Ekonomičtí liberálové oslavili šedesát let od vydání své bible
V titulku tohoto článku je obsaženo věnování, kterým rakouský ekonom Friedrich August von Hayek uvedl v roce 1944 na britský trh svoji knihu Cesta do otroctví. Napsal ji v době, kdy převažujícím názorovým proudem mezi britskými intelektuály byl socialismus, vládlo nadšení pro regulovanou válečnou ekonomiku a velká část západoevropské elity podlehla pozlátku sovětského komunismu. Hayek proti tomu v knize vystoupil a mezi socialismem, komunismem a fašismem udělal rovnítko. Úspěch přišel okamžitě.
Budete plýtvat a týrat
Cesta do otroctví je poměrně útlá kniha s jedinou ústřední, zato však klíčovou myšlenkou. Hayek v ní dokazuje, že i kdyby všichni socialističtí plánovači byli vedeni těmi nejlepšími úmysly – a Hayek jim špatné úmysly a priori nepodsouvá -, stejně nebude plánovaný hospodářský systém fungovat, protože neexistuje způsob, jak centrálně shromáždit a využít všechny informace ve společnosti. Plánovači totiž ignorují fakt, že jediným a nenahraditelným prostředkem přenosu rozptýlených informací jsou tržní ceny. Pokud začnou být jakkoli regulovány, centrální plánovač nebude mít možnost se podle ničeho rozhodovat, neboť ceny, které jsou v tržní ekonomice vodítkem rozhodování, se v plánované ekonomice stávají výsledkem rozhodování plánovacích komisí. A celá ekonomika nakonec skončí plýtváním a chaosem. Omezení hospodářské svobody regulacemi a plánováním je navíc podle Hayeka nutně doprovázeno omezováním občanských a politických svobod, neboť sestavování hospodářských plánů v sobě zahrnuje volbu mezi vzájemně se vylučujícími cíli. I malé krůčky směrem k socialismu v tržních ekonomikách, například zavádění cenových regulací, jsou podle Hayeka začátkem cesty, která vede k omezování svobod. Regulace budou mít tendenci vyvolávat další regulace, které ještě více škodí, což vyvolá další regulace a omezení svobody, atd. Celá myšlenka vybudování racionálního řádu tak končí v tyranii. Hayekovo varování socialistům všech stran proto zní: možná to myslíte dobře, ale nevyhnutelně skončíte špatně a s vámi i ti, které budete ovládat. V září 1944 se kniha objevila i na pultech amerických knihkupectví a také tady se stala bestsellerem. Její popularitě pomohlo i to, že v roce 1945 časopis Readers Digest, který se tehdy vydával po milionech kusů včetně 1,5 milionu výtisků pro americké vojáky na frontách, její zkrácenou verzi začlenil do svého březnového čísla. Později se Cesta do otroctví spolu s Orwellovým románem 1984 stala zřejmě nejnenáviděnější knihou ze strany všech totalitních režimů na světě (mimochodem, Orwell patřil k prvním Hayekovým recenzentům) a naopak moderní biblí klasického liberalismu.
Cykly
Po válce Hayek de facto zmizel z povědomí ekonomické obce. Odešel do Spojených států na University of Chicago, kde v ústraní pracoval a publikoval. Počátkem 70. let pak byl jako ekonom v obecném povědomí v podstatě zapomenut. A pak přišel blesk z čistého nebe. V roce 1974 získal Nobelovu cenu za ekonomii a to za svoji teorii hospodářských cyklů, kterou vypracoval ve 20. letech. Co Hayek tvrdí? V případě nadměrné emise peněz do ekonomiky dojde k postupnému selektivnímu, tedy nikoli rovnoměrnému, vzestupu cen. Tyto změny v relativních cenách pak podnikatelé mylně považují za reálné zvýšení poptávky. To vyvolá růst ekonomické aktivity, ale za cenu vysoké neefektivity provedených investic, neboť nejsou taženy reálnou poptávkou. Ekonomika se tak dostává ze svého přirozeného stavu. Navíc dodatečné množství peněz rychle ztrácí svůj účinek a k tomu, aby uměle zvýšená ekonomická aktivita nepoklesla, je nutné opět přidávat další a další peníze do ekonomiky – a to stále rychleji. Hospodářství se tak dostává do inflační spirály, jejíž konec je buď v hluboké krizi způsobené přerušením nadměrné emise peněz, nebo v hyperinflaci a rozvratu ekonomiky. Krize a vysoká nezaměstnanost jsou tedy důsledkem předchozích období měnové expanze, tedy státního řízení měnového oběhu. A nejenom důsledkem: jsou i nezbytnou katarzí, kterou ekonomika musí projít, pokud se má vyléčit z inflace. Ve 20. století prožily Spojené státy a Evropa několik hyperinflací (Německo a Rakousko ve 20. letech, Maďarsko ve 40.) a několik hlubokých krizí (především Velká deprese), aby si na vlastní kůži ověřily pravdivost Hayekovy teorie.
Jako logický důsledek své teorie hospodářských cyklů Hayek vyvozuje, že jediným měnovým systémem, který dokáže omezit inflaci, je systém svobodného bankovnictví – tedy systém svobodné konkurence soukromých měn. Z Hayekova hlediska je centrální bankovnictví jen dalším ze státních monopolů, jehož cenu platíme ve formě neustále se opakujících hospodářských cyklů. „Ekonomové jsou v současnosti povoláváni k tomu, aby poradili, jak vymanit svobodný svět z vážné hrozby akcelerující inflace, která však je, a to si musíme připustit, důsledkem politik, které většina ekonomů prosazovala a doporučovala svým vládám. V tento okamžik máme opravdu jen málo příčin k tomu, abychom byli hrdí. Jako profese jsme naprosto selhali,“ šokoval Hayek posluchače při své nobelovské přednášce.
Temno sílí
Hayek se sice dožil pádu komunismu (zemřel v březnu 1992) a akceptace svých myšlenek i z té nejvyšší politické úrovně (Thatcherová, Reagan), jeho doporučení ale zatím zůstávají víceméně jen na papíře. Počet regulací v ekonomice od druhé světové války stále roste a centrální bankovnictví se dostává na nadnárodní úroveň. Stát dnes svými výdaji ovlivňuje zhruba polovinu ekonomického výkonu a regulacemi jakoukoli ekonomickou činnost. Ekonomická svoboda se tak stále omezuje. Vývoj na počátku 21. století proto není ničím jiným než pokračováním cesty, před kterou Hayek varoval již před šedesáti lety.
