Po 15. prosinci se dikové budou muset rozhodnout, zda ve II. vlně kuponové privatizace svěří své investiční body fondům, nebo se pokusí investovat sami. Tímto dnem začíná předkolo, v němž je možné umístit investiční body do podílových a investičních fondů.
Mohou dikové fondům věřit a s klidným srdcem jim svěřit své investiční body? Každodenně je o tom přesvědčuje mohutná reklamní kampaň, která propaguje fondy. Každá reklama však něco stojí a někdo ji musí zaplatit. Tyto náklady, které nyní nesou investiční společnosti, jež fondy založily, nakonec vyplatí dikové. O částku vynaloženou na reklamu se sníží budoucí výnosy z podílových listů nebo akcií těchto fondů.
Mnozí lidé včetně známých osobností, politiků a ekonomů, se vyjadřují, že umístí své investiční body samostatně. Co by se stalo, kdyby tak učinili všichni? Neexistovaly by ani podílové, ani investiční fondy. To samo o sobě by bylo velmi podobné socialistickému vlastnictví, které máme ještě v dobré paměti. Desítky, stovky, tisíce drobných akcionářů by vlastnily privatizované podniky ale podíl každého z nich na majetku privatizované akciové společnosti by byl tak malý, že by neumožnil nijak ovlivnit stav či vývoj podniku. Tuto zkušenost mají ti dikové z I. vlny kuponové privatizace, kteří se zúčastnili valných hromad privatizovaných podniků a zjistili, že jejich akciový podíl jim umožňuje být pouze zrnkem písku v poušti a nanejvýš je opravňuje čekat na dividendy, nebo prodat svůj akciový podíl, pokud však se najde kupec. V současnosti vidíme, že ani výnosy, ani prodej nejsou snadno uskutečnitelné. Většina individuálních investorů o nich může nanejvýš snít.
Fondy byly hlavním argumentem zastánců kuponové privatizace v odpovědích na dotazy, jak lze zabránit rozptýlení vlastnictví a nízké produktivnosti nově privatizovaných podniků. V případě velkého rozptylu vlastnictví akcií a absence velkých vlastníků by hrozilo nebezpečí, že podnikové managementy nebudou moci být nikým efektivně kontrolovány. I když „povedou podnik k bankrotu“, nebude existovat reálná síla, která by byla sto korigovat jejich chování, popř. je zbavit jejich funkcí.
Je zřejmé, že úloha fondů v privatizovaných podnicích je nezastupitelná. Zástupci fondů ve statutárních orgánech akciových společností usilují o jejich konkurenceschopnost a prosperitu. Když se jim to daří, roste hodnota majetku akciových společností a vidina dividend se stává reálnou. Fondy jako vlastníci větších balíků akcií disponují prostředky, kterými je možno přimět podnikový management k racionálnímu chování z hlediska akcionáře. Činnost managementu má vést k růstu majetku akciových společností a tvorbě zisku umožňující výplatu dividend. Pokud to podnikový management není schopen zabezpečit, je pouze v silách opět většinových vlastníků prosadit v akciových společnostech potřebné změny.
Fondy skutečně mají velmi důležitou kontrolní funkci v privatizovaných akciových společnostech. Jejich aktivita je ku prospěchu nejen jejich vlastních akcionářů nebo podílníků, ale i ku prospěchu individuálních drobných investorů, kteří se v kuponové privatizaci rozhodli investovat sami. Jako menšinoví vlastníci se tak trochu „vezou a sklízejí plody“, které by se bez přítomnosti velkých vlastníků, kteří kontrolují, poděly bůhvíkam. Mnozí dikové, kteří se rozhodli investovat sami, často hovoří o fondech a o těch, kteří s nimi investují, s určitou dávkou podceňování. Běda však jim, kdyby nebyli dikové investující do podílových nebo investičních fondů, a tím i fondy samotné! Pak by byli vydání napospas podnikovým managementům, které by zaručeně sledovaly především zájmy své a nanejvýš svých zaměstnanců. Především by usilovali o maximální mzdy, avšak ne o to, co hlavně zajímá akcionáře. Zájmy drobných individuálních investorů a podílových a investičních fondů v privatizovaných akciových společnostech jsou tedy totožné. Jen síla, postavení a správné působení fondů však umožní realizovat sny individuálních kuponových investorů.
