Několikaleté vládnutí socialistů prosazujících myšlenky sociálního inženýrství přivedlo tuto zemi na začátek cesty, která nevede nikam jinam než k propasti deficitů veřejných financí. Tato cesta může po určité době skončit tvrdým pádem do této propasti, projevujícím se kolapsem veřejných financí a za určitých okolností možná i státním bankrotem.
Ještě je však čas na to, aby se česká ekonomika na příští křižovatce začala ubírat úplně jiným směrem. Směrem, který by nás dovedl na pomyslný vrchol ekonomické výkonnosti (alespoň mezi současnými kandidátskými zeměmi na vstup do EU). K tomu je ovšem potřeba nezbytné připravit zcela jiný koncept reformních kroků vedoucích k ozdravení veřejných financí, než který je nám předkládám v rámci Sobotkově-Špidlových představ.
Současná vláda prezentuje svá „balíčková“ opatření jako reformu veřejných financí. Další tahání peněz z kapes daňových poplatníků se však za reformu považovat nedá. Vláda ve své „quasi reformě“ prokazuje, že jí myšlenka deficitního financování veřejných rozpočtů, ani narůstající zadlužení nevadí. Co jí možná vadí je její přílišná výše a stále narůstající dynamika těchto nešvarů. Proto se svými současnými dílčími opatřeními snaží této zvyšující se dynamice zabránit, ne však správným, ekonomické subjekty motivujícím způsobem.
„Quasi reforma“ neobsahuje systémová opatření, sleduje pouze krátkodobé a střednědobé cíle. Za jistých okolností se dá říci, že vytváří především politické alibi pro prosazení dalšího hrozivě deficitního státního rozpočtu. V Poslanecké sněmovně toto alibi potřebují především koaliční partneři. Jejich voliči by je totiž mohli obviňovat z toho, že se „zbláznili“, když schvalují tak vysoké deficity státního rozpočtu a jdou tak proti tomu, co slibovali v roce 2002 před volbami.
Opatření, která sociální inženýři současné socialistické vlády vydávají za reformu veřejných financí vychází z málo reálných předpokladů vývoje základních makroekonomických ukazatelů. Pomineme-li očekávaný růst HDP v letošním roce, tak v příštím roce lze jen stěží očekávat dynamiku růstu HDP na úrovni 3 % a s výhledem do roku 2006 až 4 % růstu, pokud k tomu nebudou vytvořeny odpovídající podmínky (např. snížení daní). Tyto daje jsou na základě dostupných informací nadhodnocené. Takové tempo růstu HDP by mohla „způsobit“ snad jen změna metodiky měření HDP či nějaké „úpravy“ předešlých dat.
Určitou míru nepřesnosti může vykázat i odhad průměrné míry inflace. Nesprávné stanovení předpokládaných hodnot jednotlivých makroekonomických indikátorů může znamenat i nepřesnosti v přípravě rozpočtového výhledu pro roky 2004 – 2006.
Celý návrh změn v oblasti veřejných rozpočtů, jak ho připravuje vláda, je chybně postaven. Chybí razantní snižování daňové zátěže občanů. Naopak díky jednotlivých opatřením budou občané připravováni o stále více a více peněz. Ty jim budou v podobě daní odebrány. O jejich rozdělování budou v mnohých případech rozhodovat různí přerozdělovači, kterým při této příležitosti, ať již legálně (v podobě mezd) či nelegálně (v podobě prebend), část peněz ulpí za nehty. Kosmetické a postupné úpravy sazby daní z příjmů právnických osob znamenající její pokles o 7 % za tři roky jsou výsměchem ve srovnání se změnami sazeb této daně v zemích, které budou do EU vstupovat v příštím roce. V současné době, kromě Malty, je výše naší sazby nejvyšší ze všech kandidátských zemí. Základním nedostatkem připravovaných změn je, že nedošlo k zjednodušení daňového systému, předpisů souvisejících s vybíráním daní a vedením účetnictví. Naopak se zdá, že vyhrála lobby velkých auditorských a účetních firem, protože je zaváděna povinnost auditu pro malé a střední podnikatele, kteří zatím vedou jednoduché účetnictví.
Pokud by Poslanecká sněmovna přijala všechna opatření, jak jsou předloženy vládou, lze očekávat vážné obtíže především osob, které jsou až dosud schopny postarat se sami o sebe. Některé údaje hovoří až o více než 100.000 osob samostatně výdělečně činných, které by mohly za pár měsíců klepat na Úřady práce. Nebudou totiž schopny vydržet válku, kterou živnostníkům vyhlásila tato vláda, která ji navíc vede zbraněmi (politickou mocí) koupenými za peníze vybíraných každodenně mimo jiné od těchto živnostníků. Předloženou „quasi reformu“ lze považovat za nemravnou. Nenasytnému eráru by se měly přitáhnout kohoutky a pak teprve chtít něco od občanů.
