Vypadá to tak, že česká politická scéna zažije v tomto týdnu poměrně rychlý spád událostí. Zdá se, že část české společnosti, která tak či onak sleduje politický vývoj v naší zemi se rozdělila na dva pomyslné tábory. Jeden, který hodnotí postoj poslankyně Marvanové, která svým hlasováním spolu s dalšími poslanci zabránila zneužití povodní k prosazení cílů některých politiků a politických subjektů jako vysoce charakterní a morální. Za to, že hlasovala tak, jak voličům slibovala před volbami, a že se nenechala unést snahou o udržení mocenského křesla, které získala v poslanecké sněmovně, jí ovšem druhá strana zahrnuje nadávkami a výčitkami. Ba co víc, vytváří na ní hysterický hon a vyzývá ji k bezprecedentnímu odevzdání mandátu. K tomu se přidávají i někteří žurnalisté, zvláště pak ti, kteří jsou již v minulosti známí svým příklonem k mocenskému křídlu Hradu. Bohužel se k nim přidávají i někteří renomovaní komentátoři, kteří tvrdí, že svým činem dovolila vehnat socialisty do náruče komunistů. Samozřejmě, že tomu tak není. Komunisté obdrželi určitý počet hlasů ve svobodných volbách, kterým získali současné postavení na české politické scéně. Toto postavení jim umožnili i ti, kteří k volbám nepřišli, a kteří by za jiných okolností volili jiné strany než třeba KSČM.
Ne, Hana Marvanová nikoho do náruče komunistů nenahnala. Marvanová se pouze zachovala tak, jak by se měli zachovat všichni politici, kteří dostanou mandát od svých voličů. Většina z nich je totiž svéprávná a ví co jim ta, která politická strana před volbami slibovala. Bohužel, ovšem některé politické strany, možná spíše někteří politikové, jsou schopni pro to, aby uspokojili svoje osobní mocenské ambice udělat cokoliv, včetně pošlapat a prostituovat svůj volební program. Smůlou pro Hanu Marvanovou je, že se s největší pravděpodobností nejvíce koncentrovali právě do strany, kterou ona sama ještě před nedávnem vedla. Svou pravicovou rétoriku a postoje velmi rychle a ochotně prodali za možnost usednout do vládních křesel a do jiných lukrativních funkcí. Zdá se dokonce, že k dokonalosti dovedli i tzv. „demokratický centralismus“ ve své vlastní straně a řadovým členům jsou tak schopni a ochotni v zájmu svých osobních ambicí bránit v projevování svých názorů. A tak místo aby se oni červenali za to, že zradili své předvolební sliby, tak pořádají téměř politické štvanice na jedinou, která zvedla ruku tak jak voličům slibovala. Například již před touto vládní krizí se projevil jeden z ministrů US-DEU návrhem opatření jakoby z jiného světa. Chtěl potrestat ty, kteří se před povodněmi pojistili a chtěl jim snížit příspěvek, který by jinak měli získat od státu jako odškodné za povodně. Nad takovýmto návrhem zůstává rozum stát. A to tento ministr měl reprezentovat rádoby pravicovou stranu v koaliční vládě. Zatím se mi k uchu nedoneslo, že by s něčím podobným přišel zástupce socialistů. Něco podobného nepředložili dokonce ani mimovládní komunisté. Hana Marvanová tak jako jediná z US-DEU našla vnitřní sílu a odvahu zatím k trvalému postoji a dodržování slibu, který dala voličům. Možná to tak cítí i řadoví členové a sympatizanti US-DEU. Jejich hlas je však, bohužel, velmi slabý a možná se ani neprosadí. Asi je to dáno také tím, že řadě funkcionářů této strany byly nabídnuty lukrativní posty ve státní správě. Ukazuje se, že pro mnohé se působení v politických stranách stává jen výtahem k moci za každou cenu.
Protože současným vládnoucím politikům je ještě ve větší míře než běžným občanům „bližší košile než kabát“, dopadne asi celá šlamastika se „zásadovou Marvanovou“ snahou o uchování postů „virtuálních ministrů“ pro US-DEU a kosmetické změně na jednom ministerském postu. Jinak by již nyní, na začátku svého vládnutí, musel premiér přiznat, že stojí o podporu komunistů, byť skrytou. Raději si to asi schová pro pozdější dobu. Možná také proto, aby nemusel poslouchat vzkazy od svého předchůdce, že „vládnout se prostě musí umět“.
