Když přišla na konci 18. století první průmyslová revoluce, vyrazili luddité pod rouškou noci rozbíjet pletací stoje. O necelých 250 let později navrhuje nejbohatší člověk světa – ten který umožnil masivní automatizaci výroby (která nám na oplátku přinesla obrovský nárůst bohatství) – zdanit roboty. Forma se změnila, obsah zůstává podobný.
Jakub Skala, finmag.cz
Forma se změnila, obsah zůstává podobný.
I reakce člověka s elementární znalostí ekonomie může zůstat podobná. Zatímco před několika staletími pracovalo v zemědělství přes 90 procent lidí, postupně tento počet klesal a dnes jsou to v západních zemích jen nízké jednotky procent populace. Přesto dnes není 90 procent lidí nezaměstnaných. Ano, stroje berou lidem práci. Dokonce i lidé berou lidem práci. Každé vylepšení výrobního procesu potenciálně bere lidem práci. Jednu konkrétní práci. To ale neznamená, že by hned vedle nebyla jiná práce, kterou by někdo nepotřeboval udělat a nebyl za ni ochoten zaplatit.
Někteří se ptají, kam ještě můžeme růst, vždyť už skoro všechno máme. Na to je nejlepší odpověď: A před deseti lety jsme skoro všechno neměli? Přitom jak moc se za tu dobu změnil svět a o kolik jsme dnes bohatší. Lidské potřeby možná nejsou nekonečné, ale ještě zdaleka, zdaleka nejsou vyčerpané. Není tedy třeba se obávat, že bychom jako lidstvo usínali na vavřínech a nebylo co na práci.
Tentokrát je to jinak
Tím bychom měli vyčerpané standardní argumentárium – všechno napsané výš už jsme mohli někdy číst nebo slyšet. Ale tentokrát to má být jinak. Tentokrát je za rohem opravdová technologická revoluce a pak už bude pozdě. Je tedy třeba konat hned, dokud je ještě čas. (Už to samo o sobě by mělo vyvolat přinejmenším podezření, protože po podobné zvolání zpravidla následuje ruka sahající do vaší peněženky.)
Změna spočívá v tom, že roboti budou brát lidem nejen práci manuální či repetitivní, ale i kognitivní. Tvůrčí činnost bude nahrazena počítačem a lidé budou muset jít produkovat něco jiného. Ale co? V první řadě je třeba říct, že principiálně se na vývoji nic nemění – člověkem vyrobený (ná)stroj usnadňuje další výrobu a nahrazuje lidskou práci. Lidstvo se s tímto procesem dokázalo vyrovnávat po staletí a dokáže se s tím vyrovnávat i v současných podmínkách, kdy státy s nejvyšší mírou / růstem robotizace zdaleka netrpí nezaměstnaností. Jediný rozdíl může být, že když stroje nahrazovaly manuální práci, pro intelektuály to sotva byla hrozba.
V druhé řadě je zřejmé, že i ty nové stroje bude muset někdo vyrábět, někdo spravovat, někdo je učit, co mají dělat (a pokud to vymyslí samy, tak je nejprve někdo musí naučit, jak přemýšlet), někdo zapojit do výrobního procesu atp. To jsou přesně nová místa pro ty, kterým stroje seberou práci. Tak jako člověk, který by před dvěma sty lety okopával brambory, dnes třeba vyrábí traktory, tak i dnešní grafik může za třicet let učit roboty, jak chápat umění a tvořit plakáty.
Zatřetí předpověďmi rezonují především dva proudy – první již od Gutenberga tvrdí, že se nacházíme na vrcholu poznání (nebo už těsně za ním) a nic zásadního v budoucnosti nemůžeme čekat. Druhý naopak očekává explozivní vývoj do roka, maximálně dvou. Představa technologické singularity je jistě lákavá, ale nevypadá to, že by nás měla potkat v nejbližších letech (pokud vůbec někdy). Skutečnost tedy bude nejspíš taková, že v budoucnosti budou existovat různé nové práce, které sice dnes nedokážeme předpovědět, ale nebudou zas tak vzdálené tomu, co známe z dnešních dnů.
Zřejmým problémem novodobých rozbíječů strojů potom bude, jak nadefinovat onoho zdanitelného robota. Kde má být hranice mezi dobrou, a tudíž povolenou automatizací a špatným robotem? Musí zdanitelný robot vypadat jako ve filmu Já, robot? (Případně pro tento článek příhodnější Metropolis?) Nebo je to trochu šikovnější počítač s šesti chapadly? Linka v továrně na automobily? Kladka nad vyprahlou studnou kdesi v Africe? To vše jsou (ná)stroje, které ulehčují lidem práci. Nemožnost jednoznačného určení té špatné pomoci ale nejspíš nakonec nezabrání státu udělat někde uvnitř spektra řez a oznámit těm na nesprávné straně od něj – vy už jste roboti a budete cálovat.
Skoro bych si přál, abych se mýlil a za dveřmi na nás čekala zářivá budoucnost, ve které za nás veškerou práci obstarávají stroje. Obávám se ale, že se nedočkáme. Světová ekonomika nejspíš bude za dvacet let vypadat o dost jinak než dnes, principiálně ale bude pořád stejná – lidé budou pořád (více či méně) tvrdě pracovat a budou si snažit ulehčit si práci zefektivněním výroby. A potom budou další lidé, kteří na nich budou parazitovat a budou se snažit jim v tom zabránit pod obvyklými záminkami. Řekl bych, že přijde i obvyklé „musíme jednat hned“.
