Hlavní zdůvodnění, proč by stát měl vyvlastňovat ve svůj prospěch nebo prospěch nějakého soukromého subjektu, bylo již několikrát shrnuto mnohými politiky do věty, která by se dala zvulgarizovat asi takto: „Nějaký pomatený vlastník přece nemůže zastavit výstavbu továrny X (nebo dálnice Y).“ Podle všech zastánců vyvlastňování jsou ti, kteří nechtějí prodat svůj majetek, nepřátelé pokroku a ekonomického rozvoje. Nejenom že taková tvrzení jsou ukázkou arogance moci, ale především jsou ekonomicky pochybená.
Soud nesoud
Představme si, že do sousedství ladiče klavírů se jednoho dne přistěhuje virtuos, který potřebuje během dne hrát šest až osm hodin na trubku, což začne rušit ladiče klavírů, který naopak pro svoji práci potřebuje naprosté ticho. Ladič klavírů zažaluje trumpetistu, protože ten jej svou hrou neustále ruší při práci a kazí mu obchody. Soudce pak musí rozhodnout, který z nich bude dál provozovat svoji živnost. Soud dejme tomu rozhodne ve prospěch ladiče klavírů a nařídí trumpetistovi, aby přestal hrát. Soudce (alespoň je o tom přesvědčen) podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozhodl o tom, kdo bude dál působit na trhu. Zdánlivě vyřešený problém, ale ne docela. Po soudu se vrátí oba sousedé domů a trumpetista začne uvažovat. Když nesmí hrát, tak přichází o výdělek řekněme 100 dukátů týdně. Ladič klavírů si vydělá v nejlepším případě 50 dukátů týdně. Co kdyby mu nabídl 51 dukátů? Zbude mu sice jen 49 oproti stavu před soudem, ale pořád lepší než nic. I pro ladiče je to dobrý obchod – dostane více, než by si vydělal, a ještě nemusí pracovat. Slovo dá slovo – a trumpetista vesele troubí dál – soud nesoud. O čem tedy soudce rozhodl? V žádném případě nerozhodl o alokaci zdrojů – před i po soudu zní v sousedství trumpeta – a to bez ohledu na verdikt soudce. Ale přece jenom se něco změnilo – alokace výdělků.
Tento poměrně banální příklad odkrývá podstatu tzv. Coasovy věty, která říká, že za předpokladu existence funkčních trhů nemá rozložení aktiv vliv na tržní výstupy. Tj. vlastnictví např. pozemků nemá vliv na to, zda se příslušná továrna postaví, nebo ne. Má však vliv na rozdělení příjmů.
A jak to vše souvisí s vyvlastňováním pozemků? Podívejme se z tohoto hlediska např. na případ slečny Starousedlé. Ta žije a vlastní některé pozemky ve Lhotě, kde chce svoji továrnu postavit firma Newcomers. Radnice ve Lhotě by ráda, aby Newcomers ve Lhotě skutečně továrnu postavili, neboť si její přítomnosti cení na 200 dukátů. Naopak slečna Starousedlá si cení svého pozemku na 120 dukátů. Pokud tedy starosta chce, aby firma svoji továrnu ve Lhotě postavila, tak nemá jinou možnost než slečně Starousedlé požadovaný obnos zaplatit. Sice pak bude mít Lhota jenom zbývajících 80 dukátů, ale pořád lépe, než kdyby se se slečnou Starousedlou nedohodla a neměla by nic.
Platí, že pokud bude výnos z továrny Newcomers pro obec vyšší, než je cena pozemku pro slečnu Starousedlou, pak továrna stát ve Lhotě bude.
Pokud by do obchodů nikdo nezasahoval, pak záleží zcela na vůli slečny Starousedlé, za jakou cenu se rozhodne pozemek prodat. Až do výše ceny pozemku 200 dukátů je vždy pro radnici ve Lhotě výhodné si pozemek od slečny Starousedlé koupit. Pokud slečna Starousedlá nebude mít lepší využití pozemku, než nabízí společnost Newcomers, pak nikdy nebude požadovat více než 200 dukátů, jinak by se obchod neuskutečnil a ona nezískala méně, nebo vůbec nic.
Konec obchodování
Budou-li tedy moci občané svobodně vyjednávat o prodeji svých pozemků, pak se v případě oboustranné výhodnosti vždy dohodnou s potenciálním investorem, který jim vždy zaplatí jimi požadovanou cenu, pokud je investice opravdu tak výhodná, jak tvrdí.
To, co skutečně brání příchodu investorů a rozvoji ekonomiky obecně, tedy nejsou „nehorázné požadavky vlastníků“, jak se nás snaží mnozí státní úředníci a apologetové vyvlastnění přesvědčit, ale regulace, které rozvracejí trhy a znemožňují svobodně obchodovat. Za vyvlastňováním lze totiž vždy vysledovat velmi konkrétní zájmy soukromé. Všem, kteří volají po vyvlastňování, jde o to, aby si polepšili na úkor ostatních.
