Tyler Cowen je něco jako libertariánská a blogerská rockstar. Píše jeden z nejčtenějších ekonomických blogů na světě MarginalRevolution.com s podtitulem „Malé krůčky k mnohem lepšímu světu“. Blog navštěvují jak studenti prvních ročníků ekonomie, tak tituly ověnčení profesoři z prestižních univerzit. Spoluatorem blogu je Alex Tabarrok. Tabarrok napíše jeden článek zhruba obden. Oproti tomu Cowen napíše zhruba pět až sedm článků denně. Málokdo má čas pročíst všechny jeho články včetně odkazů na často složitá díla a papery, přesto Cowen dokáže tohle všechno napsat, číst několik knih týdně, přednášet na George Mason University a jinde po světě a žít spokojený rodinný život.
Kromě toho, že Tyler Cowen je ekonom s neskutečným historickým a filosofickým záběrem, je také velký gourmet, jenž má obzvláště rád etnická jídla. Proto také píše druhý blog TylerCowensEthnicDiningGuide.com. Je autorem celé spousty knih a jednou z nich je kniha, kde spojuje dvě svoje největší hobby: Ekonom jde na oběd (An Economist Gets Lunch).
Přestože recenzent je sám autorem dvou knih, jejichž název je odvozen od jídla, nerozezná mrkev od petržele a co je to rukola, zjistil teprve nedávno. Jídlo není téma, které by recenzenta zajímalo. Avšak Tyler Cowen rozebírá jídlo pohledem ekonoma a jde o strhující vyprávění.
Kniha rozebírá tak rozličná témata, jako je obchodní model drahých francouzských restaurací v New Yorku, proč bývají u čerpacích stanic dobré restaurace, proč umí dobré barbecue jenom v Texasu a Severní Karolíně, jaký vliv má jídlo na ekologii, jak poznat dobrou restauraci a spousty dalších.
Cowen sice potvrzuje, že mezi cenou jídla a jeho kvalitou existuje pozitivní korelace, ale v průběhu let se naučil několik jednoduchých pravidel, jak se naobědvat skutečně levně a výborně si pochutnat. Jedním z jeho pravidel je, že v cizí zemi mají nejlepší přehled taxíkáři ve středním věku. Dalším pravidlem je spřátelení obsluhy před objednáním jídla (málokdo ale zřejmě dokáže pohovořit o kultuře a politice Laosu nebo čínských provincií tak zasvěceně jako Tyler Cowen). Pravidlem, které se objevilo ve všech recenzích od blogů až po New York Times – a Laissez Faire nemůže zůstat výjimkou – je Cowenův poznatek, že dobře se nevaří v restauracích, kde jsou hosty pohledné ženy.
Jak je to možné? Když otevírá nová restaurace, trvá jí půl roku až rok, než si vybuduje reputaci. V této době musí vařit skvělá jídla, obvykle pod přísným dohledem majitele a šéfkuchaře. Během tohoto půlroku až roku si, pokud vaří dobře, vytvoří skvělou reputaci a do podniku se kromě gourmetů začne stahovat také místní smetánka. A když začnou do restaurace chodit manažeři v přesně padnoucích oblecích a s nimi velmi pohledné dámy, může si restaurace dovolit trochu upustit ze svých standardů a případně navýšit ceny. Podnik už je dostatečně zapsán jako kvalitní a „cool“, takže se po kuchařské stránce nemusí tolik snažit. Cowenovo pravidlo tedy zní: Jakmile se do lokálu začnou stahovat pěkné ženy, je načase najít další nově otevřený kvalitní podnik.
V další úžasné kapitole Cowen třeba vysvětluje, jak je možné, že mexické jídlo chutná jinak v Mexiku a jinak v USA, přestože ho často vaří stejní lidé, pouze v jiných etapách svého života. Vysvětlením jsou jednak různé nároky zákazníků, jednak rozdílný hospodářský vývoj (kdy např. pozemky u moře jsou příliš drahé pro restaurace, takže dodávka ryb už není tak čerstvá) a jednak rozdílné regulatorní podmínky.
Kniha je doslova nabitá analýzami a radami zkušeného ekonoma, gourmeta a spisovatele. Nic lepšího si od knihy o jídle snad ani přát nejde.
A nejzákladnější Cowenovo pravidlo pro dobré stravování? Všechno na světě je otázka nabídky a poptávky. Takže jezte tam, kde jsou zákazníci dobře informovaní, zásoby čerstvé a kuchaři kreativní.
Varování: Při čtení knihy na vás můžou jít chutě.
Martin Pánek je autorem knih „Kompletní slepice“ a „Částečná kráva“ a šéfredaktorem Laissez Faire a euroSEPTIK.cz.
