Trh je sociální technologie, která umožňuje spolupráci a koordinaci ve velké otevřené společnosti plné lidí, kteří se navzájem neznají. To jsou dvě skupiny důvodů, proč ekonomové milují trh. Pojďme si je rozebrat.
Spolupráce – láska, přátelství a trh
Spolupráce skupiny lidí lze dosáhnout různými způsoby. Na úrovni rodiny stačí vrozené instinkty péče o příbuzné. V evolučním žargonu se tomu říká inkluzivní fitness. V literárním žargonu rodičovská láska. Na úrovni menšího společenství stačí místní normy a tlak na dobrou pověst. V evolučním žargonu se tomu říká reciproční altruismus. V literárním žargonu přátelství.
Problémem těchto dvou způsobů zajištění spolupráce je, že fungují pouze na úrovni malého počtu lidí. Dnešní životní úroveň však máme jen proto, že spolupráce probíhá mezi miliony až miliardami lidí. Globální dělba práce umožnila nebývalý nárůst produktivity. Jak tedy můžeme zajistit neosobní spolupráci mezi cizími lidmi, když se nemůžeme spolehnout na lásku a přátelství? Zde přichází na řadu trh.
Trh je sociální technologie, která nám umožňuje nasměrovat přirozenou lidskou snahu o prosazování vlastních zájmů ke zvýšení blahobytu ostatních lidí. Stačí, aby lidé dodržovali dvě jednoduchá pravidla: zákazníci mohou svobodně říci: „Ne, děkuji,“ a konkurence nemusí žádat o povolení: „Mohu prosím?“ Za těchto podmínek mohou poskytovatelé služeb dosahovat zisku pouze tím, že budou svým zákazníkům sloužit, jak nejlépe dovedou. Jen tak budou zákazníci dobrovolně platit za jejich služby a předstihnou ostatní poskytovatele.
Vypadá to, že své zákazníky milují nebo jsou nejlepšími přáteli, ale ve skutečnosti myslí jen na své vlastní blaho. Výsledkem je, že úspěšný člověk na trhu je také prospěšný člověk. V ekonomickém žargonu se tomu říká harmonie zájmů. Tímto způsobem je možné zajistit spolupráci na trhu i mezi lidmi, kteří se nemají rádi a nejsou přáteli. To je první důvod, proč ekonomové milují trh. Trh má správně nastavené incentivy.
Koordinace – celoplanetární něco za něco
Spolupráce však nestačí. Je třeba tuto spolupráci také nějak koordinovat. To znamená, že musíme rozhodnout, kdo, jak, kolik a na co bude moci využít omezené zdroje, aby byly co nejvíce uspokojeny potřeby lidí. To je v dnešním globalizovaném světě nekonečně složitý úkol. Musí brát v úvahu rozptýlené znalosti a hodnocení miliard lidí. Žádné centrální plánování to nedokáže. To dokáže pouze cenový mechanismus.
Ceny fungují jako nervové spojení mezi mozky miliard lidí na celém světě. Díky cenám se mohou domlouvat, jak využít poslední tunu železa, aby co nejvíce uspokojili potřeby lidí. A to i ve světě, kde neustále dochází ke změnám. Když například klesne dostupnost plynu, protože nějaký důchodce na východě rozpoutá válku, plyn zdraží a s ním i výroba železa, což vyšle do celého světa signál, že je třeba šetřit a používat substituty, kde to jde. Vyšší cena tak vysílá do celého světa zprávu o konkrétní tuně železa: „Pozor, z nějakého důvodu jsem nedostatkové zboží a sloužím jen důležitým potřebám, nepoužívejte mě na méně důležité věci.“ Slovenský výrobce ložisek v tak díky cenovému mechanismu zohledňuje potřebu železa pro dostavbu mrakodrapu v Berlíně a potřebu nových kotoučů pro tělocvičnu v Budapešti. Díky cenám se dohodnou, kdo železo nakonec využije.
Cenový systém umožňuje provést celoplanetární trade-off (něco za něco). Díky cenotvorbě si lidé, kteří se nikdy nepotkají a neznají se, mohou vzájemně přizpůsobit své plány, které do sebe nakonec zapadnou jako skládačka. Ceny fungují jako dirigent, který koordinuje využití nepředstavitelně velkého množství zdrojů.
Pozor, na trhu však ve skutečnosti není žádný dirigent. Jedná se o koordinaci bez koordinátora. Ceny jsou emergentním jevem, který vzniká ve spontánním procesu rozhodování milionů lidí nezávisle na sobě. Ceny jsou výsledkem lidské činnosti, ale nikoliv lidského záměru. Přesto jsou výsledkem uspořádané, fungující ekonomiky. To je druhý důvod, proč ekonomové milují trh. Trh dokáže generovat informace, které umožňují koordinaci.
Proč ostatní nevěří trhu – vrozená ekonomie
Lidé nepřicházejí na svět jako tabula rasa. Rodíme se s různými psychologickými adaptacemi, které nám pomáhají porozumět světu a orientovat se v něm. Evoluční psychologové již přišli s celou baterií „předznalostí“, které máme vypálené v mysli. Jedná se o předpoklady o fungování fyzikálního světa (folk physics), biologické přírody (folk biology) a naší lidské psychiky (folk psychology). Tyto předsudky nám od útlého věku umožňují nenarážet do zdi, vyhýbat se hadům a chápat záměry lidí kolem nás.
Podobný výzkum byl nedávno zahájen i v oblasti ekonomických znalostí (folk economics) a ukázalo se, že lidé mají vrozené předznalosti i v této oblasti života. Problém je v tom, že na rozdíl od tří předchozích lidových znalostí se dnešní ekonomické prostředí oproti naší evoluční minulosti zásadně změnilo. Lidová ekonomie je nesprávně adaptována. Nepomáhá nám pochopit spolupráci a koordinaci na trhu, ale naopak zkresluje naše úsudky.
Po většinu své evoluční historie žil lidský druh v relativně malých skupinách lovců a sběračů. To byly podmínky s minimální dělbou práce, akumulací kapitálu, vynálezy a v důsledku toho i s minimálním hospodářským růstem. Žili jsme ve světě malthusiánské pasti. V něm „více pro mě“ znamená „méně pro tebe“; je to svět interakcí s nulovým součtem. V tomto světě je přirozené, že pokud někdo nevybíravě sleduje vlastní zájem, je to na úkor zbytku kolektivu. Naopak ten, kdo myslí na ostatní, je altruistický, takže pomáhá kolektivu. Lidé si tedy vytvořili morální intuici, která spojuje záměr s výsledkem. Kolektivní dobro je výsledkem dobrých úmyslů a špatné úmysly vedou ke kolektivním problémům.
V rodinách a malých společenstvích je taková morální intuice užitečná. Ale naráží ve velké společnosti cizinců, kde spolupráce vyžaduje tržní mechanismy. Zde jsou lidé náhle příliš podezřívaví vůči ziskovému motivu, což v politice vytváří poptávku po populistických řešeních, která zhoršují kolektivní blahobyt. Někteří se nechali unést morální intuicí do té míry, že na jejím základě budují celé politické filosofie. Slibují například příchod společnosti, kde každý dostane, co potřebuje, a každý bude pracovat podle svých nejlepších schopností. Tyto představy hrají na naše prehistorické citové struny a v historii vždy skončily tragédií.
Podobně lidé intuitivně těžko chápou možnost koordinace bez koordinátora. Lidská psychika má v sobě zabudovaný supersensitivní detektor hledání agenta. Ne cizích agentů, ale jakýchkoliv řídicích činovníků s jakýmkoliv záměrem. Říká se mu Hypersensitive Agency Detection a způsobuje, že lidé mají tendenci vidět záměrnost a záměry i tam, kde nejsou. Proto si lidé původně vykládali různé přírodní jevy (déšť, blesky, špatnou úrodu) jako důsledek něčího záměru – nějakého působícího agenta. Tato psychologická adaptace se používá i jako vysvětlení vzniku prvních bohů.
Dnes už lidé nevěří, že je takové vysvětlení pro vysvětlení blesků a hromů nutné. Většina lidí dokonce přijímá vysvětlení, že záměr a činitel nejsou pro vznik živého světa živočichů a rostlin vůbec nutné. Vystačí si s evolučním vysvětlením. Ale naprostá většina lidí stále nedokáže přijmout myšlenku, že ani ekonomika a její fungování nepotřebují „stvořitele“. Jsou to ekonomičtí kreacionisté. Za koordinací vidí existenci koordinátora. Proto nechápou a podceňují význam tržních institucí, jako jsou ceny. A ochotně obhajují státní zásahy do fungování cen, jako je stanovení maximální renty nebo minimální mzdy.
Co s tím – ekonomie jako protilátka
Vše výše uvedené samozřejmě platí, pokud nedojde k tomu, co ekonomové nazývají selháním trhu. To však v žádném případě neznamená podporu „lidové ekonomie“. Neznamená to, že někdy mají pravdu ekonomové a někdy naše prehistorické emoce vůči trhu. Právě naopak. K selhání trhu skutečně dochází, když se například podnikatelům nedaří dosáhnout zisku poskytováním veřejných statků. To je přesný opak toho, co si amatérský ekonom často představuje pod pojmem selhání trhu. Problém vidí v tom, že by podnikatelé mohli dosahovat zisku poskytováním veřejných statků.
Dalším selháním jsou například negativní externality. Jedná se o situaci, kdy ceny nezahrnují všechny náklady spojené s jednáním lidí. Opět se však nejedná o selhání „cen“ jako takových. Jde o selhání při definování a prosazování vlastnických práv. Ta mají zaručit, že jejich porušení (např. znečištění) bude kompenzováno – a tedy promítnuto do nákladů a cen. Lidé, kteří nejsou ekonomové, často volají po zrušení cen tváří v tvář selhání trhu. To je však přesný opak toho, jak ekonomové navrhují problém řešit. Potřebujeme lepší ceny.
Klíčovou otázkou tedy zůstává, jak lidem účinně sdělit výhody sociálních technologií pro spolupráci a koordinaci ve prospěch trhu. Problémem je nejen její nesoulad s prehistorickými instinkty, ale také to, že je na rozdíl od jiných technologií neviditelná. Není náhodou, že Adam Smith popsal schopnost trhu usměrňovat sledování vlastních zájmů za účelem zvýšení veřejného blahobytu jako „neviditelnou ruku“. Podobně neviditelná je koordinační schopnost cen. Nelze ji vidět očima ani slyšet ušima. Neexistuje nic takového jako „ekonomická pozorovatelna“, z níž bychom mohli zachytit složitost koordinačního problému a eleganci tržního mechanismu.
Co s tím tedy dělat? Trh potřebuje lepší PR. Zejména u mladých lidí. Musíme je naučit základům ekonomie. Ekonomie je protilátkou proti našim vrozeným prehistorickým instinktům, které se nepřizpůsobily modernímu životu a jsou zneužívány populistickými politiky. A naším úkolem je podávat tento protijed co největšímu počtu lidí ve společnosti.
Článek původně vyšel pod názvem Prečo ekonómovia milujú trh a ostatní sú mu neverní (názor Róberta Chovanculiaka) na webu Aktuality.sk. Přeložil Martin Pánek a DeepL.
