V současné době někteří ekonomové, politici, ale povětšinou hlavně publicisté viní liberalismus a jeho postuláty za nepříliš dobrý stav ekonomiky. Zapomínají však, že mnohé kroky minulých vlád vůbec zásadám liberalismu neodpovídaly. A právě proto, že tyto kroky těmto zásadám neodpovídaly, se hospodářství dostalo do potíží.
Stav české ekonomiky nebyl v době převzetí vlády sociálními demokraty katastrofální. Problémy hospodářství způsobilo několik faktorů. Předně si musíme uvědomit, že makroekonomickou politiku nedělá jenom vláda. Velký vliv má i centrální banka, a proto je stav ekonomiky a hospodářské politiky u nás do určité míry právě opatřeními centrální banky determinován. Dalším důvodem nepříliš dobrého stavu české ekonomiky je dán liknavostí české vlády. Ta se projevila především v téměř zastavení transformačního procesu již někdy na konci roku 1994 a hlavně v roce 1995, kdy vláda začala hrát líbivou politiku, aby tehdejší koalice uspěla ve volbách 1996. K naprostému zastavení transformačního procesu pak došlo po volbách 1996, kdy vláda nebyla příliš akceschopná z důvodů svých koaličních rozmíšek a snahy udržet se za každou cenu u moci. Považuji za chybu, že tzv. pravice přistoupila na to, že bude po prohraných volbách v roce 1996 vytvářet koalici a sestavovat vládu. Hlavními chybami bylo především nedotažení privatizace, zvláště tzv. strategických firem (samotný pojem je velmi pofiderní, co to vlastně je strategická firma), prodlužování privatizace komerčních bank a zastavení, respektive zpomalení deregulací síťových firem a firem, které mají dominantní až monopolní postavení. Další nedůslednost se týkala fiskální politiky. Nebyla provedena zásadní daňová reforma, která by výrazně snížila daňové sazby a mohla tak zastavit pokles tempa růstu ekonomiky a mohla naopak vést k razantnějšímu oživení.
Činnost ČNB
Druhou skupinu nedostatků v naší ekonomice spatřuji v činnosti centrální banky, která už v létě 1996 věděla, že tempo růstu ekonomiky se zpomaluje, a přesto zavedla přísná restriktivní opatření, jejichž míra byla přehnaná. Došlo k souběhu razantního zvýšení povinných minimálních rezerv a zvýšení základních úrokových sazeb (obě opatření z poloviny roku 1996). Velmi vážná chyba ČNB byla, že nezavedla dříve volně plovoucí kurs. Je nutné zdůraznit, že tato opatření se udělala v době, kdy se již hospodářství dostávalo do problémů. Jsou i některé další záležitosti, které centrální banka podcenila. Především to byla činnost bankovního dohledu, ale to je historie, jejíž počátky zasahují až do let 1992-94. Celkový stav v oblasti makroekonomiky není tedy příliš dobrý, ale není také katastrofální. V mnoha ukazatelích jsme na tom pořád ještě lépe než ostatní transformující se ekonomiky.
Podniky
V mikroekonomice zdědila sociálně demokratická vláda situaci poněkud horší. Nevinil bych ale za tento stav jenom vládu a centrální banku, ale také samotné firmy. K jejich hodnocení je přitom potřeba přistupovat naprosto individuálně. Mnohé firmy byly schopny svou restrukturalizaci nastartovat a dovést do fáze realizace, některé stihly restrukturalizaci dokonce již dokončit. Firmy, které jsou ještě v dominantním vlastnictví státu a nemají jistotu, co s nimi bude dál, nemají jasný časový horizont privatizace, nemají vyjasněný způsob privatizace, tak jejich problémy se mohou dokonce i prohlubovat.
Vládní balíčky
Některá vládní opatření provedená na jaře minulého roku s cílem napravit co se dá byla naprosto nesmyslná. Například zavedení dovozních depozit. Jiná opatření byla nasměrována správně, ale provedena nedůsledně. Mám na mysli především škrty ve státním rozpočtu, které měly vést ke snížení daní a byrokratického obtěžování normálního občana. V tomto směru mohlo být uděláno mnohem více. Málo pozitivní výsledky hospodářství jsou tedy kombinací několika faktorů.
- Prvním faktorem jsou některé chybné zásahy centrální banky.
- Druhým faktorem je nedůslednost a nedostatečnost transformačních kroků vlády.
- Třetím faktorem je průběh hospodářského cyklu, který ovlivňuje naše hospodářství víceméně nezávisle na chování vlády a na chování centrální banky.
- Čtvrtý faktor vidím v mikroekonomické sféře. Tato sféra je ovšem do jisté míry ovlivňována právě makroekonomickým prostředím vytvářeným jak vládou tak i centrální bankou.
- Pátý faktor souvisí s tím, že ne všechny domácí subjekty jsou schopny vyrovnat se s tvrdými podmínkami konkurence světového tržního hospodářství.
Státní rozpočet
Ze zásady se stavím, proti deficitu státního rozpočtu. Za důležitější pro naši současnou situaci považuji průhledné financování státního rozpočtu. Zcela nepřijatelné je různé zakrývání nedostatků a propadů státního rozpočtu, přesouvání různých ztrát a dluhů mimo rozpočtový rámec. I z tohoto důvodu je téměř jisté, že budeme mít v roce 1999 deficitní rozpočet. Varuji však před příliš vysokým deficitem, který by pro budoucí léta přinášel vysokou dluhovou službu. Ta by pak mohla podvázat budoucí výdaje státu a ekonomický růst. Myslím si, že ve všech sférách výdajů státního rozpočtu lze ještě ušetřit nemalé částky. Jsem přesvědčen, že se plýtvá v rozpočtových i příspěvkových organizacích, ve zdravotnictví, ve školství a možná i v dalších sférách. Zároveň jsem si vědom, že některé oblasti v těchto resortech jsou naopak toky peněz poddimenzovány.
„Měkký parametr kapitalismu“
Myslím si, že příkladem pro transformaci v České republice mohlo být to, co předvedl Roger Douglas jako člen Labour Party v sociálně demokratické vládě na Novém Zélandu. Takovou reformu mohla a měla předvést i tzv. pravicová vláda v České republice. Osobně hodnotím bývalou pravicovou vládu jako jednu z nejlépe fungujících vlád, ovšem sociálně demokratických, a myslím, že Václav Klaus je jeden z největších sociálních demokratů v Evropě 90. let. Aby tuto skutečnost zakryl, on i členové jeho týmu mnohdy vydávali za liberalismus to, co liberalismem nebylo. Je možné, že sociální demokracie bude verbálně více sociální či socialistická, ale bude muset pravděpodobně provádět politiku, která bude možná více liberální než politika, kterou prováděly vlády předchozí. Pokud ovšem budou chtít sociální demokraté uspět a rozhýbat české hospodářství. Musím však také připomenout, že Václav Klaus byl k některým svým opatřením dotlačen koaličními partnery a jejich „vydíráním“.
Ještě poznámka závěrem. Dnes se začíná hodně hovořit o míře nezávislosti centrální banky. Důležitým aspektem této situace také ovšem je, aby centrální banka sice zůstala nezávislá, ale za svou nezávislost by měla nést i zodpovědnost a to se všemi důsledky, včetně personálních.
