Lži o telefonní liberalizaci

Český Telecom začíná konečně uzavírat smlouvy s alternativními operátory o vzájemném propojení. Konečně tedy začne existovat reálná možnost vyhnout se monopolu v telekomunikačních službách – alespoň částečně a pro někoho. Alternativní operátoři totiž nebudou zpočátku příliš útočit na segment domácností. Spíše se soustředí na sektor firem, který je lukrativnější, ale hlavně přístupnější, protože dodnes není možné změnit operátora při zachování telefonního čísla. Tato možnost nastane až v polovině příštího roku. Přesto jsou současné dohody krokem vpřed, ačkoliv po nich zůstává nepříjemná pachuť, a to z několika důvodů. Český Telecom propojovací dohody uzavřel až poté, co mu to de facto bylo nařízeno ČTÚ, který vydal 12. 1. 2001 cenový výměr o cenách za vzájemné propojení. Díky své dominantní pozici však „dohodnutá“ cena byla nejvyšší povolenou cenou podle rozhodnutí ČTÚ. Na tom by nebylo nic divného – silnější hráči na trhu mohou naprosto oprávněně využívat své pozice. V případě Českého Telecomu však jde o něco jiného – Český Telecom své dominantní postavení nezískal tržním soutěžením, vyšší inovativností, nízkými cenami apod. Naopak, Český Telecom je pověstný přesným opakem – a jeho dominantní postavení se zrodilo pouze proto, že mu byl udělen monopol na hlasovou službu (usnesením vlády ČR č. 428/1994 Hlavní zásady státní telekomunikační politiky). Žádný konkurent nebyl do odvětví připuštěn (pokud odmyslíme několik pilotních projektů, kdy bylo povoleno na vymezeném území působit alternativním operátorům). Telecom měl tak pět let na vybudování sítí, na vysávání zákazníků a ovládání regulátora. Právě chování Telecomu výraznou měrou přispělo k obrovskému úspěchu mobilních telefonů – byť tam jde také o státní kartel, ale s náznakem konkurence. A dnes si vytvořený regulátor – ČTÚ – vytkl jako svůj hlavní cíl: „regulací k deregulaci“. Jakým způsobem tedy probíhá tato „deregulace“? (Pomineme zde okolnost, že konkurence má být obnovena stejným nástrojem, jakým byla zlikvidována.) ČTÚ rozhoduje o tom, kdo dostane licenci na poskytování v podstatě jakýchkoliv telekomunikačních služeb. Čili o volný vstup do odvětví nejde v žádném případě. Regulátor rozhoduje o cenách za propojení – což „řeší“ problém, který je vyvolán pouze předchozím monopolem Českého Telecomu. Stejně tak jsou regulovány i ceny základních služeb (o zrušení této pravomoci se neuvažuje ani v dlouhodobém výhledu) a určováno, co je univerzální službou, na kterou má nárok každý. Dokonce se bude tvořit fond, který bude hradit náklady na poskytování univerzální služby – z peněz operátorů, potažmo zákazníků. ČTÚ řídí přidělování telefonních čísel se zdůvodněním, že „číslo“ je vzácný zdroj. Pokud již přijmeme tuto absurdní představu, pak bychom se spíše měli ptát, kdo způsobil, že ČR má mezinárodními dohodami přidělen menší číselný rozsah než některé jiné státy (je to způsobeno tím, že volací znak do ČR je trojmístný, nikoliv dvoumístný). ČTÚ přiděluje frekvence (de facto na příkaz vlády) a určuje, k čemu se jednotlivé frekvence musí využívat. Čili nikoliv trh, ale nějaký úředník určí, která frekvence a kolik se jich bude používat pro GSM, UMTS, FWA apod. A také kolik to jednotlivé zájemce bude stát. A po tomto neúplném výčtu nám ve svém oficiálním materiálu ministerstvo dopravy a spojů s nadšením sdělí, že v ČR jsme dosáhli vysokého stupně liberalizace.Věříte této lži?