Dominantními tendencemi v energetiky ve světě v posledním desetiletíjsou deregulace, liberalizace a privatizace. Tyto procesy proběhly neboprobíhají v USA, Velké Británii, Norsku, Švédsku, Finsku, Německu,Nizozemí, Argentině, Chile, Novém Zélandě nebo Austrálii. I ve střednía východní Evropě (především Maďarsko a Polsko) se energetické trhyzačínají otevírat konkurenci. Neefektivní vládní regulace síťovýchodvětví se rozpadá všude na světě a samozřejmě se rozpadne i v Českérepublice. Vše je pouze otázkou času. Čím déle se bude česká republikadržet ve světě přežitých regulací vycházejících z překonané teoriepřirozeného monopolu, tím nákladnější bude tento systém pro všechnyspotřebitele v české ekonomice. K deregulaci a liberalizacienergetického sektoru je proto nutné přikročit co nejdříve a dohnat takzpoždění, které Česká republika vykazuje ze světem a i za svýminejbližšími sousedy. Liberální institut předložil návrh reformy českéhoelektroenergetického sektoru, který by měl změnit současnýpřeregulovaný státně monopolní systém v konkurenční odvětví s minimemregulací.
Návrh Liberálního institutu na liberalizaci elektroenergetiky
Návrh Liberálního institutu vychází ze současného stavu energetickéhosektoru, protože nestavíme na zelené louce a česká energetika mádlouhou a bohatou tradici. Další podmínkou vypracovaného návrhu jepolitická průchodnost.
I. Cílový stav
Cílový stav našeho elektrenergetického sektoru by měl vypadat splňovat následující charakteristiky:
1. Ekonomická efektivnost – budoucí struktura sektoru by mělazajišťovat dostatečné množství elektrické energie v požadované kvalitěa za nejnižší ekonomicky odůvodněné ceny.
2. Musí být v souladu se směrnicí EU (96/92), která stanovuje pravidla na vnitřním trhu s elektřinou.
Na rozdíl od dnešního stavu by v cíli měl být pánem trhu zákazník,který bude mít možnost si naprosto svobodně zvolit svého dodavateleelektřiny a svým rozhodnutím tak určovat, který výrobce je efektivní vuspokojování jeho potřeb a který nikoli, a proto bude muset opustittrh. Směrnice Evropské unie (96/92 upravující vnitřní trh s elektřinou)určuje pouze minimální požadavky pro otevírání trhu v členských zemích.Nicméně není důvod ochuzovat některou část zákazníků o výhody plynoucíz konkurenčního prostředí (dlouhodobě nižší ceny – díky křížovýmdotacím v ČR především pro průmyslové odběratele, úspory energie jak nastraně spotřeby tak výroby, preference ekologičtějších zdrojů,kvalitnější dodávky, větší flexibilita a ochota při jednáníelektrárenských společností, výhody jednotného vyúčtování, měřeníatd.). Z makroekonomického pohledu rozdělení zákazníků mezi oprávněné(ti, kteří si mohou zvolit svého dodavatele) a zajaté (ti, kteřínemohou), přináší možnost existence skrytých křížových dotací, z tohovyplývajících vyšších nároků na regulátora a existence distorzí vekonomice.
Evropská směrnice dává možnost si členským zemím vybrat ze dvou možnýchmodelů organizace trhu s elektřinou – jediný kupující (SB – singlebuyer) nebo TPA (third party access).
Model jediného kupujícího charakterizuje postavení jednoho subjektu,který má vládou garantovaný monopol na výkup veškeré elektřiny na danémúzemí, provozuje energetickou soustavu a technický dispečink. Většinaspotřebitelů nemá možnost si svobodně zvolit svého dodavatele elektřiny- ale podle směrnice musí alespoň někteří spotřebitelé mít možnost, jakjediného kupujícího obejít – a ceny pro koncové spotřebitele musí být inadále regulovány. Základní nevýhody lze spatřovat v neexistencisuverenity spotřebitele, v možnosti, že velkoobchodní trh s energií sestane vládou garantovaným kartelem, v neexistenci motivu pro conejlevnější nákup elektrické energie, v nemožnost efektivní kontroly, vmožnost existence křížových dotací a postavení jediného kupujícího jakode facto centrálního plánovače. Nejedná se o plnokrevnou konkurenci.
Podstatou modelu TPA je možnost výrobců uzavírat obchody přímo sespotřebiteli. Cena za energii nemusí být regulovaná, zůstává pouzeregulace za přenos a distribuci elektřiny. Důležitou podmínkou, kterádala systému i jméno je povinnost provozovatele sítě připojit pokud jeto technicky možné každého producenta, který bude mít o připojenízájem. Regulátor se musí soustředit především na dodržování podmínkynediskriminačního přístupu, což může být někdy velmi obtížné.Koordinace systému je ale podstatně složitější. Výhody TPA jsou značné- trh se stává plně konkurenční, cenový mechanismus je vnejdůležitějším segmentu (výroba – 70 – 80% nákladů) uvolněn a můžeplnit svoje ekonomické funkce, nositelem rizika neefektivních investicse stává investor a ne spotřebitel, urychlují se inovace.
Pro český energetický sektor je výhodné zvolit model TPA, který je sicesložitější na koordinaci, protože z hlediska obchodu s elektrickouenergií je plně decentralizovaný, ale zato umožňuje skutečnoukonkurenci. Je třeba také rozhodnout zda zvolíme open TPA (tarif zapoužití sítí je stanoven jednotně) nebo negotiated TPA (tarif zapoužití sítí je stanoven orientačně rozpětím a konkrétní výše je určenavyjednáváním). Pro jednoduchost a transparentnost systému je vhodnépřistoupit k open TPA.
Směrnice EU také upravuje způsob výstavby nových investic a opět nabízídva možné modely – nabídkový nebo autorizační postup. V nabídkovémpostupu vybraný subjekt odhaduje vývoj poptávky a vypisuje na základěodhadů výběrová řízení na výstavbu nových zdrojů. Zvítězí ten, kdo podálepší nabídku. Jedná se opět o systém ve stylu centrálního plánování,který nemá se skutečnou konkurencí nic společného a obsahuje v soběvšechny nevýhody státního řízení ekonomiky.
Autorizační postup je liberální, protože jediným, kdo rozhoduje ovýstavbě nové elektrárny je investor a ten také nese veškerá rizika.Název je odvozen od procesu autorizace (tj. vydání povolení) a naliberálnost a efektivnost mají klíčový vliv autorizační kritéria. Jetřeba zajistit aby byly co nejjednodušší, týkaly se pouze technických abezpečnostních parametrů a netýkaly se finanční způsobilosti (jediný,kdo má nést finanční odpovědnost je investor). Klíčovým prvkem proskutečnou konkurenci je volný vstup a výstup z odvětví. Dnes je sicemožné vstoupit celkem bez problémů do oblasti výroby, ovšem do oblastidistribuce a přenosu je vstup téměř nemožný. Stejně tak výstup zodvětví výroby není problémem, ale díky povinnosti zásobovat je výstupz odvětví distribuce a přenosu nemožný.
Vstup do výroby by měl být po splnění kritérií autorizace a povinnostívyplývající z jiných předpisů (př. stavební) zcela zbaven jinýchpřekážek. To samé by mělo platit o oblasti přenosu a distribuce, jakpro nová vedení, tak pro posilování kapacity stávajících. Autorizacepro distribuci a přenos by neměly obsahovat vymezená území. V oblastiobchodu s elektrickou energií by měl být vstup vázán pouze naregistraci a ta by měla automaticky opravňovat k přístupu do sítí. Votázce výstupu z odvětví je největší překážkou povinnost zásobovat. Taby měla být zrušena.
Ke vzniku konkurenčního trhu je nutné otevřít přenosové a distribučnísítě. Pro provoz sítí je navíc mnohem nejdůležitější kontroladispečinku a nikoliv fyzických aktiv (drátů). Proto by měla býtpřenosová soustava oddělena z ČEZu (především tedy technický dispečink)a měla by existovat soukromá akciová společnost Česká přenosová, kteráby provozovala přenosovou soustavu, dispečink a v budoucnu vzniklýpool, který je nezbytnou podmínkou fungování trhu v systému TPA.
U distribučních společností není třeba požadovat změnu jejich statutuani dodatečně vyčleňovat vedení 110kV, která vlastní. Je nutné oddělitúčetně distribuci od dalších činností REASů (obchod a výroba).
V oblasti cen je v cílovém stavu existuje jediné pravidlo – tam kdenení monopol, tam deregulujme ceny – tj.výroba elektrické energie,prodej elektrické energie. Přenos a distribuce zůstane i nadáleregulovaná (alespoň na čas). Poplatky za distribuci u nových přípojekje možné také deregulovat.
Pokud mluvíme o deregulaci a liberalizaci, pak musíme zahrnout i oblastmezinárodního obchodu. V cílovém stavu je uvažováno uvolnění jak dovozůtak vývozů elektrické energie, přičemž právě mezinárodní obchod by mohla bude hrát roli toho, kdo umírní dominantní ČEZ. Volný vstup do stavbypřenosových a distribučních vedení a posilování stávajících kapacit dozahraničí je nezbytný.
Posledním bodem popisu cílového stavu je nástin úlohy regulátora vnovém systému. Především se bude regulátor zabývat jinými činnostmi,než kterými se zabývá dnes. Bude určovat výši poplatků za přenos adistribuci (doporučená metodou jsou cenové čepičky, kdy maximální možnýrůst cen je určen na několikaleté období podle vzorce PRI -X, kde PRIje růst cen a X je faktor efektivnosti) a bude mít možnost podnikatúčinná opatření proti zneužití monopolního postavení (nucený odprodejelektráren).
Regulační úřad by měl vzniknout jako nezávislý úřad státní správy apokud možno bychom se měli vyhnout pouhému přejmenování dosavadníhoregulačního odboru na MPO. Ředitel regulačního úřadu by měl mít delšífunkční období než je volební období sněmovny a jeho jmenování by mělobýt nezávislé na vládě (např. jmenování presidentem nebo Senátem).
II. Krátkodobé liberalizační kroky
Zásadou celého transformačního procesu by mělo být heslo – „nezavádějmežádné přechodné modely, není nic stabilnějšího než provizorium“. Venergetické politice by mělo být stanoveno k jakému cílovému modelu sechceme dopracovat a směřujme veškerou svoji činnost přímo k jehodosažení. Návrh LI směřuje k vytvoření systému open TPA, a protovšechny reformní kroky by měly být podřízeny dosažení tohoto modelu.
Prvním krokem je privatizace REASů. Pravdou je, že jejich privatizaceměla být provedena už dávno, ale není důvod nad tím naříkat, prostě jezprivatizujme. Odklad privatizace vládou až na rok 2002 je nepříjemnýmsignálem do zahraničí, který znamená pouze znejistění zahraničníchinvestorů, kteří mohou „hlasovat nohama“ a mohou naši energetiku jakoneatraktivní sektor opustit. Nalezení strategických partnerů (podlevládního usnesení z dubna 1998) pro jednotlivé REASy by neměl býtproblém, protože mnoho zahraničních energetických podniků vyjádřilonákupem minoritních podílů v jednotlivých REASech skutečný zájem navstupu do odvětví.
Privatizaceby se měla řídit některými pravidly: strategický partner nesmí pocházetz regulovaného energetického trhu a neměl by být státním podnikem, neboa.s. s významnou účastí státu. Rozhodujícím kritériem by měla být cena.Zvláštní status městských akcií by měl být zrušen, pokud možno conejdříve. Celý proces privatizace by nemusel trvat od svého spuštěnídéle než půl roku. Druhým krokem před otevřením energetického trhu,který je nutné provést, je zreálnění cen – tj. změna jejich struktury avýše. Deformace cen způsobují v hospodářství distorze, které se zpřibývající dobou, kdy cenové deformace přetrvávají, zvětšují. Čím dřívbude provedena náprava, tím lépe. Bohužel poslední kroky vlády(zpomalení cenových náprav) nedávají příliš nadějí na brzkou změnu.Podle návrhu LI lze cenové deformace odstranit postupným zvýšením cenběhem tří let, aby se jejich výše zhruba vyrovnala s náklady a abychomse vyhnuli obrovskému jednorázovému cenovému skoku. Vedle výše cen jenutné změnit jejich strukturu a to by mělo být necháno na těch, kteříjediní vědí, jaké jsou skutečné náklady – manažeři energetických firem.MF by proto mělo stanovovat pouze průměrné ceny pro jednotlivé skupinyzákazníků a jednotlivé energetické společnosti by již sami stanovilyjednotlivé tarify (výpočty by vycházely ze skutečné spotřebypředcházejícího roku). Stejný režim volné tvorby tarifů při dodrženíurčité průměrné ceny by měl být zaveden nejen mezi REASy a jejichodběrateli, ale i mezi ČEZem a REASy. Pokud by byl regulační úřadvytvořen ještě před odstraněním cenových deformací, pak by rozhodovánío průměrných cenách mělo být přeneseno z MF a MPO na něj.
Další z kroků již byl učiněn. Na valné hromadě ČEZu z 8. 6. 1998 bylorozhodnuto o vyčlenění přenosové soustavy z ČEZu. Ke dni 20. 8. bylazaložena stoprocentní dceřiná společnost Česká přenosová a.s. Po 1. 1.1999 převede ČEZ na ČP svoji Divizi přenosové soustavy (DPS), MPO bymělo ČP udělit autorizaci na přenos energie a ÚED by mělo převéstpověření k výkonu dispečinku z ČEZu. Po dokončení procesu vyčleněnípřenosové soustavy ji může ČEZ prodat a to buď přímo na burze nebostátu (kdy stát může za soustavu zaplatit akciemi ČEZu, čímž by poklesljeho majetkový podíl v ČEZu). Státní vlastnictví ČP by nebylo vpočátečním období žádnou tragédií a mohlo by dokonce prospět ktransparentnosti a důvěryhodnosti celého reformního procesu.
Nejtěžším problémem české energetiky je vyřešení otázky JE Temelín.Velikost této investice je natolik veliká, že ovlivňuje téměř vše, cose v energetice děje. Dokud nebude rozhodnuto, jak postupovat přidostavbě Temelína, je liberalizace téměř nemožná. Okamžitě je možnéudělat několik kroků, které zprůhlední peněžní toky. Při rozhodování ovýpočtu předacích cen mezi REASy a ČEZem by měl být výpočet provedenbez Temelína a s ním. Tím, že bude znám cenový rozdíl mezi cenami“bez“a „s Temelínem“, nezměníme nic na velikosti cen, ale skončí iluze,že stavba Temelína nemá žádný vliv na konečné ceny elektřiny. ČEZ byměl výrazněji tlačit na dodavatele Škodu Praha ve snaze o renegociacismluv a doplnění těchto smluv o penalizační položky. Navíc by měla býtŠkoda Praha co nejrychleji doprivatizována (tj. prodán majoritní státnípodíl).
Ideální variantou pro řešení problému Temelín je jeho vyčlenění z ČEZu.Vyřešila by se tím transparentnost finančních toků. Největším problémem“ideální varianty“ by bylo rozhodnutí, co s vyčleněným Temelínem. Vúvahu přicházejí dvě možnosti – prodej státu nebo soukromým investorům,kteří by sami rozhodli, zda elektrárnu dostavět. Reálná cena elektrárnyse pravděpodobně pohybuje v intervalu 0 až 63,3 mld., ale bez znalostibudoucího modelu energetiky, reálných cen energií a skutečných nákladůna dokončení elektrárny, je její určení téměř nemožné. Pokud by bylacena příliš nízká, pak by mohla způsobit finanční krach ČEZu. VěřiteléČEZu by mohly podle smluv žádat při zhoršení finanční situacespolečnosti okamžité splacení dluhů. Finanční bankrot však neznamená,že by česká energetická soustava přestala fungovat a elektrárny vyrábětelektřinu. Na druhé straně by se tím vyřešila otázka jeho privatizace(nebylo by co privatizovat – aktiva ČEZu by byla rozprodána vkonkurzním řízení).
Prodejem soukromému vlastníku by se stát vyhnul zásadnímu rozhodnutízda elektrárnu dostavět či nikoliv. Na první pohled není důvod, proč jinedostavět. Pokud jsou dnes odhadované náklady na dostavbu a dobaspuštění (konečně) správné, pak Temelín je pro ČEZ (resp. stát) stálenejlevnější alternativou budoucího zdroje (17650 Kč/kW, variabilnínáklady 25 hal/kWh). Bohužel již několik let jsme v situaci, kdy pořádchybí ke spuštění Temelína dva roky a asi 35 mld. Kč. Není důvod sedomnívat, že právě teď se situace radikálně změní. Pokud má stávajícísituace přetrvávat, pak by bylo výhodnější odepsat již proinvestovanoučástku a náklady na likvidaci a výstavbu elektrárny zastavit.Rozhodnutí, které bude třeba učinit velmi pravděpodobně ještě předliberalizací elektroenergetiky, závisí na tom jaké riziko je vládaochotna nést. Pokud se rozhodne zastavit výstavbu, pak se vystavujeriziku, že socialistickou stavbu nahradí socialistická bouračka amrhání miliardami může pokračovat. Ale budeme mít jistotu, že nedojde kjaderné havárii. Zastavení Temelína bude také znamenat finanční krachČEZu. Pokud se vláda rozhodne dostavět Temelín, pak může utopit velektrárně další desítky miliard a zkomplikovat díky stranded costsliberalizaci české elektroenergetiky. Nebo může být výsledkem relativnělevná elektrárna, která může výrazně prospět české energetice.Posledním ze série krátkodobých reformních kroků je privatizace ČEZu.Po vyčlenění ČP a vyřešení problému Temelína není důvod proč otálet sprivatizací (pokud bude ještě potřeba privatizovat). Metody mohou být vpodstatě dvě – „česká“ nebo „evropská“. Pokud bude chtít zachovatrelativně silnou „národní“ společnost (z psychologických důvodů), kteráby svou velikostí patřila mezi střední firmy v Evropě (11. místo), pakmůže zvolit prodej akcií ČEZu jako celku na kapitálovém trhu (nejspíšezahraničním – český kapitálový trh je pro prodej firmy takové velikostipříliš malý a prodej by mohl ovlivnit ceny ostatních akcií), nebovyužít akcií ČEZu při penzijní reformě. Úskalí české cesty je v možnémbudoucím negativním vlivu dominantního ČEZu na rozvoj trhu selektrickou energií (především na cenu).
Pokud bude vláda chtít vytvořit velmi konkurenční prostředí téměřokamžitě, pak je nevhodnější cestou rozdělit ČEZ na několiksamostatných elektrárenských společností a jejich prodej zahraničnímenergetickým společnostem podle stejných kritérií jako u REASů (tj.cena, preference společností z již fungujících energetických trhů bezstátní účasti). Rozdělením ČEZu vznikne na českém trhu několikspolečností, které budou bojovat o zákazníky aniž by jakákoliv z nichměla dominantní postavení. Navíc budou jednotlivé společnosti součástívelkých evropských ale i světových energetických gigantů, se kterými seani dnes ČEZ nemůže srovnávat ať už z hlediska finanční síly, know-how,zkušenostmi s fungováním konkurenčního trhu, marketingu atd.
III. Dlouhodobé liberalizační kroky
Název dlouhodobé reformní kroky neimplikuje skutečnost, že by se najejich provedení mělo začít pracovat až po provedení krátkodobýchreformních kroků, které byly vysvětleny výše. Zásadní rozdíl mezikrátkodobostí a dlouhodobostí spočívá v délce času, který je potřebnýna jejich přípravu. Klíčovou roli hraje přijetí nového energetickéhozákona. S přípravami zásad nového zákona by se mělo začít pokud možnohned a to v intencích připravované energetické politiky státu. Pokudvšak chceme mluvit o skutečné konkurenci v souladu se směrnicí EU (vizvýše), pak nový energetický zákon by měl vytvářen podle následujícíchzásad:
- Podnikání v energetice by mělo být definováno jako podnikání voddělených segmentech výroby, přenosu, distribuce a obchodu za účelemdosažení zisku.
- Kritéria pro udělení autorizace pro výrobu by měla býtminimalizována na otázky bezpečnosti a odborné způsobilosti, v žádnémpřípadě by neměla být mezi kritérii finanční způsobilost. U distribucea přenosu nesmí být autorizace omezena na určité území a u obchodu byměla zajišťovat automaticky vstup do sítě.
- Zákon by měl přikázat všem podnikatelským subjektům podnikajícím voblasti přenosu a distribuce vést oddělené účetnictví od jakékoliv jinépodnikatelské činnosti a měl ba stanovit informační povinnost vůčiregulačnímu úřadu.
- Zákon by měl definovat vznik, postavení, personální složení,financování, činnost a pravomoci regulačního úřadu. Dále by mělstanovit odvolací proceduru proti rozhodnutí regulačního úřadu,taxativně vymezit jeho pravomoci, výslovně zakázat některé činnosti(př. regulace cen v oblasti výroby a prodeje) a stanovit principycenové regulace v oblasti přenosu a distribuce.
- Je třeba upravit postavení a povinnosti České přenosové (včetnědispečinku), umožnit přístup třetích stran do sítí na základěnediskriminačních podmínek. Stejně tak u distribučních společností.Dále je nutné zavést povinnost připojit na straně výroby u ČP i REASů azrušit povinnost připojit na straně spotřeby.
- Zákon by měl obsahovat časový rozvrh otevírání energetického trhu.
- Zákon by nemusel a neměl obsahovat povinnost obchodování na poolupro jednotlivé energetické subjekty, technická pravidla přístupu ksítím, dispečerský řád, detailní rozpracování regulace cen, úpravuvzniku a pravidel obchodování na poolu, pravidla měření, vyúčtování ajakékoliv podmínky pro obchodní smlouvy.
Dalším krokem je vytvoření regulačního úřadu – jmenování ředitele,zabezpečení personálem, technickým vybavením a budovou. Klíčovouskutečností je výběr prvního ředitele – ten musí být garantem dotaženíprocesu vzniku konkurenčního trhu.
V této chvíli je možné přistoupit k otevírání trhu pro jednotlivéspotřebitele. Je možné i z technického hlediska otevřít trh okamžitě,ale z politických důvodů bude otvírání trhu postupovat po jednotlivýchkrocích. Navrhujeme, aby rozhodujícím kritériem byla napěťová hladinapřipojení jednotlivých spotřebitelů.
V poslední fázi můžeme přikročit k privatizaci přenosové soustavy a tobuď „českou“ cestou (vyčlenění akcií pro penzijní reformu) neborozprodejem akcií na burze.
