Posledních pár dní jsme mohli vyslechnout řadu socialistických politiků, kteří hodnotili období svého vládnutí. Socialisté rádi tvrdí, že nastartovali ekonomický růst, neříkají ovšem za jakou cenu. Málokdo si uvědomí, že stejnou výši HDP ve stálých cenách, kterou naše ekonomika dosáhla v roce 1996 se podařilo zopakovat až na konci roku 2000. Sestupná fáze průběhu hospodářského cyklu (i v letech vládnutí socialistů 1998 – 1999) byla vystřídána růstovou fází. Cena této nízké dynamiky je vysoká a bude muset být v budoucnu vyrovnávána splácením státního dluhu. Když bychom si odpočítali od přírůstku HDP přírůstek zadlužení, tak bychom nakonec zjistili, že ekonomický růst se za dobu vlády socialistů blíží k nule.
Socialistická vláda se také ráda chlubí privatizací bankovního sektoru. Připomeňme si, že způsob privatizace byl naprosto neprůhledný. Například proběhlo výběrové – nevýběrové řízení na prodej akcií České spořitelny. Spočítáme-li si výnosy z prodeje a odečteme náklady na očištění těchto bank, tak nám vyjde vysoce záporná cena (ztráta). A vůbec vrcholu dosáhlo fungování socialistické vlády při největším „tunelu“ v posledních 100 letech, který byl u nás proveden a to je znárodnění Investiční a poštovní banky a následné noční prodání očištěného finančního kolosu soukromému subjektu „za pusinku“. I někteří vládní činitelé se s odstupem času musejí chytat za hlavu a připouštějí, že je jejich kolegové, kteří celou akci dramaticky připravili, pěkně vypekli.
Krachem skončila také halasně rozjetá revitalizace podniků prostřednictvím Revitalizační (alias resuscitační) agentury. Nakonec to dopadlo tak, že ta nebyla schopna zachránit ani sama sebe a skončila se ztrátou, kterou zatížila daňové poplatníky.
Řada podniků se i přes masivní každoroční finanční injekce dostala na pokraj propasti. Jedním z nich je např. státní podnik České dráhy. Ty dluží kam se podívají a zapříčiňují kolaps dalších dodavatelů ze soukromé sféry. Negativně je hodnocena privatizace síťových odvětví. Způsob privatizace např. u ČEZu, ale i Telecomu je pro spotřebitele nepřátelský.
Za zmínku stojí také to, že se během vlády socialistů jenom za poslední dva roky posunul Den daňové svobody (den, kdy občané poprvé nedělají jenom na daně) a to bohužel dále od začátku roku. Jestliže v roce 2000 jsme si ho připomenuli 6. června, v letošním roce to bude až 11. června. Za dva roky je to posun o pět dnů, tzn. že čím dál větší část z našich příjmů odvádíme do státní pokladny, aniž bychom pocítili reálné zlepšení služeb poskytovaných ve veřejném sektoru.
Naprosto chaotická, finančně nepodložená, nákladná a občanům velmi vzdálená je reforma státní správy a vznik VÚSC alias krajského uspořádání. Její nedostatky a nepřipravenost se projeví v nejbližších letech.
Úplně odstrašující je tzv. legislativní smršť, která s sebou opravdu smetla co se dalo a v jejíž změti se neorientují ani samotní zákonodárci, ale bohužel ani ti, kteří jsou profesionály v právní oblasti, ať už jsou to na straně jedné právníci, advokáti či na straně druhé policisté, úředníci či soudci. Důkazem toho jsou diametrálně odlišné rozsudky ve stejných kauzách u jednotlivých stupňů soudů či v jednotlivých regionech.
Občané mohli během vlády socialistů také zaznamenat válku tajných služeb, podivné lustrační příběhy a ještě podivnější prověrky vysokých státních úředníků. O tom jak se daří plnit předvolební sliby v oblasti školství se mohou učitelé přesvědčit na vlastní kůži právě v těchto dnech a na hodnocení zdravotnictví mi nezbývá místo. Už ani ne hloupé, ale smutné je, že socialisté chtějí na jedné straně vyplácet plošné přídavky na děti a porodné, přičemž těm opravdu sociálně slabým a nemocným pomoc mnohdy chybí. Vzpomeňme si na problémy nevidomých, neslyšících a řady ústavů sociální péče.
Na druhou stranu nejkladnějším počinem této vlády je pravděpodobně rozhodnutí vlády o profesionalizaci armády. Bohužel ho kalí prolobovaný a i s jinými politickými stranami vyjednaný obchod, který se týká nákupu stíhaček.
