Zemřel Ota Šik, reformátor nereformovatelného
Jeden z mužů pražského jara 1968 a ekonomický „guru“ tehdejší doby Ota Šik zemřel v neděli 22. srpna ve švýcarském Saint Gallenu. Mnozí ze současných ekonomů starší generace mu mohou děkovat, že vycestovali a mohli alespoň krátce během náznaku svobody koncem 60. let studovat na Západě. Profesor Šik patří v českém ekonomickém myšlení spíše k tragickým postavám. Možná dříve než mnozí jeho současníci chápal, že socialismus je ekonomicky odsouzen k zániku. Celou kariéru i život proto zasvětil systému, jejž nazýval alternativním. Jenže i tato alternativa byla pořád ještě socialismem.
Sovětská laboratoř
K pochopení toho, co vlastně měl být „socialismus s lidskou tváří“ v ekonomice, ztělesňovaný právě Šikem, je nutné se podívat až do počátku 20. let, kdy se na stránkách zejména německých ekonomických žurnálů rozhořela slavná „debata o ekonomické kalkulaci“. Do roku 1917 byly veškeré diskuse o tom, zda může socialistická ekonomika fungovat, čistě akademické. Od vzniku Sovětského svazu tu však byla gigantická „laboratoř“, která měla ukázat praxi. V roce 1920 vydává slavný rakouský ekonom Ludwig von Mises článek „Die Wirtschaftsrechnung im Sozialistischen Gemeinwesen“ (do angličtiny přeloženo v roce 1935 jako „Economic Calculation in the Socialist Commonwealth“ a publikováno ve sbírce esejů „Collectivist Economic Planning“) a v roce 1922 pak knihu „Die Gemeinwirtschaft: Untersuchungen über den Sozialismus“ (v angličtině pak tato kniha vychází v roce 1935 jako „Socialism: An Economic and Sociological Analysis“). V obou dílech Mises tvrdí, že socialismus nemůže z podstaty věci fungovat, neboť po znárodnění veškerého kapitálu nebude možno provádět kalkulace, zda jsou různé projekty ekonomicky ospravedlnitelné. Bez toho se ovšem každý systém zhroutí do chaosu. Centrální plánování je z Misesova pohledu nikoli vítězství racionálního řádu, jak si mysleli někteří jeho současníci, nýbrž jeho destrukce. Kniha odstartovala dlouhou diskusi, jež po dobu zhruba dvou desetiletí zaměstnala mnohé ekonomické mozky na obou stranách Atlantiku. Zejména od chvíle, kdy se debata přenesla do anglických a amerických žurnálů a na stranu odpůrců možnosti socialismu se postavili Friedrich August von Hayek a Lionel Robbins, kdežto na opačnou ekonomové Abba Lerner, Oskar Lange, Maurice H. Dobb a Fred M. Taylor.
Hra na trh
Velká debata se ustálila v následujících pozicích. Hayek (zejména ve svém seminálním článku „The Use of Knowledge in Society“ z roku 1945) tvrdil, že socialismus je nemožný proto, že centrální plánování a stanovování cen ničí to nejdůležitější, co jakákoli ekonomika má – totiž cenový systém, který velmi efektivně přináší každému ekonomickému subjektu klíčové informace (že je třeba zvýšit nebo snížit výrobu, změnit ji nebo odejít z trhu). Ceny fungují jako prostředek koordinace. S umělými, centrálně stanovenými cenami bude systém fungovat neefektivně a chaoticky, neboť bude vysílat špatné signály. A centrálně stanovovat ceny není možné proto, že informace k jejich tvorbě jsou z větší části nepřenosné nebo se samotným přenosem ničí. S první částí analýzy ještě i stoupenci socialismu Lerner s Langem souhlasili, ceny jsou i z jejich pohledu klíč k fungování ekonomiky. Avšak oba ekonomové na rozdíl od Hayeka tvrdili, že centrální plánovač může ceny stanovit správně. Buď za pomoci stovek simultánních diferenciálních rovnic, které budou popisovat stav ekonomiky, nebo pomocí tzv. „hry na trh“, kdy jednotlivé podniky jakoby soutěží na trhu a podle poptávek a nabídek vygenerovaných v této hře centrální plánovač stanoví správné ceny.
A tady se dostáváme do socialistického Československa 60. let. Jeho tehdejší pokus o reformu ekonomiky byl ozvěnou vzdálené debaty. Od socialistických ekonomů to bylo faktické přiznání porážky: systém centrálního plánování očividně selhával a šlo o to, jak začít „hru na trh“.
Příliš mnoho otázek
Celá reforma 60. let byla velmi vágní a měla spoustu nevyřešených otázek, které Šik v té době ignoroval. Nedošel ani na úroveň Langa či Lernera. Prosazoval odstátnění jednotlivých podniků, přičemž se jich měly ujmout kolektivy pracujících a díky své zainteresovanosti na mzdách být motorem jejich růstu. Jak by to vypadalo s fluktuací pracovní síly mezi podniky? Jak se stabilitou těchto vlastnických práv? Co s právní formou takových podniků? Tyto a mnohé další otázky Šik vyřešit nestačil. Na rozdíl od drtivé většiny západních socialistických ekonomů nikdy nepřijal klíčovou roli cenového systému. Z dnešního pohledu navrhovaný systém vypadá spíš jako sociálně inženýrská alchymie s velkým podílem centrálního plánování. Podle pamětníků by dokonce bylo možné očekávat, že pokud by sovětské tanky Pražské jaro nerozdrtily, stejně by byl Šik záhy odsunut na vedlejší kolej mladší generací ekonomů, kteří si uvědomovali nedostatky jeho vágního systému. Profesor Šik byl po nástupu normalizátorů víceméně donucen k emigraci na Západ. Tam své názory přece jen mírně zkorigoval směrem k většímu přijetí trhu, stále však s velkým vlivem státu. To se projevilo například v knize vydané po revoluci i u nás, „Sociálně spravedlivá tržní ekonomika – cesta pro východní Evropu“ (1990). Problém všech třetích cest mezi socialismem a tržní ekonomikou však spočívá v tom, že jakákoli třetí cesta je stále ještě socialismus. Tady v sobě Ota Šik nikdy nezapřel skrytého centrálního plánovače.
