V minulosti byla Velká Británie zemí, která měla systém soukromých převážně charitativních nemocnic. Tento systém byl docela rozsáhlý a nevedl si na tehdejší dobu nějak špatně. V tomto příspěvku si historii těchto nemocnic přiblížíme.
Počátky nemocnic
Až do 16. století působili v Británii církevní nemocnice, v tomto století však byly díky odloučení anglické církve od Říma zrušeny kláštery a tyto nemocnice. V samotné Anglii existovalo do té doby asi na 500 církevních nemocnic. [1]. V 18. století zažila Británie rostoucí počty zakládaných nemocnic pro potřebné. První takové nemocnice vznikly roku 1720 a 1729 ve Westminstru a Edinburghu [2]. Tyto tzv. dobrovolné nemocnice (voluntary nebo endowed hospitals) však byly založeny na sekulární basi a byly založeny na charitě. V Londýně například do začátku 19. století ošetřovaly dobrovolné nemocnice přes 20 tisíc pacientů za rok. Také ve Skotsku mnoho nemocnic mělo původ v 18. století. Ve Walesu vznikaly první nemocnice až v raném 19. století. V půlce 19. století bylo těchto nemocnic v Británii kolem 250 [3].
Komu dobrovolné nemocnice sloužily a komu nesloužily
Nemocnice měly především sloužit lidem, kteří si nemohli dovolit zaplatit léčbu. Většina dobrovolných nemocnic byly tzv. obecné (general) nemocnice, ale později vznikly i jiné typy dobrovolných nemocnic. Do těchto nemocnic nebyly přijímány děti, nevyléčitelně nemocní, chronicky nemocní, lidé s infekčními nemocemi, duševně nemocní lidé a těhotné ženy [4]. Mnohé nemocnice odmítaly chronické případy. Z počátku byli odmítání i lidé, kteří si mohli dovolit zaplatit za léčbu a v Anglii a Walesu i lidé pobírající podporu v rámci veřejného chudinského práva (Poor Law), které provozovalo vlastní nemocnice. Dobrovolné nemocnice sloužily především chudým z měst a průmyslu [5]. Tj. tzv. zasloužilým nebo též poctivým chudým.
Neléčitelní pacienti a chroničtí pacienti (ti původně ovšem byly do dobrovolných nemocnic přijímáni) byli posíláni do nemocnic chudinského práva [6]. To se muselo týkat tedy i morálně pochybných (nezasloužilých) jedinců. Důvodem pro tato omezení byl fakt, že přijetím nevyléčitelných, chronicky nemocných a pacientů s infekcemi nebo duševními nemocemi nemohlo být nic získáno [7]. Důvod pro odmítání morálně pochybných jedinců není uveden, ale téměř jistě nebylo cílem je za jejich chování odměňovat. Naproti tomu S. Cherry uvádí, že: „Chroničtí nemocní pacienti byli přijímáni pro vymezenou dobu léčení.“ A že z počátku byli někdy zřejmě přednostně přijímáni mužští živitelé rodin, zvláště v menších institucích v oblastech s těžkým průmyslem a těžbou [8]. Co se týká dětí tak se uvádí možnost přijmutí přidušeného dítěte, ale děti trpící infekčními anebo neléčitelnými nemocemi byly odmítáni právě kvůli neléčitelnosti anebo kvůli tomu, že omezené prostředky nestačily na dlouhodobou léčbu [9]. Historička M. Higgs uvádí, že lidé s infekcemi nebyli do nemocnic připouštěni kvůli neléčitelnosti infekcí a kvůli tomu, že hrozilo roznesení infekce. Výjimkou bylo Skotsko, kde byly tyto případy přijímány, a kde měly nemocnice separovaná oddělení pro případy neštovic a horečnatá onemocnění [10] Ve Skotsku ovšem bylo méně veřejných chudobinců (poorhousů) než chudobinců (workhouse) v Anglii a Walesu vzhledem k populaci [11], a to mohlo mít vzhledem k existenci vytěsňovacího efektu také vliv. Pojďme si nyní dobrovolné nemocnice blíže popsat.
Financování dobrovolných nemocnic
Tyto nemocnice byly založeny na charitě [12]. “Musely generovat svůj příjem z množství různých zdrojů včetně regulérních příspěvků, kostelních sbírek, odkazů, ad hoc donací od jednotlivců a podnikání, a inscenováním charitativních zábav.” Některé z nemocnic (endowed hospitals) byly založeny na základě velkého odkazu, který pokud byl dobře investován, poskytoval pravidelný zdroj příjmů [13]. Ve viktoriánské době se prý snadněji získávaly prostředky pro děti a mládež než pro staré lidi, pro akutní než chronické nemoci, pro poctivé chudé než pro ostatní a pro fyzické než duševní poruchy [14]. Zřejmě v té době lidé vice preferovali vkládat finanční prostředky spíše do charit zaměřených na nadějnější případy. Pokladník nemocnice mohl zvýšit příjem nemocnice poukazem na množství úspěšně ošetřených a vyléčených pacientů v lokálním tisku nebo ve výroční zprávě [15]. Tím promlouval do financování nemocnic i významný kvazi-tržní prvek – nemocnice se špatnými výsledky mohly získat jen omezenější prostředky. Nemocnice nebyly založeny za účelem dosažení zisku, ale dosažená ztráta měla vliv na další působení daných nemocnic v oboru poskytování zdravotní péče.
Vraťme se však ještě ke způsobu financování dobrovolných nemocnic. Historička L. Mitton uvádí, že nemocnice upozorňovala místní zaměstnavatele, že řádně ošetření zaměstnanci by byli dříve schopni znovu pracovat. V té době bylo poměrně dost úrazů na nechráněných strojích. Šlo o zlomeniny a vykloubení, a proto někteří zaměstnavatelé udělali s dobrovolnými nemocnicemi úmluvu o ošetřování (a doplňme i placení tohoto ošetřování) těchto případů [16]. Nemocnice využívaly také tzv. sobotní sbírky (Saturday fund). Příklad z Birminghamu uvádí, že na tuto sbírku přispívali dělníci. Sobotní sbírka se zde stala organizací, kterou dělníci i kontrolovali. Od 50. let 19. století byly podobné fondy zřizovány i v jiných městech [17]. Jiný zdroj uvádí, že mnoho dělníků dávalo penci týdně ve snaze přispět na udržení jejich nemocnice [18]. Přičemž dobrovolné nemocnice byly charitativní instituce zakládané právě pro takovéto případy, protože chudí dělníci si nemohli léčbu dovolit. Rostoucí bohatství společnosti však dovolovalo i nižším vrstvám obyvatelstva postupně za léčbu platit. Tím se otevíraly i dveře tržním vztahům v úzkém slova smyslu. S. Cherry uvádí, některé nemocnice později zavedly přímé poplatky za léčbu [19].
Později se také objevovaly další zdroje financování dobrovolných nemocnic. Horní a střední vrstvy poptávaly služby domácího ošetřování trénovanými sestrami a nemocnice jim za úplatu vyhověly [20]. Pokrok v lékařské vědě způsobil i zájem „lepších“ pacientů o léčbu přímo v nemocnicích místo doma: „V odpověď nemocnice zavedly placená lůžka pro lepší pacienty. Nepřekvapivě, platící pacienti obvykle měli soukromé pokoje a lepší standard bydlení.“ [21]. Toto také představovalo jistý přechod od čisté charity k tržním vztahům. S. Cherry uvádí, že: „Do roku 1900 fondy pracujících byly hlavním zdrojem příjmu nemocnic významně v oblastech s těžkým průmyslem, a byly doprovázeny požadavkem na participaci a i řízení nemocničního managamentu.“ [22].
Dobrovolné nemocnice se mohly dostat a dostávaly se do finančních problémů. Dva takové případy uvádí M. Higgs – jedna z nemocnic byla uzavřena a druhá dostala dotaci od místní (civilní) farní autority. M. Ball a D. Sunderland uvádějí pro Londýn, že v roce 1893 léčil městský dobrovolný sektor 1,7 milionů pacientů a vytvářel deficit asi 4%, některé z hlavních nemocnic byly v těžkých finančních problémech, ale tyto problémy vyřešil King’s Fund ustavený roku 1897, který byl opět charitativní organizací [23]. Oproti veřejným jmenovitě státním nemocnicím, zde tak byla jistá míra finanční nestability. To však bylo i určitou výhodou, protože kvůli velké decentralizaci systému nehrozil krach tohoto systému jako celku anebo vše zahrnující zavádění mylných znalostí. Autor také nikde ve zkoumaných pramenech nenašel informaci o hromadnějším krachu a uzavírání nemocnic [24]. Opak byl pravdou a počty nemocnic rostly. Výhodou dobrovolného financování nemocnic a jejich vyšší nejistoty bylo také paradoxně to, že neomezovalo jistoty druhých. Jak víme udělením naprosté jistoty jedné skupině se zákonitě zvyšuje nejistota ostatních. Zaručíte-li někomu pevně stanovený díl koláče, který je proměnný, musí část ponechaná ostatním úměrně tomu podléhat větším výkyvům než celek [25]. Tato skutečnost pak mohla příznivě působit na vznik dalších typů nemocnic – viz dále.
Přirozeně poptávka po službách nemocnic v případě potřebných občanů nebyla určována žádnou cenou, což být ani u charity nemůže. Výsledkem byla vysoká poptávka po službách nemocnic. Zájemci o léčbu tak mohli být a bývali odmítnuti, když byla všechna lůžka obsazena [26]. Prioritu měly nejhorší případy, ty byly přijímány ihned, protože na lůžka jinak existoval pořadník. Nemocnice se také musely bránit zneužívání jejich charitativních služeb pacienty, kteří si léčbu mohli dovolit (viz dále) [27]. Dále M. Ball a D. Sunderland vidí jako nevýhodu londýnských nemocnic to, že byly umístěny všechny příliš v centru Londýna a tudíž pro lidi ze vzdálenějších míst Londýna byly obtížně dostupné. Situace byla nejhorší na jihu Londýna. Tam se na přelomu století nakonec přemístila „King’s College Hospital“. Zároveň oba autoři upozorňují, že centrálnější poloha nemocnic měla výhodu jednak při získávání financí – maximalizace oblasti pro získávání donací a za druhé umožnila maximalizovat získávání neformálních informací o nových (medicínských) technikách, protože specializovaná lékařská a výzkumná centra a pomocné lékařské služby byly v centru [28].
Doporučení do dobrovolné nemocnice
Pro to, aby se člověk do nemocnice dostal, potřeboval doporučení od člověka, který na nemocnici přispíval – tj. mecenáše. To se netýkalo případů nehod, které vyžadovaly okamžité ošetření [29]. Zdá se, že v každé komunitě bylo známo, kdo je nejbližší mecenáš nemocnice. Tento mohl být kontaktován skrze lékaře nebo duchovního a možná i přímo [30]. Výhodou tohoto systému bylo, že mecenáš měl lepší povědomí o žadateli a jeho majetkové situaci a mohl lépe předejít zneužívání charity. Nemocnice se však i pak musely bránit zneužívání jejich charitativních služeb pacienty, kteří si léčbu mohli dovolit. K tomu místo mecenáše sloužil krátký pohovor při příchodu do nemocnice, kde se nemocniční úředník dotazoval na plat, počet závislých dětí atp. [31].
Lékaři v nemocnicích
Nemocnice měla jako minimum několik čestných konzultantů pracujících na částečný úvazek a to zdarma a jednoho placeného chirurga [32], Konzultanti si udržovali jinak lukrativní privátní praxi a jako učitelé obdrželi část poplatků od studentů medicíny, které vyučovali v nemocnicích. Tvrdilo se, že: „…učení a péče o nemocniční pacienty byla zdrojem prestiže, ale ne přímého příjmu.“ [33]. Co se týkalo lékařského vzdělání obecně: „V roce 1800, většina lékařské výuky byla poskytována školami na principu zisku. Jen tři londýnské nemocnice měly připojenu lékařskou školu…“ Lékařské školy expandovaly, tak jak rostla poptávka. A také: „Do roku 1858, 12 z londýnských nemocnic mělo lékařskou školu, to odpovídalo 80% lůžek v obecných nemocnicích v hlavním městě.“ Lékaři potřebovali nemocnice pro učení a výzkum a mnoho nemocnic bylo pro tyto účely založeno v 1. polovině 19. století. Viktoriánské nemocnice se staly místem, kde nemoci mohly být předvedeny studentům. Díky tomu, že se jednalo o charitu, si nemohli pacienti stěžovat. „Nehody a mimořádné případy byly zvláště vybírány velkými nemocnicemi s vyučováním, protože poskytovaly užitečný materiál pro jejich studenty.“ [34]. „Bylo to ve viktoriánských časech, kdy se dobrovolné nemocnice vyvinuly do významných a prestižních center výzkumu a výuky.“ [35].
Ambulantní pacienti a nemocniční pravidla
Jistou formou řešení situace, kdy existovala velká poptávka po službách dobrovolných nemocnic, byly tzv. ambulantní (out-patient) oddělní, která sloužila pro běžnější případy. Pacient byl v nemocnicích ošetřen a poslán domů. U některých nemocnic byli ambulantní pacienti navštěvováni v jejich vlastních obydlích, pokud nebyli schopni dojít do nemocnice, tedy šlo o podobný servis, jaký nabízely mnohé dispensáře [36]. Očekávalo se, že takový pacient přinese doporučující dopis od mecenáše. [37].
Nemocnice měly svá pravidla a předpisy, které se vztahovaly na chování pacientů. „Jestliže pacient byl vyloučen pro nedodržování [pravidel, pozn. autora], on nebo ona byl(-a) zapsána na černý list a nemohl(-a) být znovu přijat(-a) do nemocnice, jestliže to nedovolil člen rady nemocnice.“ Někde dokonce nebyl návrat možný za žádných podmínek. Většina nemocnic zakazovala kouření, žvýkací tabák, klení, hazardní hry nebo popíjení alkoholických nápojů [38]. Žádný citovaný zdroj se nezmiňuje o problému, který se dnes čas od času objevuje, a to sice napadení personálu nemocnice agresivním pacientem, ale lze předpokládat, že takový nešvar vedl k okamžitému vyloučení z léčby. Zajímavé bylo i opatření přijmuté v „Aberdeen’s Royal Infirmary“ (Aberdeenská královská nemocnice): pokud se pacient dvakrát nedostavil na kontrolu v určený den bez dostačujícího odůvodnění, tak přišel o právo léčby a byl odmítnut [39].
Venkovské a specializované nemocnice
Venkovské nemocnice (cottage hospitals) vznikly kvůli tomu, že dobrovolné obecné nemocnice byly koncentrovány v městských oblastech, kam bylo nutné podstoupit delší cestu. Pacienty zde navštěvoval praktický lékař, jemuž to vylepšovalo prestiž a kariéru místního lékaře. Tyto nemocnice měly obvykle mezi 6 až 25 lůžky a účtovaly skromnou týdenní sumu. Do roku 1865 bylo těchto nemocnic v Anglii a Walesu jen 18 [40]. V roce 1875 bylo těchto nemocnic 148 a do roku 1895 jich bylo již téměř 300 [41]. Financování bylo podobné jako u dobrovolných nemocnic.
Jak bylo výše uvedeno, tak dobrovolné obecné nemocnice nepřijímaly některé kategorie pacientů. Jaké bylo řešení? Jako následek vznikly (dobrovolné) specializované nemocnice (specialist hospitále), zvláště od poloviny 19. století, zabývající se zanedbanými skupinami a méně přitažlivými oblastmi medicíny (například: oční, URL, dětské, porodnice, revmatismus, artritida atp.). Nemocnice byly zakládány někdy příbuznými těch, co trpěli nemocí. Častěji podnikavými lékaři. Financování záleželo (dodejme většinou) na charitativním zájmu. Tyto nemocnice začínaly obvykle jako dispensáře pro ambulantní pacienty. Do 60. let 19. století bylo v samotném Londýně 66 specializovaných nemocnic a dispensářů [42]. Do roku 1888 existovalo 38 dětských nemocnic ve Velké Británii. Například „Birmingham Children’s Hospital“ (Birminghamská dětská nemocnice) ošetřila v roce 1863 téměř 8 tisíc dětí.
Počty lůžek a srovnání s veřejnými nemocnicemi
Nyní uvedeme několik statistik, ale bohužel tyto nejsou zcela jasné a známé. „V roce 1861 v Anglii a Walesu bylo 230 dobrovolných nemocnic nabízejících 14 800 lůžek. Nicméně 5 200 z těchto lůžek bylo v londýnských nemocnicích a jedna osmina z celkového počtu byla poskytována specializovanými institucemi [speciální nemocnice, pozn. autora].” Dle M. Higgs, ale nemocnice nestačily pokrýt poptávku rostoucí populace [43]. S. Cherry uvádí konkrétně pro Anglii a Wales roku 1891 29,5 tisíc lůžek a roku 1911 43,2 tisíce lůžek. Pro rok 1921 uvádí v Anglii a Walesu 56,6 tisíc lůžek a roku 1938 87,2 tisíce lůžek [44]. Počet lůžek se tak od roku 1861 téměř zšestinásobil. Ve Skotsku bylo v dobrovolných nemocnicích roku 1891 6,5 tisíce lůžek, roku 1911 10,5 tisíc lůžek a roku 1938 14,1 tisíce lůžek [45]. Zde došlo k více jak dvojnásobnému růstu, ale za kratší období. Bohužel je velice pravděpodobné, že Cherryho údaje nezahrnují vůbec lůžka v nemocničních domech pro rekonvalescenci (kterými se zde nezabýváme), ty však byly součástí dobrovolného nemocničního systému a není důvod je nepočítat. Ostatně i veřejné nemocnice sloužily k rekonvalescenci. Tyto počty naopak zahrnují venkovské a specializované nemocnice [46].
Pro porovnání uvádí S. Cherry i počty lůžek ve všech veřejných nemocnicích. Roku 1861 je v Anglii a Walesu uvedeno 50 tisíc lůžek v rámci chudinského práva – tj. 3,4 krát více lůžek než v dobrovolných nemocnicích (23% lůžek tedy bylo v soukromém sektoru), roku 1911 153 tisíc lůžek (z tohoto již 41 tisíc v separovaných nemocnicích chudinského práva a 32 tisíc v (infekčních) nemocnicích lokálních (veřejných) autorit a zbytek jsou lůžka pro nemocné přímo v chudobincích) – tj. 3,5 krát více lůžek než v dobrovolných nemocnicích (22% lůžek tedy bylo v soukromém sektoru). Roku 1938 měl veřejný sektor 176 tisíc lůžek – tj. 2 krát více lůžek než v dobrovolných nemocnicích (33% lůžek tedy bylo v soukromém sektoru) [47]. Statistika pro rok 1891 není za veřejný sektor v Anglii a Walesu kompletní. Pokud bychom započítaly lůžka v rekonvalescentních domech a sanatoriích (které velmi pravděpodobně v Cherryho údajích započteny nejsou a kterými se zde nezabýváme), což udělat můžeme, přestože některá z těchto lůžek zejména v sanatoriích byla placená. Můžeme to udělat proto, že od 60. let 19. století veřejné (od určité doby i dobrovolné nemocnice, z nichž některé specializované byly i placené) nemocnice používali masově i lidé, kteří si léčbu mohli dovolit. Pak by roku 1911 nabízel soukromý sektor 56,2 (43,2 + 13 tisíc lůžek v sanatoriích a rekonvalescentních domech) tisíce lůžek – pak by byl podíl soukromého na celkovém počtu lůžek 27%. Důležité je, že M. Higgs uvádí čísla za rekonvalescentní domy a sanatoria separátně od nemocnic. Pro rok 1911 uvádí, že počet lůžek v dobrovolných nemocnicích byl skoro třikrát větší než roku 1861 (tj. byl necelých 44,4 tisíce lůžek, což odpovídá údaji S. Cherryho o 43,2 tisíce lůžek a nepřímo dokazuje, že Cherry nepočítal s těmito rekonvalescentními lůžky při svém porovnání). Data za rok 1938 nejsou autorovi známa. Otázkou také je, zda nějaká lůžka nenabízela další instituce tzv. sick-room aid society, těmito institucemi se zde však nezabýváme.
Ve Skotsku to roku 1891 6 tisíc veřejně placených lůžek (z toho 1,5 tisíce v rámci Public health – tj. sektoru veřejného zdraví) – tj. 0,92 krát počet lůžek v dobrovolných nemocnicích (52% lůžek tedy bylo v soukromém sektoru), roku 1911 14,8 tisíc lůžek (z toho 7,8 tisíce v sektoru veřejného zdraví) – tj. 1,4 krát více lůžek než v dobrovolných nemocnicích (41,5% lůžek tedy bylo v soukromém sektoru). Roku 1938 bylo těchto lůžek 21 tisíc – tj. 1,49 krát více lůžek než v dobrovolných nemocnicích (40% lůžek tedy bylo v soukromém sektoru). Je opět otázkou, zda lůžka v případě Skotska zahrnují rekonvalescenční domy nemocnic.
Počet lůžek na tisíc obyvatel činil u dobrovolných nemocnic ve Velké Británii (velmi pravděpodobně, ale bez rekonvalescentních domů a sanatorií) roku 1861 0.7, roku 1911 1,07 a roku 1938 2,12. Podíl na počtu ošetřených byl 1/5 nemocných roku 1861 a do roku 1938 vzrostl na 1/3 [48]. Jak je tedy patrné, tak takovýmto porovnáním dojdeme k závěru, že dobrovolné nemocnice se podílely na nemocniční lékařské péči dle počtu lůžek zhruba čtvrtinou třetinou a ve Skotsku svého času až zhruba polovinou. To jsou poměrně slušné výsledky. Podíl soukromých nemocnic měl navíc rostoucí tendenci (vyjma Skotska). Růst počtu lůžek tedy značně převyšoval růst populace. Ovšem třeba lékař „Londýnské nemocnice“ se 776 lůžky (2. největší nemocnice Evropy) si ke konci vlády královny Viktorie posteskl, že by mohly zaplnit i 2 tisíce lůžek [49]
Zkoumané práce citovaných historiků obsahují podobné porovnání [50]. No toto porovnání má vcelku malý význam a porovnává příslovečné hrušky s jablky. Nemocnice v rámci chudinské práva (Poor Law) si přímo moc nekonkurovaly s dobrovolnými nemocnicemi, ale: „Byl zde ostrý kontrast mezi dobrovolnými nemocnicemi a nemocnicemi veřejných chudobinců: léčitelné a zajímavé případy byly přijímány dobrovolnými nemocnicemi, kde byly léčeny navštěvujícími lékaři, když staří, neduživý nebo neléčitelní končili v nemocnicích veřejných chudobinců.“ [51]. Nemocnice v rámci chudinského práva, tak především byly institucemi, které připomínaly dnešní léčebny dlouhodobě nemocných (lidově LDNky). V případě férovějšího porovnávání počtů by se musely zahrnout do počtu lůžek soukromého sektoru i lůžka v starobincích (almshousy) [52]. Další typ nemocnic tzv. nemocnice lokálních (veřejných) autorit a ve Skotsku zřejmě nemocnice v sektoru veřejného zdraví (Public health) sloužil jako infekční nemocnice (o nich viz dále). Porovnání tak moc smyslu nedává, protože kvalitativně jsou obě instituce dost rozdílné, i když časem se začaly objevovat i veřejné obecné nemocnice. Je také nutné podotknout, že vznik obecných veřejných nemocnic měl vytěsňující efekt na obecné dobrovolné nemocnice, protože jednak mohl snižovat motivaci k charitativnímu přispívání na dobrovolné nemocnice a za druhé dobrovolné obecné nemocnice přicházely o část příjmu od bohatších klientů, a tím přicházely i o prostředky na léčbu chudých. Druhý problém byl alespoň částečně eliminován lepší kvalitou těchto nemocnic, protože veřejné nemocnice trpěly nižší (někdy značně nižší) kvalitou vybavení i personálu.
Závěr
Je patrné, že ve Velké Británii existoval ve viktoriánské éře poměrně rozsáhlý systém soukromé lékařské péče, a to včetně péče nemocniční. I přes dobově omezení dané neznalostí správných metod léčby a díky tehdejší omezené úrovni bohatství společnosti to byla právě viktoriánská doba, kdy se nemocnice proměnily z malého počtu institucí, které sloužily menšině populace, na síť nemocnic dnešního typu, která nabízela nějakou perspektivu vyléčení [53]. Byl to systém soukromého zdravotnictví, který přispěl k rozvoji lékařské vědy a vytvořil prestižní centra této vědy. Systém soukromého zdravotnictví preferoval tzv. zasloužilé chudé a nebyl příliš ochoten se zabývat lidmi, kteří prokazovali morální selhání. Lidé neochotní pracovat, polokriminální živly atd. tak neměli být za svoje chování odměňováni. Jen poměrně volně souvisel tento soukromý systém s církvemi a náboženstvím. Naopak poměrně velký význam měla prestiž. Dodejme, že rozvoj zaznamenaly i další typy lékařské péče. Soukromý sektor a dobrovolná akce na tom měly lví podíl. Veřejný sektor se soustředil tehdy na péči o přestárlé, neléčitelně a chronicky nemocné a duševně choré a největší podíl měl v případě infekčních nemocí.
[1] Higgs, s. 9.
[2] Cherry. Nicméně dle téhož dvě takové instituce byly obnoveny v Londýně již v 16. století.
[3] Higgs, s. 9 a Mitton, s. 7.
[4] Mitton, s. 5
[5] Higgs, s. 47 a 9. Dle L. Mitton byly úplně nemajetní odmítáni, protože se na ně hledělo jako na lidi, kteří morálně selhali (Mitton, s. 9). Do této skupiny tedy zřejmě patřili i lidé, kteří nebyli ochotni pracovat.
[6] Higgs, s. 50.
[7] Mitton, s. 9.
[8] Cherry.
[9] Mitton, s. 9.
[10] Higgs, s. 10. Je nutné doplnit, že to byly právě děti, které nejčastěji prodělávaly infekční onemocnění, z nichž na řadu byla lékařská věda té doby krátká.
[11] Ibid, s. 31.
[12] Ibid, s. 11.
[13] Ibid, s. 11.
[14] Ibid, s. 12
[15] Ibid, s. 12.
[16] Mitton, s. 18 a 10.
[17] Higgs, s. 14. Nedělní sbírky (Sunday funds) se obracely na střední vrstvy – viz Ibid, s. 15.
[18] Mitton, s. 18 a 21.
[19] Cherry. Možná šlo spíše o nějaké poplatky spoluúčasti. Některé specializované nemocnice byly placené.
[20] Higgs, s. 137-138.
[21] Mitton, s. 18.
[22] Cherry.
[23] Higgs, s. 10 a Ball, s. 369 a heslo „King’s Fund“ na anglické wikipedii. Zmíněný fond byl původně založen pod jiným názvem velšským princem, pozdějším králem Edvardem VII., šlo však o charitativní fond.
[24] Podobný efekt nastává u obecních a veřejných regionálních nemocnic, pakliže jsou tyto financovány z místních poplatků a daní. Ovšem je nutné si uvědomit, že krach silného státu, který přerozděluje značnou část bohatství, bude mít velký devastující dopad i na velkou část soukromých a lokálně-veřejných aktivit.
[25] Hayek, s. 115.
[26] Higgs, s. 17.
[27] Mitton, s. 8 a 11.
[28] Ball, s. 368. Také S. Cherry považuje distribuci lůžek u dobrovolných nemocnic za méně vyrovnanou než u veřejných nemocnic. Obecně platí, že je stěží možné bez plného cenového systému určit jaká je optimální distribuce nemocnic.
[29] Higgs, s. 48-9.
[30] Ibid, s. 59.
[31] Mitton, s. 11.
[32] Higgs, s, 116
[33] Ibid, s. 117.
[34] Higgs, s. 112, 15 a 62.
[35] Mitton, s. 22.
[36] Ibid, s. 51.
[37] Ibid, s. 54.
[38] Higgs, s. 55.
[39] Ibid, s. 51.
[40] Mitton, s. 33 a 35 a Higgs, s. 35.
[41] Mitton, s. 35. Bohužel zde není jasné, zda se jedná také o Anglii a Wales. Higgs na s. 35 uvádí pro rok 1880 180 nemocnic v Anglii a Walesu, údaje tedy budou pravděpodobně patřit k těmto dvou zemím.
[42] Mitton, s. 29.
[43] Higgs, s. 17.
[44] Cherry.
[45] Higgs, s. 17 a Cherry. M. Higgss vychází z jedné z Cherryho prací.
[46] Cherry. Cherryho pojednání se těmito domy vůbec nezabývá.
[47] Ibid.
[48] Ibid. Výčet dobrovolných nemocnic uvedený před touto statistikou neobsahuje zmínku o rekonvalescentních domech a sanatoriích.
[49] Higgs, s. 17.
[50] Cherry, Higgs, s. 17 a Mitton, s. 39. Higgs a Mitton se ovšem ve svém porovnání mýlí a používají neúplné údaje.
[51] Mitton, s. 37.
[52] Řihák
[52] Mitton, s. 58.
Literatura:
1. Ball, M. a Sunderland, D. An Economic History of London 1800-1914. Abingdon on Thames: Routledge 2001, ISBN 0-415-40640-4.
2. Hayek, F. A. Cesta do otroctví. Brno: Barrister & Principal 2010, 2. vyd. dotisk, ISBN 978-80-87029-32-9.
3. Higgs, M. Life in the Victorian Hospital. Stroud: The History Press 2009, ISBN 978-0-7524-4804-6.
4. Cherry, S. The Modern Hospital in history, c. 1720-1948 [online, 1998]. Dostupný z (přístup XI/2012): http://www.ehs.org.uk/ehs/refresh/asstes/Cherry26b.pdf.
5. Mitton, L. The Victorian Hospital. Oxford: Shire Publications 2008, dotisk 2010, ISBN 978-0-74780-696-7.
6. Řihák, H. Dobrovolné nemocnice, lékařská péče a stát ve viktoriánské Velké Británii (4/6) [online, 2013]. Dostupný z (přístup I/2013): http://www.mises.cz.
7. Anglická wikipedie.
Autor: Hynek Řihák
