Ukazatel zvaný jako hrubý domácí produkt (HDP) je dnes běžně považován za ukazatel výkonnosti té které ekonomiky. HDP představuje konečnou hodnotu všech zboží a služeb vyprodukovaných v ekonomice za určité období. Přitom platí jednoduché pravidlo: čím vyšší HDP, tím lépe. Ještě mnohem „důležitější“ se zdá být ukazatel HDP na hlavu, protože podle něj se dá údajně porovnávat ekonomická výkonnost různých zemí. (různé metody přepočtu HDP na 1 měnu jsou pro náš účel irelevantní)
- Prvním závažným problémem je samotná představa, že HDP znázorňuje produkci určité ekonomiky. Problém nastává právě v okamžiku, kdy si uvědomíme, že nic jako ekonomika neexistuje. Ekonomika prostě nic neprodukuje. Je to důsledek holistického přístupu ke zkoumání ekonomických jevů přehlížející fakt, že je to činnost jednotlivců, která stojí za produkcí zboží a služeb.A zde si uvědomme fatální skutečnost: HDP vlastně pojem ekonomiky vytváří, definuje ho, a je tedy už samo o sobě nesmyslné mluvit o HDP jako o produkci ekonomiky. Tento konstrukt (HDP) je používán ekonomickými statistiky k odstranění fikce jménem ekonomika, dávají mu konkrétní rozměr v podobě součtu hodnot statků a služeb.
- Tímto se vytváří další bizarní ekonomické závěry. Tím, že zavádíme pojem ekonomika a díváme se tak na ekonomické procesy z holistického pohledu, jako na něco homogenního, docházíme k závěru, že co je přínosem pro jednotlivce nemusí být přínosné pro ekonomiku a naopak. Právě tento pohled podporuje ony centralistické tendence k řízení ekonomiky, úsilí o co nejvyšší růst HDP (což je samo o sobě hodnotový soud a ten do ekonomické analýzy nepatří) v podobě „správných“ monetárních a fiskálních politik (někde i politik důchodových). Zde nastává problém s tím, že centrální autorita nemůže ovlivňovat něco, co neexistuje. Ovlivňuje ve skutečnosti dílčí ekonomické procesy, mění strukturu ekonomiky, a tím vytváří hospodářský cyklus, aniž by o tom věděla. Naopak si myslí, že tomuto cyklu svým jednáním zabraňuje. Jak absurdní.
- Samotný metodologický postup v podobě součtu hodnot v sobě skrývá nesčetně problémů. Naprosto zásadní je v tomto ohledu, že nemůže odhalit příčinu toho, co se v „ekonomice“ děje. K čemu nám vlastně je vědět, že na určitém území se vyprodukovalo tolik a tolik traktorů, hrušek, hotelových služeb? K ničemu. Ten kdo v reálném životě jedná, toho zajímají informace týkající se místa a času související s jeho činností. Ne nějaký součet. A tak nám struktura HDP zabraňuje vnímat, zda nárůst HDP byl či nebyl odrazem skutečného růstu bohatství a nebo spíše spotřebou kapitálu (jak je tomu v případě expanzivních měnových a fiskálních politik). Vzpomeňme si na socialistické ekonomiky let nedávno minulých, jak jim rostly jejich HDP (v jejich statistice společenské národní produkty). Vyráběly miliony tun oceli, což způsobovalo závratné růsty jejich HDP. A nebo si vláda postaví palác za miliardy korun, čímž zvedne HDP a můžeme vidět, jak blahobytná je naše společnost. Tyto absurdity HDP jsou na první pohled zjevné.
- Pokud se podíváme na vnitřní logiku vypočítávání HDP, musíme dojít k závěru, že je z ní nutné odstranit veškerou vládní aktivitu. Není možné totiž demonstrovat, že je to činnost oboustranně výhodná. Každá směna zahrnutá do HDP je smysluplná, ale pouze pokud je dobrovolná. Každá nedobrovolná směna naopak jedné straně užitek zvyšuje, jiné snižuje. Nelze říci, zda blahobyt společnosti vzrostl či nikoli, tak jak je tomu v případě dobrovolné směny. Metodologicky je proto nutné výdaje státu z propočtu HDP vyjmout.
- Dalším závažným problémem je nepřítomnost meziproduktů v účetnictví HDP (zda se tomu vůbec dá říkat účetnictví). Tento fakt způsobuje totální útěk od reality do snového světa spotřebních statků a služeb. Tato absurdita plyne opět z holistického pohledu na věc. Produkce mezistatků je prováděna někým konkrétním a směňována s někým dalším. Pro obě strany má tato transakce a činnost hodnotu. Ta však v HDP chybí.
- Díky tomuto nedostatku není možné považovat HDP ani za přibližný ukazatel průběhu hospodářského cyklu. Právě ve změnách produkce statků vyšších řádů (statků vzdálenějších konečné spotřebě) můžeme vidět konkrétní ekonomické procesy, zda dochází k narušení struktury hospodářství. Rakouská teorie hospodářských cyklů teoreticky ukazuje, co se děje v průběhu hospodářského cyklu. K tomu, abychom mohli tuto teorii úspěšně použít v praxi, potřebujeme ukazatel, či ukazatele, které nám umožní zaznamenat změny v rámci celého hospodářství. Onen nesoulad mezi vzrůstajícími investicemi do odvětví produkujících statky vyšších řádů a rostoucí poptávkou po spotřebních statcích lze pozorovat pouze v případě existující statistiky vývoje produkce mezistatků. K tomuto účelu doporučuji článek od Marka Skousena překonávající tento problém.
- Zvláštním problémem je ale samotná konstrukce HDP. Nelze totiž sčítat počítače, meruňky a pojišťovací služby. Abychom mohli něco sčítat, potřebujeme určitou společnou jednotku, která nám umožní provést součet. Ekonomové tak konstruují HDP jako součet výdajů za různé statky a služby vyjádřený v určité měně. Peníze se tak stávají onou společnou jednotkou. Problém ale je, že je to jednotka nestabilní v hodnotě, její hodnota se neustále mění. A tak přišli ekonomové s tím, že se musí výsledek dělit cenovou hladinou, abychom dostali reálné veličiny! Odhlédneme-li od absurdity, že např.v CPI je zahrnuto jen „pár“ statků a služeb nebo že deflátor postrádá smysl už ve své konstrukční rovině (je vlastně získán z jiné cenové statistiky), stále nám zůstává problém nejzásadnější. Aby cena měla smysl, musí být uváděna v jednotkách za něco. Tedy vždy je to cena za televizor, za boty apod. Tedy cena za něco konkrétního. A vždy je to také cena jedinečná, historická na určitém místě a v určitém čase. Zde už je patrné, že jakákoli konstrukce cenové hladiny je nesmyslná a neoprávněná.
- Za těchto podmínek je ale koncept „reálného HDP“ rovněž nesmyslný. Celá statistika HDP tak zobrazuje pouze a jenom tempo růstu peněžní zásoby v určité ekonomice. Koneckonců i nesmyslný koncept reálného HDP je v logice konstruktérů národního účetnictví pochybený. Zobrazuje v každém případě vývoj v měnové oblasti, neboť ta se promítá jak do produkce statků a služeb, tak do cen. A tak nám bude i reálný HDP věrně zobrazovat změny v tempech růstu nabídky peněz. Na základě tohoto konceptu jsme pak přesvědčováni o tom, jak centrální banka, ale i stát v podobě fiskální politiky, mohou způsobit růst reálného bohatství. Ukazují nám, jak ta a ta opatření „zabírají“ proti současným ekonomickým problémům. Opět ale bohužel platí, že tyto problémy předtím samy způsobily.
Můžeme tedy konstatovat, že konstrukce HDP je zbytečná. Nepřináší reálnému životu nic pozitivního, naopak. Poskytuje centrálním plánovačům nástroj k prezentaci falešných ekonomických názorů (nemůžeme ani říci teorií, protože by to byla diskvalifikace vědy jako takové). Stát nemůže ekonomiku řídit, ale protože se této myšlenky nechce vzdát, konstruují státní byrokraté stále nové a nové statistiky, které mají potvrdit prospěšnost státních politik. HDP už je tak zdiskreditovaný ukazatel, že je až k nevíře, jak o něj někdo může seriózně opírat svá tvrzení. A to jsme zde ani zdaleka nerozebrali všechny problémy související s tímto pochybným indikátorem. Musíme se i nadále a možná ještě soustavněji a vytrvaleji snažit o prezentování zdravých ekonomických teorií, které jediné nám pomohou zvrátit současný vývoj v ekonomickém myšlení.
Každý si tak může sám zhodnotit, jak zásadní jsou dnešní informace ohledně růstu HDP ve středoevropském regionu. Sděluje nám informace, že polské hospodářství rostlo tempem 6,1% něco podstatného?
Na závěr mohu přidat bonus v podobě stále a stále se opakující fikce: „Slovenskou ekonomiku podobně jako v předchozím období táhl vývoz, když zahraniční poptávka stoupla o 16,4 procenta. „Číslo je lepší, než jsme čekali,“ řekla k výsledkům analytička ČSOB Silvia Čechovičová s tím, že struktura HDP je variabilnější.
