemilus, vojenská osoba, ve snaze ho usvědčit uváděl všechny jeho výroky, a ačkoli jej okřikovali, s velikou opravdovostí na nich trval. Tehdy uslyšel Tiberius na sebe výtky, jimiž ho potají trhali, a byl tak ohromen, že křičel, že se hned nebo při vyšetřování ospravedlní, a že se jen stěží uklidnil na prosby nejblíže stojících a pochlebování všech. Voetinus byl ovšem potrestán pro urážku Veličenstva.“
[3] Diadém je královská koruna.
[4] Odtud vzniklo jméno Publicola, přítel lidu.
[5] Livius, Dějiny: Poté byly přijaty zákony. Prvním z nich zákon o odvolání se k lidu proti činitelům Říma.
[6] Bill of attainder je zákonodárný akt, který prohlašuje určitou osobu nebo skupinu osob za vinné z nějakého trestného činu a trestá je, často bez soudního procesu. Stejně jako v případě attainderu (doslova pošpinění), který je výsledkem běžného soudního procesu, je důsledkem takového zákona zrušení občanských práv osoby, proti níž je zákon namířen, zejména práva vlastnit majetek (a tím ho předat dědicům), práva na šlechtický titul a přinejmenším v původním užití i práva na život. V Anglii je praxe přijímání takových zákonů již obsoletní a v USA je zakázána ústavou.
[7] Po bitvě u Actia, kdy byla svěřena moc jednomu člověku, ty velké talenty zmizely.
[8] Bezmocnou a nečinnou nutnost souhlasu.
[9] Osm pochybných spisů bylo napsáno pod Neronem, kdy všechny druhy svobodných a vznešenějších studií znamenaly nebezpečnou službu.
[10] Senátoři poručili knihu spálit, ale ta zůstala skryta a publikována
[11] Totéž, Tacitus IV: 35.
[12] Cizí králové pak, nebo ti, kdo si počínali stejně krutě, připravili sobě jen hanbu, oněm slávu.
[13] Co je svoboda bez Catona? Nic víc než Cato bez svobody.
Vyšlo v Cato’s Letters (Catonovy listy) v roce 1721. Catonovy listy jsou eseje britských autorů Johna Trencharda a Thomase Gordona, které poprvé vyšly v letech 1720 až 1723 pod pseudonymem Catona mladšího (95–46 př. n. l.), což nesmiřitelný nepřítel Julia Caesara a známý zastánce římského tradicionalismu. Podle těchto listů je pojmenovaný americký think-tank Cato Institute.
Článek přeložil Jan Lipina.
