V reakci na zavádějící, nekonzistentní a v zásadě nepravdivý článek Václava Žáka (Lidové noviny 4. 1. 2000, str. 11) se pokusím věcně dokázat, že „Zetor do současné bídy“ nepřivedl žádný soukromý vlastník, nýbrž stát. A proto se státní instituce nyní nemohou zříci odpovědnosti za své neodborné a nezodpovědné chování při výkonu vlastnických práv v této akciové společnosti po celá 90. léta.
V akciové společnosti Zetor nikdy od roku 1990 nenabyl žádný soukromý vlastník takového akcionářského podílu, aby mohl efektivně ovlivňovat a určovat jeho vývoj. V roce 1997 došlo ke snížení základního jmění společnosti o více než 4 miliardy za účelem úhrady ztráty. Ke stejnému datu došlo k zvýšení základního jmění o 3 miliardy 686 milionů, které bylo zaplaceno ze státního rozpočtu, tedy z peněz daňových poplatníků. V té době řídilo tuto společnost „hvězdné představenstvo“, mezi jehož šesti členy byli: Jan Vrba (bývalý ministr průmyslu ČR) jako předseda, Miroslav Poláček (generální ředitel Zetoru) jako místopředseda, Zdeněk Bakala (šéf Patria Finance), Vladimír Šulc (generální ředitel Konsolidační banky) a Jiří Francek (jeho náměstek). Tyto osoby byly v představenstvu od roku 1994 a během jejich působení probíhala jednání s potenciálním strategickým partnerem, firmou John Deere. Výsledkem těchto jednání nebylo jen jejich ukončení americkou firmou, ale také uzavření teritoriálních dohod mezi Zetorem a firmou John Deere v rámci vzájemných námluv, na jejichž základě přišel Zetor o některé své trhy. Finanční injekce na počátku roku 1997 měla postavit Zetor na nohy, ale ve skutečnosti se tak nestalo. Protože vláda není podnikatelský subjekt a rozhoduje nepružně a se zpožděním, tak rozpočtová injekce pomohla uhradit kumulované ztráty pouze do počátku roku 1996. Samotný rok 1996 skončil opět účetní ztrátou ve výši přesahující 1,5 miliardy korun. To znamená, že Zetoru v okamžiku oddlužení už chyběly finanční prostředky ve výši 1,5 miliardy korun. V té době byla rovněž vypracována naprosto nerealistická strategie, podle níž se mělo v Zetoru v následujících letech vyrábět 17 tisíc traktorů a v roce 1999 se mělo dosáhnout zisku cca 200 milionů korun před zdaněním. Nejenže tyto cíle zůstaly pro Zetor po celé období zcela nedosažitelné, ale prohlubovaly se nadále ztráty. Jen za prvních 11 měsíců tohoto roku ztráta přesahuje 1,25 miliardy. Zcela nepochopitelné zůstává, proč až do poloviny letošního roku zůstával ve funkcích management firmy v čele s panem Poláčkem, který neprováděl žádná významnější restrukturalizační (resp. úsporná) opatření.
Za špatné hospodaření Zetoru vyplývající z nedostatečného výkonu vlastnických práv nesou odpovědnost státní instituce, resp. jimi delegovaní členové orgánů této akciové společnosti. Konsolidační banka, kterou jen šílenec může považovat za soukromou instituci, vlastnila až do konce roku 1996 79 % podíl na základním jmění Zetoru. Díky snížení a následnému navýšení základního jmění se její podíl v roce 1997 zvýšil na 97 % a v letech následujících se snižoval ve prospěch firmy Motokov International, a.s. Ta v současné době vlastní 47,75 % podíl a Konsolidační banka 49,99 %. Ani akciová společnost Motokov International, přestože vystupuje jako soukromě podnikatelský subjekt, nebyla ve skutečnosti soukromou. Byla až do privatizace ČSOB v loňském roce ovládána státem. ČSOB totiž vlastnicky ovládala Finop a.s., která jednak přímo a jednak prostřednictvím firmy Motokov, a.s. ovládala Motokov International. Že by ČSOB i ostatní zmíněné instituce podnikaly a chovaly se jako soukromé firmy se může domnívat pouze naivka. Naivka nepoučitelný příklady Komerční banky, České spořitelny, ale také Poldi Kladno, Škody Plzeň, Tatry Kopřivnice a jiných. I za jejich neúspěchy lze hledat nekoncepčnost, nedůslednost a selhání státních či quasi-státních institucí.
V současné době je třeba učinit politické rozhodnutí. Co dále s firmou, která má reálné zakázky na prodej 10 tisíc kusů traktorů ročně, která však vykazuje od roku 1990 kumulovanou ztrátu přesahující 8 miliard. Zdá se, že s dosud utopenými náklady přesahujícími 7 miliard a s potřebou dodatečné 1,5 miliardy pro obnovení výroby je rozhodovací problém podobný jako v případě Temelína. V každém případě však Zetor bude stát daňové poplatníky více než 7 miliard korun, ať dojde k okamžitému konkurzu (a v nejhorším případě zastavení výroby traktorů) či by vláda rozhodla o požadované rozpočtové injekci ve výši 1,5 miliardy.
Rázná a pozitivní opatření nového generálního ředitele Zetoru Štěpána Pecky činí vládní rozhodnutí nesmírně obtížným. Nikdo jiný než vláda nemůže však rozhodnout o osudu Zetoru nejen z titulu vlastnických práv, ale také proto, že vláda svou nedůslednou privatizací se za 10 let nedokázala oprostit od této zátěže. Zatímco racionální soukromý vlastník by Zetor s vysokou pravděpodobností poslal do konkurzu už v roce 1994, tak v roce 1997 by to musel učinit určitě! V současné době je rozhodování pro sociálnědemokratickou vládu velmi obtížné zvláště, když bere v úvahu už utopené náklady.
Zavádějící článek Václava Žáka s irelevantními argumenty si zasluhuje reakci jen proto, aby nepřispíval k pokračujícímu matení čtenářů. Případnou omluvu Václava Žáka za jeho nepodložené a iracionální výpady, stejně jako jeho názory na problém Zetoru, však považuji za bezcenné.
