Nedávno jsem v Respektu četl rozhovor s finsko-švédskou prozaičkou abásnířkou Märtou Tikkanenovou (Nemám čas stát na každé barikádě,Respekt č. 34/2000). Ostře odsuzovala „stoupající počet egoistickýchbohatců, kteří privatizují, oč se jen otřou: železnici, poštu, policii,školství, kdoví co všechno ještě“. Na ostrov, kde žije, podle jejíchslov „už nebude doručována pošta, protože to soukromé poště prostěnebude stát za to“. Její věta stojí za pár slov na obranu privatizace.
Na ostrově to tak chodí
Je zarážející, že nikomu nepřijde divné, že na odlehlých místech nejsou banky, obchody s kdejakým zbožím, kina, muzea, divadla, atd. Pokud se služby poskytují na těchto místech, jsou obvykle dražší. Soukromým firmám se opravdu nevyplatí poskytovat služby někde, kde by byly ztrátové.
Jestliže se rozhodnu žít na vesnici, ve městě či třeba na ostrově, jdeve většině tržních ekonomik o svobodnou volbu. Dávám například přednostvesnici, protože mám rád klid, čistou přírodu a svou zahrádku. Rád sitedy zaplatím dopravu do města a ostatní služby, které mi jsou hůředostupné. Své peníze vydám za to, co pro mne představuje nějaký užitek.
Podívejme se však blíže na poštu. Proč ji státy svěřují do rukou“egoistických bohatců“? Osmdesátá léta nastartovala stále sezrychlující proces liberalizace tzv. síťových odvětví ve světě. Podlouhá desetiletí státem chráněné monopoly byly privatizovány a odvětvíse začala otvírat konkurenci. Telekomunikace, elektroenergetika,plynárenství a jiné obory začaly být řízeny silami trhu a vládníbyrokracie se pomalu a nerada vzdávala vlivu na zákonem chráněnýchtrzích. A od poloviny 90. let se začíná mluvit i o liberalizacipoštovního trhu. Předtím zde vládl mýtus přirozeného monopolu, podlenějž v poštovnictví (stejně jako v jiných výše zmíněných síťovýchodvětvích) nemůže fungovat konkurence, protože na vymezeném území pouzejediná firma dokáže poskytovat služby s nejnižšími možnými náklady.Jenže pokud by tato teorie byla platná, proč by potom bylo nutnézákonem omezovat vstup do odvětví? Ve skutečnosti zákon chránímonopolistu právě proto, že neposkytuje služby za nejnižší náklady.
Výzva pro Čechy
V České republice funguje pošta pod taktovkou státu neuvěřitelných 257 let. Dnes má Česká pošta zaručen monopol na aktuální listovní zásilky do hmotnosti 350g, ceny jí určuje ministerstvo financí. Takový monopolista logicky není tlačen k provádění inovací, k poskytování kvalitních služeb a ke stanovování odpovídajících cen. Pouze pravidelně žádá ministerstvo o zvýšení cen dopisů či pohledů, protože náklady se mu od posledního zdražování „objektivně zvýšily“. Kdo ale zaručí objektivnost těchto údajů? Úředníci? Spotřebitelé? Ne! Pouze konkurence dokáže udržet firmy v neustálé bdělosti a nutí je, aby se snažili minimalizovat náklady. Pokud náklady svévolně a neopodstatněně zvednou, znamená to pro ně záhubu.
Česká republika za světovými trendy opět trochu pokulhává. Lze točástečně omluvit teprve desetiletým fungováním tržního hospodářství.Nelze však přehlížet snahu státu neustále kontrolovat a řídit ekonomikua rozhodovat za spotřebitele, co je pro něho dobré. Je tedy načasevpustit konkurenční prostředí i do trhu poštovních služeb.
Chceme si vybírat mezi různými nabídkami mnoha firem, nebo necháme volbu na úřednících podle toho, kterým firmám udělí licenci? Jakou máme za současné situace jistotu, že jsou nám poskytovány co nejkvalitnější služby? Neplatíme nadsazené ceny? Můžeme se o tom nějakým způsobem přesvědčit, například u konkurence? Na monopolním trhu rozhodně tuto možnost nemáme.
Pomocí „egoistických bohatců“ dokážeme rozebrat barikády postavené státem a bráněné socialistickými rovnostáři. Barikády, které nám uzavírají cestu ke svobodnému trhu. Na něm budeme moci rozhodovat, jaké služby chceme, kolik za ně zaplatíme, kdo nám je poskytne. Stát již nebude rozhodovat za nás. My sami si dokážeme vybrat.
