Téměř rok a čtvrt chybí České republice do voleb do Poslanecké sněmovny, které pro úspěšné politické strany budou nástrojem pro získání politické moci. Tyto klíčové volby u nás vymezují čtyřletý politický cyklus. V jeho rámci se vítězové voleb většinou chovají tak, že v první fázi politického cyklu napravují chyby předešlých vlád. Nejčastěji v oblasti veřejných financí. Jde o snížení chronických deficitů. Proto také na počátku volebního období dochází ke zpomalení tempa hospodářského růstu, zvýšení míry nezaměstnanosti, snížení růstu reálných mezd, prodeji nekonkurenčních státních podniků, ale také snížení míry inflace. Tato opatření, která nové vlády musí z ekonomické nezbytnosti přijmout, jsou často nepopulární. Proto v druhé fázi volebního cyklu, aby si opětovně získaly přízeň voličů, přicházejí s politikou hospodářské expanze. Ta bývá založena na snižování daňového břemene, rozpočtových výdajích, utrácení příjmů z privatizace včetně vytváření tlaku na centrální banku, aby podpořila vládu v její snaze po urychlení hospodářského růstu snížením úrokových sazeb či uvolněním přísných úvěrových pravidel. Vládnoucí strana očekává, že urychlení ekonomického růstu přinese zvýšení reálných mezd, nová pracovní místa a snížení míry nezaměstnanosti, byť za cenu vyšší míry inflace a vyššího veřejného dluhu. Tíže obou posledně zmíněných zřejmě dopadnou na občany až po volbách v procesu následného ozdravování hospodářství. Nyní je na pořadu dne vytvoření vhodných podmínek pro volební úspěch vládní strany.
Takto popisuje ekonomická škola veřejné volby standardní chování vládních stran v průběhu volebního cyklu. Proto nemůže být hospodářská expanze v podobě „Velkého třesku“ pana ministra Grégra pro vzdělané ekonomy velkým překvapením. S něčím podobným musela vláda sociální demokracie vyrukovat. Zajímavé na tom je, že s návrhem nepřišel ministr financí, což je v zemích se standardní tržní ekonomikou obvyklé. Patrně proto, že už přečerpal přidělenou kvótu štědrosti při financování Revitalizační agentury, ztráty Konsolidační banky a garancí ČSOB. Vedle peněz přišel však i o dobré nápady, jak pomoci straně uspět ve volbách, hovoří-li o nutnosti zvýšit daňové zatížení. S takovým avanturismem snad nelze vyhrát volby už ani v bývalých komunistických zemích.
Další zajímavostí je výše finanční injekce, jíž ministr Grégr tak razantně zaskočil nepřipravené. 265 miliard korun je bezkonkurenčně nejvyšší částka, kterou jakákoli vládní strana pro své znovuzvolení v osmiletých dějinách České republiky obětovala. Vysoce překoná Kočárníkovy finanční veletoče v rámci tzv. fiskální restrikce před volbami v roce 1996. Jsem přesvědčen, že kdyby voličské preference vládní sociální demokracie byly dvojnásobné, tak by výše navrhované finanční injekce byla sotva poloviční.
Návrh, který ministr průmyslu se zarputilostí boxera na počátku posledního kola zápasu, v němž už byl počítán, prosazuje, nemůže z hlediska současného ekonomického poznání a vývoje moderních ekonomických systémů vůbec obstát. Problémem samozřejmě není výše částky. Naše komerční banky by určitě upřednostnily poskytování návratných úvěrů na podnikatelské projekty za tržních podmínek před nízko úročenými vklady u České národní banky, k nimž se z důvodu nedostatku vhodných úvěrových příležitostí uchylují. Problémem je její užití. Ani argument budování dopravní infrastruktury, který zmiňují někteří ekonomové, aby alespoň něco pozitivního na předloženém projektu našli, neobstojí. Nikdo nestaví dálnice a železniční koridory dráže než stát. Prospěch ze státní finanční velkorysosti mají především soukromé firmy, které získají lukrativní státní zakázky. O více než miliardovém navýšení výdajů na stavbu železničních koridorů jsme se mohli dočíst v nálezu Nezávislého kontrolního úřadu, o efektivnosti prací na opravách našich silnic a dálnic se můžeme přesvědčit, kdykoli po nich jedeme.
Jisté je jedno, pokrok nelze zastavit. Zatímco egyptští faraoni a mayští náčelníci vyjádřili svou nesmrtelnost pyramidami, tak dnešní z demokratických voleb vzešlí šéfové po sobě nejraději zanechávají železniční koridory, dálnice či Temelín. Oboje spojuje to, že tak činí za cizí peníze. Pokusme se však využít šance, že pan ministr Grégr nalezl 265 miliard korun a ty budou použity na transformaci penzijního systému. Naši současní i budoucí důchodci by si to za svou celoživotní práci určitě zasloužili a celá vláda by si postavila důstojný pomník adekvátní počátku třetího tisíciletí.
