Vivendi zaplatila za Pražské vodovody šest miliard
Spisovatel Ludvík Vaculík nedávno v jednom fejetonu nazval dnešní dobu „diktaturou dogmatu soukromého vlastnictví“ (Lidové noviny, 13. února: Věci veřejné). Důvodem jeho rozhořčení byla privatizace Pražských vodovodů a kanalizací. „Toto z duše veřejné zařízení má teď být z náboženských důvodů kapitalismu prodáno některé z mezinárodních vodárenských společností, jež se o ně ucházejí s globální nestoudností,“ napsal doslova. Pražské vodovody, jak známo, koupila francouzská Vivendi za 6,1 miliardy korun. Nemálo Pražanů se proto obává, že se bude zdražovat, aby Vivendi získala svou investici zpět. Vaculíkovy úvahy o „veřejných zařízeních“, privatizaci a zisku však míří dál. Přímo si říkají o polemiku, neboť se na nich dá ukázat i něco obecnějšího.
Ředitelé a dělníci
Ludvík Vaculík o vodárnách míní, že „na rozdíl od telefonického problému tu nemůže vzniknout ani užitečná konkurence“. Nechme teď stranou, že existují také studny a že je má i řada obyvatel v okrajových částech Prahy. Na jinou debatu je také to, že distribuce vody — stejně jako elektřiny, plynu či tepla — není a nikdy nebyla přirozeným monopolem (jak se často tvrdí); zásahem státu nikdo jiný v tomto odvětví podnikat nemohl, a proto je dnes jen jeden dodavatel. Zajímavější je otázka, zda může být privatizace tohoto monopolu k něčemu dobrá. Vaculík v prodeji žádný užitek nevidí a vznáší svůj návrh: „Za řízení, provoz, údržbu i rozvoj toho zařízení ať dostanou ředitelé, úředníci a dělníci dobře zaplaceno. Tam je voda, tu jsme my, mezi námi vodovod, pod námi kanalizace, ničeho není třeba, zvláště ne něčího zisku z toho.“ Pokud si Ludvík Vaculík myslí, že státní vlastnictví znamená podnikání bez zisku, ať se podívá do seznamu nejziskovějších firem v České republice: mezi prvními 25 je 17 státem garantovaných monopolů, často i se státním podílem (ČEZ, Transgas atd.). Ostatně Pražské vodovody dosahovaly v době, kdy byly „veřejným zařízením“, také slušných zisků — loni 45 milionů. Myšlenka, že by stačilo zaměstnancům dobře zaplatit, možná zní někomu lákavě. Vtip je ale v tom, že nikdo přesně neví, kolik by se dalo lepším vedením podniku ušetřit. Nikdo neví, kolik „ředitelů, úředníků a dělníků“ by se dalo pro nadbytečnost propustit. Neznámá se v matematice označuje písmenem „x“, a proto se v ekonomické hantýrce používá u veřejných monopolů výraz „x-neefektivnost“. O Pražských vodovodech se kupříkladu ví, že mají mimořádně děravou síť: podle posledních údajů zbůhdarma vytéká více než 30 procent přepravované vody. Proto také tento monopol neustále zdražuje — snad žádné ceny nevyskočily po roce 1989 tak jako u vodného a stočného (viz graf). Právě tady může soukromý vlastník hodně pomoci, pokud bude mít nastaveny podmínky tak, že pro něj bude výhodné zeštíhlit firmu, a získat tak svou investici zpět. Zkrátka bude-li chtít dosáhnout zisku, který se Ludvíku Vaculíkovi tak protiví (alespoň u vodáren; nepředpokládáme, že i u psaní knih). Neprodávalo se tedy „z náboženských důvodů kapitalismu“, ale protože soukromý vlastník je lépe motivován k hledání úspor.
Zrušit regulaci
Částka 6,1 miliardy, kterou Vivendi zaplatila, vysoko předčila všechna očekávání a zdá se až přemrštěná. Tady je třeba říci, že k tomu mohla mít své důvody — investovat peníze vydělané ve Francii (či kdekoli jinde) do podniku v Čechách může být výhodnější například kvůli daním. Kromě toho se však Vivendi nepochybně bude snažit získat svou investici zpět. Může se jí to podařit? Nelze vyloučit, že by k návratnosti stačilo odbourat neefektivní náklady — nezdá se to však příliš pravděpodobné. Mnohem jednodušší než restrukturalizovat firmu je zvýšit cenu. Fond národního majetku i pražská radnice ale několikrát zopakovaly, že vítěz soutěže smí zvyšovat ceny vodného jen o inflaci. Kromě toho stále podléhají regulaci ministerstva financí. Pražané včetně Ludvíka Vaculíka se tedy patrně tolik obávat nemusejí. Je ovšem škoda, že Vivendi nemůže stanovit cenu libovolně: cena by měla zobrazovat relativní vzácnost vody, a nikoli náklady Pražských vodovodů. Zdražování by i tak mělo své limity, neboť současně s ním by klesala spotřeba. Ceny na rozdíl od nákladů nemohou růst do nebe, neboť lidé se jim přizpůsobí. Co tedy můžeme do budoucna očekávat? Podle toho, jak bude napsána smlouva mezi Fondem národního majetku a Vivendi, uvidíme a pocítíme tlak na zefektivnění Pražských vodovodů i na zvyšování cen. Pokud privatizace přinese zeštíhlení a modernizaci tohoto podniku, pak splnila svůj účel, byť na ní Vivendi asi prodělá. V příštích deseti letech by totiž musely Pražské vodovody ročně vydělávat více než 500 milionů, což se při dosavadních o řád nižších ziscích nezdá realistické. O tomto podnikatelském riziku ale Vivendi věděla, takže to bude jen a jen její problém.
