Předkládací zpráva k projektu revitalizace obsahuje hodnocení současného stavu a vývoje české ekonomiky od počátku 90. let. Toto hodnocení vývoje, bohužel, nerespektuje časové hledisko. Tím se dopouští závažné chyby. Přenáší následné nedostatky způsobené nízkou akceschopností Klausovy koaliční vlády (např. v institucionální oblasti) na rozhodnutí předchozí (např. privatizace včetně kuponové), která byla správná a úspěšně realizovaná. Proto nelze souhlasit s názorem, že hlavní příčinou současných problémů je systémově špatně provedená privatizace. Za hlavní příčinu dnešních problémů v souvislosti s privatizací považuji její nedokončení dle původního záměru a neschopnost vlády zabezpečit respektování a nedotknutelnost vlastnických práv (kdy např. věřitel díky nízké úrovni vynutitelnosti pohledávek, smluv a zákona může pozbýt svůj majetek).
Už vůbec nelze souhlasit s názorem, že absence regulačních mechanizmů vedla k masivnímu tunelování národního kapitálu. Toto tvrzení vyplývá z nerespektování logiky vývoje, podle níž nelze nejprve úspěšně regulovat odvětví ekonomiky, aby poté v něm hospodářské subjekty začaly úspěšně podnikat a konkurovat zahraničním subjektům. Naopak je potřeba vytvořit pro ekonomické subjekty v podmínkách transformace takové ekonomické prostředí, pro něž jsou charakteristické nízké náklady vstupu do odvětví, které zaručí vysokou úroveň konkurence. Ta se stává nejúčinnějším regulátorem za předpokladu, že v ekonomice lze vynutit dodržování smluv a respektování zákonů, případně penalizovat jejich nedodržování obchodními soudy v relevantním čase. Zkušenosti s regulačními úřady v zahraničí, které se často stávají nástrojem prosazování zájmů nejvýznamnějších firem v odvětví, nejsou jednoznačné. Obávám se, že v podmínkách transformující se ekonomiky s „nedospělými“ trhy, nízkou úrovní morálky a vynutitelnosti práva, nebudou regulační úřady naplňovat očekávání spotřebitelů, nýbrž právě nejsilnějších podnikatelských subjektů v odvětví.
Naprosto chybná je domněnka o předčasnosti liberalizace zahraničního obchodu. Autoři projektu revitalizace nejenže zapomněli na nutnost zásadní změny orientace našeho zahraničního obchodu v souvislosti s rozpadem RVHP, která vyžadovala přijetí takových vnitřních opatření, která by nám otevřela přístup na zahraniční trhy. Úplně už zapomněli na odloženou poptávku a fronty, které se stály na jakékoli zboží ze Západu, které nemohla „ustát“ jiná než komunistická vláda. Naopak jsem přesvědčen, že včasné otevření domácího trhu mělo pozitivní vliv pro vytváření konkurenčního prostředí a chování domácích hospodářských subjektů. Socialistické mýty o nutnosti ochrany tzv. infant industries (nově vznikající odvětví) byly již dávno vyvráceny hospodářskou praxí v hospodářsky úspěšných zemích.
Z chybného hodnocení dosavadního vývoje logicky vyplývá, že ani projekt nápravy (revitalizace) nemůže být správný. Zásadní chybou je nadměrná úloha státu, přestože je oproti tzv. Grégrovu plánu zredukována ve prospěch věřitelských institucí. Nicméně váhu nedobytných pohledávek ponese prostřednictvím Revitalizační agentury, a.s., v níž je účast soukromých subjektů značně nejistá, stát. Jeho účast prostřednictvím Konsolidační banky, možná i FNM, je naopak jistá. Stát by měl garantovat odkupy části pohledávek prostřednictvím Revitalizační agentury. Poskytnuté garance budou mít na hospodářství stejný efekt jako deficitní financování. Povedou k zvýšené emisi státních obligací a následnému působení tzv. vytěsňovacího efektu. Poroste státní dluh u soukromého sektoru a sníží se podíl investic z vlastních zdrojů. Naopak vzroste podíl investic z cizích zdrojů a navíc realizovaných vládními úředníky, s jejichž investičními schopnostmi máme již více než padesátileté zkušenosti. Při zachování jednociferné míry inflace nemůže vést Mertlíkův revitalizační program v dosud předložené podobě k toužebně očekávanému dlouhodobému růstu naší ekonomiky.
