„Paní Müllerová, ozval se z pokoje tichý hlas Švejkův, paní Müllerová, přijďte sem na chvilku“. Představte si, že Jeho Veličenstvo císař pán zavede od nového roku novou daň. Konkrétně se jedná o daň za odvod dešťové vody, dále hodlá zvýšit platby za sociální a zdravotní pojištění živnostníkům a podnikatelům.
Tato daň obohatí už tak široký sortiment daní sahajících hluboko do kapsy každého občana. Vždyť peníze, které řádně v potu tváře vyděláte, jsou Vám zdaněny dříve, než je dostanete vyplaceny, a to formou daně z příjmu fyzických osob a povinného odvodu na zdravotní pojištění. Když si jednou zdaněné peníze usilovně uspoříte, abyste si mohli postavit rodinný domek, tak z úroků ze svých úspor platíte 15 % daň. Až začnete pro svůj budoucí domeček nakupovat cihly, písek, cement a vápno, součástí každé ceny bude 22 % daň z přidané hodnoty, která připadne dobročinnému mocnářství. Když už se Vám vysněný dům podaří postavit, jste povinni zaplatit daň z nemovitosti (možná v budoucnu z její tržní ceny), pokud vláda milostivě nerozhodne o daňovém osvobození. Pokud se rozhodnete milovanou nemovitost převést na někoho, koho máte rádi, tak samozřejmě musí být zaplacena darovací daň. V tomto vcelku obvyklém příkladě je každá vydělaná koruna zdaněna pětkrát.
Vůbec jsme neučinili výlet ve stylu Pana Broučka do období propuknutí I. světové války. Zůstali jsme v naší současnosti, pro níž je charakteristické, že z celkového vytvořeného produktu v roce 2001 na území České republiky o celých 43 % budou rozhodovat státní úředníci. Jedná se v souhrnu o více než 850 mld. Kč. Tato suma není zdaleka konečnou částkou peněz, o níž nemohou rozhodovat ti, kteří hodnoty odpovídající uvedené sumě vytvořili. K této částce by samozřejmě měly být započteny koncesionářské poplatky za rozhlas a televizi, povinné ručení motorových vozidel a autorské poplatky za pořizování kopií, přestože jsme sami autory originálů. Tyto platby musíme dle zákona hradit, aniž bychom se mohli svobodně rozhodnout. Kdybychom chtěli být ještě přesnější, tak bychom tuto částku museli zvýšit o cenu služeb, které vykonávají vojáci základní služby. Skutečnost, že za svou vojenskou službu obdrží pouze formální služné, podporuje správnost předpokladu o jejich 100 % zdanění.
Den daňové svobody je pomyslným předělem, který rozděluje časové údobí jednoho roku na dvě části. Jejich délka je určena poměrem mezi souhrnnou velikostí aktuálního daňového zatížení (spolu se zákonným „pojištěním“) a souhrnnou velikostí té části příjmu z naší práce a podnikání, kterou si po povinných zákonných odvodech můžeme ponechat pro vlastní účely. Den daňové svobody je obrazně řečeno dnem, kdy konečně začínáme pracovat pro sebe, když jsme po celou předcházející část roku pracovali jen pro stát.
Vloni byl Dnem daňové svobody 6. červen, letos je jím 7. červen. V Rakousko-Uherské monarchii si do roku 1912 mohli občané připomenout tento den podle některých odhadů nejpozději koncem února. Posun termínu je jasným důkazem toho, kolik nás stojí péče státu, o niž často ani nestojíme. Ukazuje, jak úředníci pronikají do našeho soukromí a řeší za nás problémy, které by možná ani nevznikly, kdyby byrokracie nebyla tak početná.
Tajný policista Bretschneider ve snaze usvědčit Švejka z velezrady, si od něj za své vlastní peníze koupil sedm psů. Přestože plnil tajné státní poslání. Neuspěl však a nepodařilo se mu prokázat Švejkovo spojení s cizí nepřátelskou mocností (v té době Srbskem). Dnes by si s tím našich několik navzájem si konkurujících řádně prolustrovaných výzvědných služeb štědře dotovaných ze státního rozpočtu hravě poradilo. Proto nešťastný tajný „uzavřel se s nimi (psy) v zadním pokoji a nedal jim tak dlouho nic jíst, dokud ho nesežrali. Byl tak čestný, že ušetřil eráru za pohřeb“. Kéž bychom dnes měli tak šetrné a zodpovědné státní úředníky jako před I. světovou válkou, kdy si občané C. K. monarchie s její proslulou byrokracií mohli připomenout Den daňové svobody nejméně o 3 měsíce dříve než my dnes.
(Citace jsou z Dobrého vojáka Švejka.)
