Hrubě zjednodušeno existují dva způsoby, které libertariáni používají k tomu, aby před okolím obhájili, proč je svoboda pro společnost přínosnější než donucování. První způsob se zaměřuje na zdůrazňovaní pozitiv vyplývajících ze svobody, poukazování na příklady fungující v praxi, na vysvětlování, přesvědčování a vedení dialogu s těmi, kteří jsou na pochybách nebo v opozici. Druhý způsob staví na první místo zdůrazňování škod způsobených činností státu. Dále je mu vlastní agresivní rétorika, provokování konfliktů a útočení na názorové protivníky nebo dokonce uměle vykonstruované nepřátele.
Druhý způsob není možná příliš rozšířený, zato však upoutává značnou pozornost a jeho zastánci jsou „více slyšet“ a snadno mohou vyvolávat dojem, že libertariáni jsou bez rozdílu útoční, agresivní a konfliktní. To je nejlepší cesta, jak si u lidí, kteří jinak nemají problém naslouchat a mají zájem formovat své názory, přibouchnout dveře. Když pozoruji negativistické a nenávistné libertariány, nemohu se ubránit pocitu, že je jim buď reakce okolí lhostejná nebo že mají mylnou představu o tom, jaké má jejich chování efekt.
Rozhořčením přitahujeme pochybné spojence
Agresivita a konfliktní rétorika může nepochybně na část publika zafungovat. Nezpochybňuji, že touto cestou lze získat nové spojence a v případě politických stran voliče. Jistě existují jedinci, kteří mají tendenci následovat autority, na nichž jim imponuje, že tzv. pojmenovávají věci pravými jmény a dokážou to každému bez milosti natřít. Cílit na tyto jedince je však nerozumné hned ze dvou důvodů. První je ten, že jde o marginální skupinu. A snažit se oslovit marginální skupinu ve chvíli, kdy si současně kazíme renomé u „širokých vrstev“, nedává smysl.
Druhý důvod je závažnější. V minulosti jsme byli svědky toho, kdy zejména na politické scéně libertariáni svým rozhořčením oslovili národovecké konzervativce, se kterými posléze uzavřeli spojenectví. Strana svobodných občanů kupříkladu spojila síly se stranou Právo a spravedlnost. Doporučuji se porozhlédnout, za který subjekt kandidují tehdejší představitelé PaS dnes a co tento subjekt prosazuje. Fakt, že libertariáni kdysi sdíleli kandidátku s protekcionisty, xenofoby a odpůrci osobních svobod, je ostudnou vizitkou a skvrnou, které se těžko zbavuje. Nezapomeňme, že toto spojenectví vzniklo právě díky vidině společného nepřítele.
Skutečný spojenec není obvykle ten, kdo se v negativním smyslu vymezuje vůči stejným věcem jako my, ale ten, kdo se ztotožňuje s našimi principy. Najít někoho, kdo nadává na stejné věci jako my, nedá obvykle mnoho práce. Jde to celkem rychle. Přesvědčit někoho o správnosti námi obhajovaných principů je mnohem pracnější. Jedná se o dlouhodobý úkol, avšak o úkol, na který bychom se měli soustředit především.
Energie vynaložená do nekonstruktivního napadání protivníků na sociálních sítích, v internetových diskusích nebo v marketingových kampaních politických stran či kandidátů je energií špatně vynaloženou. Daleko užitečnější je obrnit se trpělivostí a vysvětlovat lidem, v čem jsou skutečné přínosy svobody. Že svoboda není spojena s vytvářením výhod pro vybrané skupiny. Že svoboda je v souladu s právem člověka sledovat vlastní cestu ke štěstí. Že je se svobodou spojena naděje na lepší budoucnost a více příležitostí i pro ty, kteří na tom nejsou po materiální stránce nejlépe. To je cesta, jak propagovat svobodu.
Hulváti neschopní dialogu
Do slepé uličky nás naopak zavedou urážky, ať už jsou adresovány náboženským, etnickým či sexuálním menšinám, cyklistům, intelektuálům, lidem vyznávajícím alternativní způsob života, voličům určité strany, pracovníkům neziskovek nebo zaměstnancům ve službách státu. Nejde jen o to, že riskujeme, že na nás zanevřou ti, kterým jsou urážky adresovány. Signál vysíláme i k blízkému okolí dotčených. Riskujeme rovněž, že si libertariáni vyslouží vizitku hulvátů neschopných dialogu u sourozenců, partnerů, rodičů a přátel těch, kterým jsme měli zapotřebí dát najevo svoji nadřazenost.
Dost možná se neshodneme s pracovníkem neziskovky, jakou roli by ve společnosti měly plnit dotace, to však neznamená, že s ním nemůžeme najít společnou řeč ve věci svobody projevu a posléze s ním rozvinout debatu o přínosech svobody a nelegitimitě donucování i v jiných oblastech. Zdá se mi to jako lepší varianta než někoho předem odsoudit, urážkami ho ponižovat a dopředu vzdávat snahu přesvědčit ho o dobrých úmyslech obsažených v námi hájených principech.
