Friedrichu Hayekovi vděčím za mnohé. Nebýt jeho, možná bych se nikdy nedozvěděl o „svobodném bankovnictví“, tedy o pravém bankovnictví, a ne o jeho falešné americké verzi z dob předminulého století. Určitě bych o něm každopádně nikdy nepsal. A možná ani žádný jiný moderní ekonom.
Byly to až dvě brožury, které Hayek vydal v sedmdesátých letech – nejprve Choice in Currency (1976)[1]a poté Denationalisation of Money (1978)[2] –, které způsobily, že mně i některým dalším ekonomům spadly klapky z očí, a přiměly nás tak znovu zvážit přednosti soukromých a konkurenčních měnových systémů. Toto přehodnocení zase vedlo k oživení zájmu o někdejší případy svobodného bankovnictví, včetně Skotska a Kanady, které monetární ekonomové dříve opomíjeli nebo přehlíželi. Stručně řečeno, nebýt Hayeka, nic takového jako moderní škola svobodného bankovnictví by vůbec neexistovalo.
Hayek sám však nebyl žádným velkým přívržencem svobodného bankovnictví. Za prvé, jeho vlastní vize „volby měny“ měla jen málo (pokud vůbec) co dočinění s historickým uspořádáním svobodného bankovnictví. Banky v těchto režimech operovaly se zavedenými peněžními jednotkami z drahých kovů, jako byla britská libra nebo americký dolar, přijímaly vklady kovových peněz nebo pohledávky na ně a nabízely vlastní pohotově splatné závazky, včetně oběžných bankovek. V Hayekově schématu naproti tomu konkurenční firmy vydávají nesplatitelné papírové bankovky, přičemž každá z nich představuje samostatnou peněžní jednotku. Hayekovy „banky“ se zdaleka nepodobají běžným komerčním bankám, ale připomínají spíše mnohé moderní centrální banky, neboť emitují jakýsi druh „fiat“ peněz. Od skutečných centrálních bank se však liší tím, že nemají ani monopolní privilegia, ani moc nutit kohokoli přijímat jejich produkty.[3]
Hayek tvrdil, že konkurence donutí soukromé emitenty nesměnitelných měn udržovat kupní sílu těchto měn, jinak by totiž zkrachovali. Nadměrně expandující svobodnou banku naproti tomu nedisciplinuje případná ztráta reputace, ale bezprostřední vyhlídka na vyčerpání hotovostních rezerv. Hayekova tvrzení byla vždy kontroverzní, a to i mezi osobami (mezi něž se řadím rovněž já), které jsou nakloněny konkurenčnímu měnovému uspořádání před tím monopolním. Není jasné, zda by se emitentovi hayekovských peněz někdy podařilo dosáhnout toho, aby byly jeho papírové peníze přijímány, nebo zda by odolal pokušení hyperinflace, pokud by se mu to podařilo.[4]
Hayek se však neodlišoval od zastánců svobodného bankovnictví pouze tím, že navrhoval formu měnové konkurence lišící se od svobodného bankovnictví. Výslovně se postavil proti svobodnému bankovnictví. Na otázku v rozhlasovém rozhovoru v roce 1945, zda považuje Federální rezervní systém za krok na „cestě do otroctví“, bez váhání odpověděl: „Ne. To, že měnový systém musí být pod centrální kontrolou, podle mého názoru žádný rozumný člověk nikdy nepopíral.“[5] A přestože v sedmdesátých letech dospěl k přesvědčení, že je možné a žádoucí mít měnovou zásobu tvořenou nesměnitelnými papírovými penězi mnoha soukromých firem, nadále zastával názor, že dokud budou státní orgány dodávat národu standardní peníze, neměly by soukromé firmy mít možnost vydávat oběživo denominované a směnitelné v těchto penězích.
Nejzřetelněji se Hayek ke svobodnému bankovnictví vyjádřil později ve své přednášce na konferenci v New Orleans v roce 1977, právě v době, kdy byla v tisku kniha Denationalisation of Money:
Opravdu jsme dali vládě, a to z docela dobrých důvodů, výhradní právo vydávat zlaté mince. A poté, co jsme jí toto právo dali, bylo myslím stejně pochopitelné, že jsme vládě dali i kontrolu nad jakýmikoli penězi nebo jakýmikoli pohledávkami, papírovými pohledávkami, na mince nebo peníze tohoto vymezení. To, že jiní lidé než vláda nesmějí vydávat dolary, vydává-li je vláda, je naprosto rozumné ustanovení, třebaže se neukázalo být zcela výhodným. A já nenavrhuji, aby jiní lidé měli právo vydávat dolary. Veškeré dřívější diskuze o svobodném bankovnictví se ve skutečnosti týkaly myšlenky, že nejen vláda nebo vládní instituce, ale také ostatní by měli mít možnost vydávat dolarové bankovky. To by samozřejmě nefungovalo.[6]
Vlády si ve skutečnosti monopolizovaly ražbu zlata a dalších kovů nikoli z nějakých dobrých důvodů, nýbrž jednoduše proto, že jim to dávalo možnost manipulovat se standardem drahých kovů za účelem dosažení fiskálních cílů. Ale právě poslední věta tohoto citátu je nejpřekvapivější, protože to, co Hayek prohlašuje za „nefunkční“, je uspořádání, které na mnoha místech, včetně Kanady, kde přetrvalo ještě za Hayekova života, docela úspěšně fungovalo. Kanadský bankovní a měnový systém byl ve skutečnosti pozoruhodně stabilní, zcela se vyvaroval krizí, které postihly Spojené státy v desetiletích předcházejících založení Fedu, a přečkal Velkou hospodářskou krizi mnohem lépe než americký systém, přestože až do konce této epizody neměl centrální banku.[7]
To, že Hayek psal, jako by o kanadské zkušenosti nebo o ještě slavnější skotské zkušenosti se svobodným bankovnictvím vůbec nevěděl, je nesmírně zarážející. Byl to koneckonců Hayek, kdo vedl a podepsal doktorskou disertační práci Very Smithové z roku 1935 na téma The Rationale of Central Banking (později vydanou nakladatelstvím P. S. King & Son a přetištěnou nakladatelstvím LibertyPress), v níž se zcela jednoznačně příznivě vyjadřuje jak ke kanadské, tak ke skotské epizodě, jakož i k některým dalším případům svobodného bankovnictví.
Zapomněl snad Hayek na práci svojí vlastní doktorandky, ba na některé své vlastní rané studie? Změnil jednoduše názor a vrátil se ke konvenčnímu pohledu po krátké pauze, během níž měl na svobodné bankovnictví kladnější názor? Anebo snad nikdy nepřijal argumenty školy svobodného bankovnictví?
Larry White, který před několika lety upozornil na Hayekův postoj proti svobodnému bankovnictví v časopise History of Political Economy svým článkem s názvem „Why Didn’t Hayek Favor Laissez Faire in Banking?“, se přiklání ke třetí hypotéze a Hayekův postoj zdůvodňuje jeho neochvějným přesvědčením, že svobodný bankovní systém by řídil zásobu bankovních peněz procyklicky. Zatímco pro Misese, který byl skutečným příznivcem svobodného bankovnictví,[8] cyklickou konjunkturu s největší pravděpodobností odstartovala centrální banka, pro Hayeka jsou to právě konkurenční komerční banky, které s největší pravděpodobností nadměrně expandují. Hayek, na rozdíl od Misese, zastával populární názor, že banky mohou neomezeně poskytovat úvěry, dokud expandují jednotně, a že ve skutečnosti také budou mít sklon k nadměrné expanzi, přičemž nechají klesat své rezervy v reakci na cyklický nárůst poptávky po úvěrech.
Hayek se však mýlil. Oblíbený názor, podle něhož mohou banky expandovat úvěry, jak se jim jen zlíbí, dokud je poskytují jednotně, nesprávně ztotožňuje poptávku banky po rezervách s její čistou poptávkou po nich – tedy s její potřebou rezerv na pokrytí očekávaných nebo deterministických odlivů. To přehlíží potřebu bank po „preventivních“ rezervách neboli rezervách, které slouží k ochraně před nepřiměřeným rizikem stochastických nebo náhodných ztrát rezerv. Dokonce i dobře koordinovaná expanze bankovních úvěrů v celém odvětví bude znamenat určité zvýšení celkové poptávky bank po preventivních rezervách. Z tohoto důvodu není taková koordinovaná expanze udržitelná, není-li doprovázena zvýšením nominálního množství bankovních rezerv. Proto, zkoumáme-li historii tzv. bankovních úvěrových „mánií“, zjišťujeme, že obvykle zahrnují nikoli výrazný pokles míry bankovních rezerv, nýbrž významné zvýšení nominálního množství bankovních rezerv.
Ať už měl Hayek pravdu, když odmítal svobodné bankovnictví, či nikoli, a ačkoli může být pro příznivce svobodného bankovnictví svůdné prohlásit jej za jednoho z nich, sotva by tím tomuto velkému ekonomovi učinili zadost. Můžeme mu přičíst k dobru, že nás všechny inspiroval; ale jinak ho nesmíme spojovat s názory, které – ať už právem, nebo neprávem – kategoricky odmítal.
Addendum (22. července 2015): Joe Salerno na Mises Wire upozorňuje na některé pasáže mého příspěvku, které považuje za zavádějící nebo nesprávné. Jednu nespornou chybu – můj návrh, že kniha Very Smithové obsahuje diskuzi o kanadském svobodném bankovnictví – jsem opravil vyškrtnutím dotyčných slov.
[1] Pro český překlad viz https://www.bitperia.cz/clanek/moznost-volby-meny-hayek.
[2] Pro český překlad viz https://inlist.cz/wp-content/uploads/2017/03/Hayek_Soukrome_penize.pdf.
[3] Moderní trh s kryptoměnami, který sestává z bitcoinu a mnoha jeho méně známých konkurentů („altcoinů“), představuje něco, co se blíží reálnému protějšku Hayekova schématu.
[4] Kritiku Hayekova schématu a jemu podobných viz v George Selgin a Lawrence H. White, „How Would the Invisible Hand Handle Money?“, Journal of Economic Literature 32 (4) (December 1994), a Lawrence H. White, The Theory of Monetary Institutions, Part XII, „Competitive Supply of Fiat-Type Money“ (New York: Blackwell, 1999).
[5] Hayek on Hayek: An Autobiographical Dialogue, ed. Stephen Kresge and Leif Wenar (Chicago: University of Chicago Press, 1994), s. 116; citováno v White, “Why Didn’t Hayek Favor Laissez Faire in Banking?“ s. 763 n12. V českém překladu viz HAYEK, Friedrich August von, WENAR, Leif a KRESGE, Stephen (ed.). Autobiografické rozhovory. Přeložila Veronika MACHOVÁ. Brno: Barrister & Principal, 2002. ISBN 80-86598-16-0; s. 124.
[6] F. A. Hayek, “Toward a Free Market Monetary System.” Journal of Libertarian Studies 5 (1) (Fall 1979). Zda si Hayek, stejně jako před ním Friedman, představuje, že papírové dolary v oběhu soukromých bank budou k nerozeznání od fiat dolarů vydávaných centrální autoritou, není z této pasáže jasné. Jestliže ano, dopustil se hrubé chyby, když ztotožnil svobodné bankovnictví s paděláním.
[7] O rozhodnutí Kanady zřídit v roce 1935 centrální banku, dobrým výsledkům jejího měnového systému navzdory, viz Bordo a Redish.
[8] Viz Lawrence H. White, „Mises on Free Banking and Fractional Reserves,“ v John W. Robbins a Mark Spangler, eds., A Man of Principle: Essays in Honor of Hans F. Sennholz (Grove City: Grove City College Press).
Článek původně vyšel pod názvem Hayek and Free Banking na blogu Cato at Liberty. Přeložil Štěpán Drábek.
