Není mnoho ekonomických témat, o nichž by v posledních čtyřech letech bylo napsáno nebo řečeno více. Všichni autoři či účastníci diskusí se shodují v tom, že praní špinavých peněz je negativním společenským jevem a je zapotřebí mu nějak zabránit. V odpovědích na otázku jak se značně liší.
Pokusíme se nejdříve odpovědět na otázky: „Co jsou špinavé peníze? Jak se tyto peníze čistí, resp. Perou?“
Špinavými penězi označujeme finanční prostředky získané z nezákonných činností. Ty zahrnují širokou škálu nedovolených aktivit od prodeje drog přes prodej pašovaných cigaret a jiného bez povolení dováženého zboží, nelegální prodej zbraní, finanční podvody, daňové úniky, uplácení až po krádež, vydírání apod. Praním špinavých peněz nazýváme proces, jímž držitelé peněžních prostředků získaných z protizákonných činností mění tyto peníze v jiná aktiva. Činí tak, protože se obávají držet tyto většinou značné prostředky ve formě peněžní hotovosti nebo na bankovních účtech z důvodu možného šetření a následného prozrazení jejich původu. Zároveň snižují riziko daňové kontroly ze strany finančních úřadů. Toto nebezpečí žene držitele k přeměně a rozptýlení protizákonně získaných aktiv.
Praní špinavých peněz nabývá různých forem. Některé z těchto forem byly zvláště akcentovány některými politiky u nás v souvislosti s procesem privatizace. Především aukce v procesu malé privatizace jim sloužily jako hlavní argument pro přijetí zákona o prokazování původu peněz. Tento přístup je založen na zjednodušeném chápání vlastnictví jako prostředku bohatství a automatického nástroje k získávání dalších peněz. Ve skutečnosti ve světě plném nejistoty a rizika tomu tak není. Vlastnictví není jen klíčem k bohatství automaticky se rozmnožujícímu, ale představuje i odpovědnost a závazky k okolnímu prostředí – například k zaměstnancům, k obci, k státu. Málokdo asi vidí možnosti praní špinavých peněz v procesu velké a zvláště kuponové privatizace. Ta totiž vždy sloužila jako silný argument pro ty, kteří tvrdili, že privatizovat lze i bez nebezpečí praní špinavých peněz. Existence tzv. černých fondů a jejich činnost i reklamní kampaň a úvěrová činnost oficiálně registrovaných a povolených fondů k takovýmto úvahám přímo vybízí. Určitě kvůli neexistenci zákon o prokazování původu peněz většinou nebudeme jako bývalý místopředseda federální vlády pan Rychetský negativně posuzovat privatizační proces. Prát špinavé peníze lze vždy a všude. Lze je klidně prát i bez procesu privatizace. Bohužel, lze je prát i v zemích s daleko vyvinutějším zákonodárstvím než u nás, jejichž parlamenty již přijaly zákon o prokazování původu peněz. Právě v těchto zemích se účinnost tohoto zákona stala diskutabilní. Jeho perfekcionistické uplatňování často vede ke kolizi s principy uplatňování bankovního tajemství, osobní svobody a podvazuje podnikatelské aktivity. Ne příliš dokonalé, možno říci polovičaté, uplatňování dává do rukou vládní byrokracie moc, kterou může zneužít i tím, že se tento zákon využívá nestejnoměrně. Explicitně řečeno se využívá pouze ve vztahu k tzv. malým rybám. Ty velké většinou jeho sítěmi bezpečně proplují.
Aby mohl být zákon o prokazování původu peněz skutečně účinný, vyžadoval by perfektní fungování kontrolního a represivního aparátu (finanční úřady, finanční policii, státní zastupitelství, soudy apod.). V období transformace resp. vzniku těchto institucí, jen snílek může uvažovat o jejich perfektním fungování. Z tohoto hlediska se obáváme, že by výše zmíněný zákon mohl být spíše zneužíván k obecnému prospěchu.
Nejúčinnější léčbou je vždy prevence. Výše zmíněný zákon však poskytuje pouze nástroj k retroaktivnímu činu. Pokouší se léčit pouze vedlejší jevy nemoci. Neléčí však nemoc samu, která i po jeho přijetí může „utěšeně“ vzkvétat a ohrožovat život celého organizmu, v našem případě společnosti. Tou nemocí jsou samotné nelegální a kriminální činnosti. Na ně je třeba soustředit pozornost a jim je třeba zabránit. S rostoucími úspěchy v této oblasti se značně snižuje společenská závažnost fenoménu naší doby, jimž se stalo praní špinavých peněz.
