Zážitky žadatele o turistické vízum do Spojených států
Je pátek 2. července, od časného rána je vedro a fronta v pražské ulici Tržiště se začíná potit. V ruce každý svíráme štos dokumentů – podnikatelé museli přinést i výpisy z bankovního účtu za poslední tři měsíce a daňové přiznání, studenti zase opis indexu. Máme jediné štěstí: ve čtvrt na devět už budova velvyslanectví Spojených států vrhá stín. Ještě v roce 1998 byla žádost o americké vízum celkem jednoduchá. Ráno člověk bez předchozího objednání přišel, vyplnil formulář a odpoledne si vyzvedl vízum. Teroristický útok před třemi lety přinesl podstatné – a pochopitelné – zpřísnění předpisů. Například každý muž ve věku od 16 do 45 let dnes navíc dostává speciální formulář DS-157 s dotazy typu „Prodělal jste výcvik na výrobu výbušnin?“. Další úřední novinky už však lze na bezpečnostní důvody svalovat jen obtížně. Cestovatel nejprve odfaxuje první stranu žádosti a druhý den má podle instrukcí na internetové stránce ambasády volat na linku s předvolbou 900 – což znamená službu se zvýšeným tarifem (38 korun za minutu). Anonymní český hlas na lince si poklidným tempem kontroluje údaje ze žádosti – „Jak se jmenujete? Jaké máte datum narození?“ – a nakonec určí termín schůzky s konzulárním úředníkem: za čtrnáct dní v devět ráno. Americká ambasáda, snad vzhledem k současnému deficitu federálního rozpočtu, šetří na všem: žadatel si má přinést i vlastní obálku, ve které by měl později obdržet kurýrní službou pas s uděleným vízem. V určený den dorážím první. „Co chcete?“ ptá se ostře a bez pozdravu český hlídač. Po odpovědi, že jdu na pohovor kvůli vízu, nařizuje: „Tak se tady postavte, ale do fronty, ať nepřekážíte, bude vás tu víc.“ Nakonec na sebe před budovou rozpačitě pokukuje padesát žadatelů, kteří byli všichni sezváni na stejný den a stejnou hodinu. Narůstající hlasité reptání proti špatnému zorganizování pohovorů přichází z budovy umlčet český úředník v obleku: „Chovejte se tady venku slušně. Jediné, čeho můžete dosáhnout, budou problémy s konzulárním úředníkem.“ Jako jeden z reptajících zvedám ruku: „Můžu se taky na něco zeptat?“ – „Ne,“ odsekne muž a opět mizí v budově. Po pár minutách však překvapený šum znovu vzroste. Těsně před devátou totiž míjí žadatele popová hvězda Lucie Bílá: strohý hlídač tentokrát ochotně zdraví, s rozzářeným obličejem otevírá dveře a zpěvačka jde na řadu přednostně. Je devět ráno a celá fronta se po jednom začíná sunout dovnitř. Teď už to jde ráz naráz: na vrátnici nechat mobilní telefony, v registrační místnosti složit dokumenty a čekat na vyvolání. Lucie Bílá nás opět míjí, svůj pohovor vyřídila za minutu. Po ní usměvaví američtí úředníci začínají zvát v tom pořadí, v jakém lidé přišli před budovu. Vlastně ne – až na mě. Výhrůžka českého zaměstnance se zřejmě splnila, na řadu jdu devátý. Nejprve se snímají otisky prstů – obou ukazováčků. Zkušení žadatelé předstírají, že anglicky skoro neumí, a pohovor je ukončen velmi rychle. Kdo se neopatrně snaží o podrobné odpovědi, dočká se dlouhého a zevrubného zkoumání. Přátelský Američan listuje složkou mých dokumentů a najednou se podivuje: „V květnu vám poklesl zůstatek na účtu na pět tisíc korun. Proč?“ Překvapením se nezmůžu na jinou odpověď než: „No a? Vám to vadí?“ Snad ani úředník neví, co tou otázkou vlastně sledoval, proto bez odpovědi pokračuje ve vyptávání. Asi po deseti minutách nakonec vízum získávám. Přesněji řečeno, můžu jít a čekat dva dny na kurýra. Dodání jde na účet žadatele.
