Mírumilovný občan, který se svou prací začleňuje do společnosti a slouží sobě a svým spoluobčanům, je ohrožen lupičem, mužem, jehož smýšlení není zaměřeno na práci, nýbrž na násilné přivlastnění si produktu cizí práce. Po tisíciletí musel svět snášet jho dobyvatelů a feudálních pánů, kteří považovali za zcela samozřejmé, že jsou zde k tomu, aby konzumovali ovoce cizí práce. Vývoj lidstva ke vzdělání a narůstání společenských vztahů se v první řadě zakládaly na zatlačování duchovního a materiálního vlivu vojenských a panských kast, jež chtěly ovládnout svět, a na nahrazení panského ideálu ideálem měšťanským. Zatlačení militaristického ideálu, jenž uznává jen válečníky a pohrdá prací, se ještě zdaleka úplně nezdařilo. Stále ještě existují v každém národě individua, jejichž duch je zcela naplněn představami militaristického období; jsou národy, u nichž stále znovu na přechodnou dobu propukají a jimž vládnou instinkty loupení a násilí, jež byly považovány za dávno překonané. Vcelku však lze říci, že u národů bílé rasy, jež dnes obývají střední a západní Evropu a Ameriku, bylo smýšlení, jež Herbert Spencer nazval militaristickým, potlačeno smýšlením jemuž dal jméno industriální. Dnes je jen jeden velký národ, který se neochvějně přidržuje militaristického ideálu: Rusové.
Jistěže i v ruském lidu existují skupinky, jež nejsou nakloněny smýšlení, které je v tomto lidu převládající; je jen politováníhodné, že se nedokázaly prosadit mezi svými soukmenovci. Od té doby, co je Rusko s to ovlivňovat evropskou politiku, je vůči Evropě vždy v postavení lupiče, jenž pohotově čeká na okamžik, kdy se může zmocnit kořisti. Ruští carové nikdy neuznali jiné meze pro rozšíření své říše, než ty, jež jim byly diktovány tlakem poměrů. Postoj bolševiků k problému teritoriálního rozšíření ruské nadvlády není ani o vlas jiný. Ani oni neznají nic jiného, než že se smí a musí postupovat v dobývání tak daleko, jak se lze odvážit s ohledem na vlastní sílu. Šťastnou okolností, jež zachránila civilizaci před zničením Rusy, bylo to, že evropské státy byly tak silné, že mohly úspěšně zadržet nápor ruských barbarských hord. Zkušenosti Rusů v napoleonských válkách, v krymské válce a v tureckém tažení 1877–1878 jim ukázaly, že přes velký počet bojovníků není jejich armáda schopna ujmout se ofenzívy proti Evropě. Světová válka to potvrdila.
Nebezpečnější než bajonety a děla jsou zbraně ducha. Jistěže, ruské ideje vděčí svému ohlasu v Evropě v první řadě okolnosti, že Evropa jich byla již plna, než přišly z Ruska do Evropy. Bylo by možná správnější říci, že ruské ideje nebyly původně ruské, i když odpovídaly přirozenosti Rusů, ale že si je Rusové vypůjčili od Evropy. Duchovní neplodnost ruského národa je totiž tak velká, že tento národ nebyl ani s to sám se chopit idejí, jež představují výraz jeho nejvlastnějšího bytí, a vyjádřit je.
Liberalismus, jenž je zcela založen na vědě a jehož politika nereprezentuje nic jiného než aplikaci výsledků vědy, se musí vystříhat používání nevědeckých hodnotových soudů. Hodnotové soudy jsou mimo vědu a jsou vždy čistě subjektivní. Nelze proto klasifikovat národy podle jejich hodnoty a mluvit o hodnotných a méněcenných národech. Otázka, zda Rusové jsou nebo nejsou méněcenní, nepřichází proto pro naše zkoumání v úvahu. Ani netvrdíme, že by byli. Tvrdíme jedině toto: nechtějí se začlenit do společenské spolupráce lidí. Stojí vůči společenství lidí a národů jako národ, který nemá jiný zájem než spotřebovat to, co jiní nashromáždili. Národ, v němž žijí ideály Dostojevského, Tolstého a Lenina, nemůže zplodit společenskou organizaci; nemůže nikdy žít se světem v míru. Musí upadnout zpět do stavu úplného barbarství a divošství. Od přírody je Rusko obdařeno mnohem bohatěji úrodností a nerostným bohatstvím všeho druhu než Spojené státy americké. Kdyby Rusové prováděli kapitalistickou politiku jako Američané, byli by dnes nejbohatším národem světa. Despocie, imperialismus a bolševismus z něj udělaly nejchudší národ. Nyní hledají v celém světě kapitál a úvěry.
Jestliže jsme toto jednou rozpoznali, vyplývá z toho jasný závěr, jenž musí být vodítkem pro politiku civilizovaných národů vůči Rusku: nechte Rusy být, nechte je dělat ve vlastní zemi, co chtějí, ale nenechte je vyjít z jejich státních hranic, aby zničili evropskou civilizaci. To samozřejmě neznamená, že máme například zavést zákaz dovozu a překladů ruské literatury. Nechť se neurastenikové jimi potěší podle libosti: zdraví lidé se beztak od nich odvrátí. To také neznamená, že se má Rusům zakázat podnikat propagandistické cesty po světě a rozdělovat úplatky, což činí podobným způsobem, jakým kdysi carové rozhazovali rubly. Kdyby moderní kultura nebyla schopna ubránit se útokům podplacených subjektů, nemohla by beztak dále existovat. To také neznamená, že se má Evropanům nebo Američanům bránit v cestování do Ruska, když je to tam táhne. Nechť se jen podrobně na vlastní nebezpečí a zodpovědnost podívají na zemi masových vražd a masové bídy. To také neznamená, že se má bránit kapitalistům poskytovat Sovětům půjčky anebo jinak investovat kapitál v Rusku. Když jsou tak bláhoví a věří, že by někdy mohli něco z toho uvidět, ať to jen dělají.
Avšak: vlády Evropy a Ameriky musí přestat podporovat sovětské vandalství tím, že platí exportní prémie za vývoz do sovětského Ruska, což vlastně znamená, že podporují ruský sovětismus penězi. Nechť přestanou propagovat vystěhovalectví a vývoz kapitálu do sovětského Ruska. Zda se potom ruský lid odvrátí nebo neodvrátí od sovětismu, to nechť si vyřídí sám se sebou. Dnes již světu nehrozí nebezpečí od země karabáče a vězení. Při vší své vůli válčit a ničit nejsou Rusové s to vážně ohrozit mír v Evropě. Nechme je tedy být. Je jen třeba se ohradit proti tomu, abychom my podporovali destrukční politiku Sovětů.
Text vyšel v knize Liberalismus od Ludwiga von Misese, v kapitole III. Liberální zahraniční politika, podkapitole 11. Rusko. Původně vyšlo německy v roce 1927. Kniha je ke koupi na našem e-shopu.