S našimi veřejnými financemi je to podstatně vážnější než přiznává současná vláda. Dokládají to statistické údaje zveřejněné nedávno Eurostatem, což je statistický úřad Evropské unie. Jde o zajímavé, ale i smutné čtení. Při přímém srovnání jednotlivých zemí, které jsou členy EU a těch, které se jimi stanou od 1. května letošního roku, vývoj pro Českou republiku nevypadá vůbec dobře.
Česká republika je jedinou zemí, jejíž deficit veřejných financí ve vztahu k HDP dosáhl dvouciferné veličiny a v roce 2003 činil 12,9 %. To znamená, že téměř 13 % z toho, co bylo v loňském roce vytvořeno (měřeno HDP) pohltil deficit veřejných financí. Celkové zadlužení ČR se tak velmi rychle přiblížilo 40 % HDP. Žádná z přistupujících zemí do EU nedosáhla v loňském roce tak katastrofálních výsledků jako ČR. Ani stávající země EU zdaleka nedosahují tak hrozivých čísel. V míře zadlužení (ve vztahu k HDP) se mílovými kroky blížíme k těm nejvíce ohroženým zemím. Podle metodiky EU používané při zjišťování deficitu veřejných rozpočtů a celkového zadlužení se ukazuje, že dluh na jednoho občana nečiní zhruba 50 tisíc korun jak vykazuje současná vláda, ale jde již o téměř 100 tisíc korun. Čím jsou dány tak obrovské rozdíly ve výkazech, kterými nás obšťastňuje naše vláda a ve výkazech EU? EU s největší pravděpodobností započítává i rizikové položky, které vyplývají z nutnosti uhradit ztrátu České konsolidační agentury, která se splácí postupně. Dále je to celá řada dalším položek vyplývajících ze státních záruk poskytnutých v minulosti vládami různým institucím. Podíl deficitu veřejných financí na HDP a celkové zadlužení je opticky trochu „vylepšen“ tím, že Eurostat počítá s vyšší částkou nominálního HDP za rok 2003. Pro výpočet použil částku 2541 mld. Kč, kdežto Český statistický úřad vykázal hodnotu ve výši 2410 mld. Kč, tedy o více než 130 mld. Kč nižší. Tento rozdíl vyplývá z metodických změn. Dopočet za loňský rok zveřejní ČSÚ asi později.
Situace začíná být velmi vážná i v souvislosti s budoucností našeho důchodového systému. Je sice pravda, že stávající parlamentní strany si jakžtakž uvědomují riziko, které vyplývá z možností zhroucení se starého systému, ale zatím neučinili žádné zásadní kroky k jeho reformě. Může se stát, že pokud bude reforma nastartována příliš pozdě, dojde během 10 – 12 let k situaci, že výše průměrných důchodů nebude postačovat k zabezpečení základních životních potřeb. Tzn. nákladů spojených s bydlením a s nákupem poživatin. Již dnes některé sociálně slabší domácnosti důchodců, zvlášť ve velkých městech, pociťují obrovský tlak na své rodinné rozpočty.
Vláda místo zásadních reforem přijímá jedno opatření za druhým, kterými znevýhodňuje ty, kteří by se chtěli postarat sami o sebe a nemuseli by zatěžovat veřejné rozpočty. Socialistická vláda vyhlásila skrytý „třídní boj“ všem, kteří nechtějí být nadměrně závislí na přerozdělování. Svými opatřeními ničí živnostníky, drobné podnikatele a všechny další, kteří chtěli vzít svůj osud do vlastních rukou. Socialisté se ocitli v pasti svých nesplnitelných slibů z oblasti zastaralé, překonané a neufinancovatelné koncepce sociálního státu blahobytu. Dokonce i sám premiér připustil, že sociální stát musí dočasně ustoupit. Pojetí, které prezentuje on, je však neudržitelné a nebude muset „dočasně ustoupit“, ale je natrvalo „na odchodu“. Socialisté vstupují nadměrně do oblastí, které jsou historicky výsostnou součástí individuální svobody. Bohužel tím, jak se současná vláda chová k různým institucím, dosáhla nejvyšší míry klientelismu za posledních 14 let. Opatření přijatá především touto vládou vytváří podmínky pro rozvoj korupčního prostředí a vyhání celou řadu ekonomických subjektů do zóny šedé ekonomiky.
