Proti tomu, aby se Spojené státy vrátily k imigrační politice z let 1790–1875, kdy se do nich prakticky kdokoliv z celého světa mohl přistěhovat, se často namítá, že takové uvolnění by oslabilo národní suverenitu celého státu. Odpůrci uvolnění imigračních pravidel tvrdí, že kdyby Amerika nekontrolovala hranice a aktivně neblokovala příliv imigrantů, vzdala by se zásadní součásti své suverenity. Ale to není pravda – mezi volnou imigrací a národní suverenitou neexistuje žádný (vnitřní) konflikt.
Podle standardní Weberovy definice je vláda institucí, která má (téměř) výlučný monopol na legitimní použití násilí v určité zeměpisné oblasti. Ten udržuje soupeřením s vládami ostatních národů, které by si na takovou moc mohly také nárokovat. Činí tak dvěma způsoby – zaprvé zabraňuje vstupu vojenských jednotek jiných národů na území Spojených států a zadruhé bojuje proti těm, jejichž zájmem je násilím převzít moc a svrhnout vládu USA.
Jenže v současnosti platné zákony takovou roli neplní. Ostatně s tím, že budou sloužit jako obrana proti zahraničním armádám, špionům a dalším vetřelcům, ani nebyly navrženy. A proto je jejich hlavním důsledkem omezování dobrovolné výměny mezi zahraničními pracovníky a americkými zaměstnavateli na trhu práce. Taková kontrola nad ekonomikou udržování národní suverenity nijak nepomáhá – a její odstranění by ji nenarušilo o nic víc, než v politika zavádění unilaterálních obchodních dohod.
Kdyby se Spojené státy inspirovaly historií a vrátily se k imigrační politice platné mezi lety 1790 a 1875, k narušení suverenity by nedošlo, zahraniční vojska překračující americké hranice by totiž tak jako tak zneškodnila americká armáda. Vstup zdravých příslušníků jiných národů na naše území, jejichž záměrem není páchat žádné násilí, by také nijak nenarušil legitimní monopol americké vlády na použití síly.
Ve skutečnosti má řada z těch, kteří tvrdí, že by otevřené hranice ohrozily americkou svrchovanost, na mysli něco jiného. A sice, že by po uvolnění imigračních pravidel došlo k omezení moci americké vlády, což je naprostá pravda.
Kdybychom do našeho právního systému zavedli volnou imigraci, tak by vládě nebylo dovoleno svévolně a z prakticky libovolného důvodu zastavovat ty, kteří přišli do Ameriky hledat štěstí. Moc byrokratů, kteří mohou z rozmaru nevpouštět cizince a trestat tak americké podniky, které o ně mají zájem, by byla oslabena. A imigranti by mohli dopředu s velkou jistotou vědět, jestli má smysl svůj původní domov opouštět – a vládní moc ve vztahu k imigraci by konečně byla v souladu s americkým zvykovým právem.
Stěžovat si, že volná imigrace by omezila pravomoci vlády a tudíž i národní suverenitu, je stejné jako tvrdit, že ústava omezuje vládní moc a v důsledku tak i svrchovanost vlády.
Právě omezení pravomocí vlády je ale důvodem k zavedení ať už ústavy nebo právě volné imigrační politiky. Individuální svobodu si totiž můžeme uchovat jenom tak, že zmenšíme moc vlády nad našimi životy. Uvolnění imigračních pravidel by právě takové změny přineslo – ovšem bez narušení americké suverenity.
Mezi ústavně omezenou vládou a téměř neomezenou kontrolou nad migrací rozpor existuje, mezi suverenitou USA a otevřenými hranicemi nikoliv. Volný přístup na území Ameriky by samozřejmě byl zapovězen těm, jejichž cílem by bylo svrchovanost našeho státu ohrozit – zahraničním vojenským jednotkám, vzbouřencům, špionům, teroristům. Tedy všem těm, kteří do Spojených států nepřijeli s čistými úmysly. Uvolnění imigračních pravidel by navíc obranu proti nim dokonce zjednodušilo, a to ze dvou důvodů.
Zaprvé: v současné podobě jsou hraniční kontroly spíše než na potírání legitimních bezpečnostních rizik zaměřeny proti ekonomickým imigrantům – a pokud by tato funkce bezpečnostních složek odpadla, mohli by jejich příslušníci nebezpečné osoby pomocí cílených kontrol snadněji identifikovat a zadržet. Druhým důvodem je to, že pokud by do Spojených států mohl v souladu se zákonem projít kdokoliv mírumilovný a zdravý, tak ti, kteří by se pokoušeli o opak (tedy překročit hranice nezákonnou cestou), by se ihned dostali do hledáčku bezpečnostních složek. Když si tohle uvědomíme, můžeme strůjce současné podoby hraničních kontrol podezřívat z toho, že bezpečnost naší země ve skutečnosti podrývají.
Historie nám sama ukazuje, že volná imigrace a národní suverenita nejsou v rozporu. V letech 1790 až 1875 federální vláda imigraci prakticky neomezovala. V té době státy mohly uvalovat restrikce na zahraniční imigranty skrze nepokryté zákazy, daně, regulování dopravních společností a kauce. Mnoho z těchto omezení ve skutečnosti nebylo státními vládami vymáháno a v roce 1840 bylo odstraněno. K tomu došlo poté, co rozhodnutí Nejvyššího soudu omezilo pravomoci státních vlád regulovat mezinárodní obchod. V té době Spojené státy vybojovaly dvě mezistátní války – v roce 1812 proti Spojenému království a jeho spojencům při rozšiřování území a mexicko-americkou válku mezi lety 1846 a 1848 – a jednu vnitrostátní, občanskou, která se stala největším konfliktem v historii země. Monopol americké vlády na legitimní použití síly byl tehdy zpochybňován zevnitř i z venku, a přesto si USA dokázaly uchovat svoji národní suverenitu i přes téměř úplné otevření hranic. Ti, kteří tvrdí, že by naše země ztratila při uvolnění imigračních pravidel svrchovanost, se ještě nesmířili s jejími dějinami.
Nemusíme si vybírat mezi volnou migrací a národní suverenitou – můžeme mít oboje. Tak, jako to měli naši předci.
