Ještě jednou o tom, jak by měla vláda dál privatizovat
„Telecom by bylo dobré prodat co nejdříve nejlepší cenové nabídce, byť ta nebude příliš vysoká a byť je velmi pravděpodobné, že budoucí vlastník firmu rozseká na kusy a postupně rozprodá,“ stálo na tomto místě v předminulém Respektu. V noci ze středy na čtvrtek Špidlova vláda po předchozím váhání Český Telecom prodala. Ve zmíněném článku bylo vyjmenováno 13 podniků, v nichž má stát většinový podíl a které si přímo říkají o privatizaci. Pokud se ministři přece jen vydají cestou dalšího odstátnění, zde je ještě několik dalších návrhů, o něco provokativnějších.
Budvar a dráhy
Začněme pivovarem Budějovický Budvar. Svým způsobem je to rarita: dosud má formu „národního podniku“. Ministr Fencl k němu prosadil usnesení, že firmu nelze prodat, dokud Budvar nevyřeší své známkoprávní spory s americkým koncernem Anheuser Busch. Jenže tyto soudy se potáhnou ještě mnoho let, takže prodej se odkládá do časů konvergujících k nekonečnu. Ale je spor o známku Budweiser důvodem k odkladu? Karlovarská Becherovka se také soudila s konkurenční likérkou Underberg a její privatizaci to nebránilo. A stejně jako u Becherovky vůbec není jisté, že by Budvar koupili Američané — možná je pro konkurenty Anheuseru tak zajímavý, že by za něj přihodili víc. Poučný je v tomto směru prodej Transgasu: vítězem se stala firma, která do té doby ve velkém plynárenství příliš neznamenala a až akvizicí Transgasu se dostala do „první ligy“. A kdyby soutěž o Budvar vyhrál Anheuser Busch, tak co? Ostatní české pivovary byly zprivatizovány dávno a pod různými vlastníky se jim vůbec nedaří špatně. Nebo jsou Prazdroj, Radegast, Velké Popovice či třeba pivovar Nová Paka něco horšího, jsou méně „rodinným stříbrem“ než Budvar? Pak jsou tu České dráhy, nyní rozdělené na akciovku České dráhy (zajišťuje provoz na tratích, patří jí vlaky a nádraží) a Správu železniční dopravní cesty (tratě, pozemky a staré dluhy drah). České dráhy lze prodat ve veřejné soutěži — z ekonomického hlediska na tom není nic složitého, k prodeji a reformě železničního podnikání je potřeba jen politické odvahy, která dosud vládám chyběla. Prodej Správy železniční dopravní cesty by mohl být na čas odložen do vyřešení majetkových problémů a dluhů.
Česká konsolidační a FNM
Česká konsolidační agentura bude po dlouhých debatách prodávat ve velkých blocích svůj majetek, především pohledávky vykoupené z bank. Skutečně liberální vláda by co nejrychleji prodala rovnou celou skupinu České konsolidační agentury — buď jako celek, nebo dceřiné společnosti zvlášť (zejména Konpo a Česká finanční). A to bez jakýchkoli podmínek či závazků, rozhodovala by pouze nejvyšší nabídka. Tím bychom se dozvěděli cenu za očištění velkých i malých bank a za transformační či ještě komunistické dluhy (v ČKA jsou i například i tzv. úvěry na trvale se obracející zásoby). Nevyhnutelnou ztrátu z prodeje by platili daňoví poplatníci — ale to budou tak jako tak. Významnou výhodou velkého prodeje by bylo naprosté odstranění vlivu politiků na ČKA: kterou „citlivou“ pohledávku vymáhat, kterou prodat a kterou nechat být. Skončilo by i handrkování o dobře placené posty v její velmi vlivné dozorčí radě. Obdobně je tomu s Fondem národního majetku. Stále v něm zbývá množství zajímavých menšinových podílů, například skoro 20 % Setuzy. Lepší než se zbavovat tohoto majetku po kouskách (což je složité, zdlouhavé a pod vlivem politiků) by bylo prodat FNM jako celek. Samozřejmě by bylo nutné nejprve zrušit tzv. zlaté akcie, které dnes zaručují státu zvláštní práva. Potom půjde o prostý prodej akciového fondu, byť trochu podivného.
Spektrum, voda, dálnice
Velice důležitým krokem, jehož dalekosáhlost si málokdo uvědomuje, by byla důsledná privatizace radiového spektra. V současnosti s tímto zvláštním statkem neexistuje trh. Pouze státní úředníci rozhodují kdo, co, jak a kdy bude na příslušné frekvenci provozovat: tj. zda budeme mít dva nebo tři mobilní operátory GSM nebo UMTS, ale také kolik bude radiových a televizních stanic. Část spektra drží armáda a policie, ovšem velké části jsou využívány jen málo nebo vůbec ne. Privatizace by výrazně omezila vliv institucí jako Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Návrh na privatizaci práv k vodním zdrojům se už zdá z říše liberálních utopií. Ale pokud někdo vlastní rybník, nikomu to nepřipadá divné. Šlo by o privatizaci práv k čerpání nebo odběru vody z podzemních nebo povrchových zdrojů, nikoli o privatizaci zdrojů jako takových. Pokud by někdo chtěl odebírat například z řeky vodu na zaplavení oblasti po důlní těžbě, pak by záleželo na tom, zda by ovlivnil možnost odběru a kvalitu vody pro další vlastníky těchto práv. Pokud nikoli, neplatil by nic. Pokud by někdo vodu znečišťoval nebo by na nějaký čas množství vody pro ostatní snížil (třeba kvůli zemědělským závlahám), pak by za to musel zaplatit. Tržní systém by do značné míry řešil problémy životního prostředí ve vodárenství, čistotu a kvalitu vod apod. bez státních regulací. Soukromé dálnice jsou kvůli skandálu Zemanovy vlády s dálnicí do Ostravy poněkud zprofanované, ale nebylo by od věci uvažovat nejen o uvolnění vstupu do odvětví (tj. umožnit stavby dálnic soukromým subjektům nejen podle státního plánu, ale i podle jejich vlastního uvážení a odhadu) i o prodeji stávající sítě dálnic. Pokud by nedošlo k uvolnění vstupu do odvětví, pak by ovšem bylo lepší dálnice vůbec neprivatizovat.
