Žít s Českou poštou

Vláda odmítá zrušit poslední monopol

Státní podnik Česká pošta se podobá francouzským státním drahám: poskytuje celkem kvalitní služby, ovšem naprosto neefektivně a zbytečně draze. Vládne v něm zcela očividná přezaměstnanost, díky pevnému monopolu však pohodlně každý rok vykazuje zisk, naposledy skoro 600 milionů. Ministři dnes podle svých slov nevidí důvod s tuzemským poštovnictvím něco většího dělat. Ale měli by. Lze to říci třemi slovy: liberalizace, deregulace a privatizace.

Dopisy jen u nás

Původní a hlavní důvod poštovních monopolů byl jednoduchý: panovnické rody je před staletími utvářely, aby tajné policii zjednodušily špehování „protistátních živlů“. S rozšířením občanských práv, mezi něž patří i listovní tajemství, se pro poštovní monopol muselo hledat jiné ospravedlnění. Obdobně jako v telekomunikacích nebo elektro-energetice byl nakonec nalezen v konceptu tzv. univerzální služby – „právu“ na dostupnou a levnou poštu na celém území státu. Tuzemský monopol se začal v 90. letech drolit. Objevili se zahraniční konkurenti jako zasilatelské firmy DHL či UPS. Do ulic se vrátili poslíčci („messengeři“), rozvinul se bankovní trh (což snížilo význam poštovních složenek), nemluvě o internetu a e-mailech. I poměrně nový zákon o poštovních službách z roku 2000 nicméně zachovává na části trhu monopol: dopisy a jiné písemnosti s hmotností menší než 350 gramů smí doručovat jen držitel tzv. poštovní licence. A tu dostává ze zákona pouze jedna jediná právnická osoba, tj. dnes Česká pošta. Součástí této licence je i tzv. poštovní závazek, tedy povinnost poskytovat po celém území základní služby za regulovanou cenu. Detailní podmínky (termíny doručování a plateb, minimální síť poboček) určuje ministerstvo dopravy. Obhájci současného uspořádání argumentují, že Česká pošta je už nyní vystavena konkurenci – z regulovaných služeb má pouze 40 % všech svých výnosů. Jenže zaměstnanci a zařízení pošty slouží jak k regulovaným, tak neregulovaným službám (jednoduše řečeno: na jedné pobočce se přijímají balíčky, dopisy i složenky), a v podniku se mezi oběma sektory fakticky přelévají náklady. Mimochodem, taková praxe by byla v telekomunikacích i elektroenergetice považována za nezákonnou. Za poslední léta tak Česká pošta při zhruba obdobných provozních výkonech kolem 13 miliard korun vytváří slušný zisk kolem 600 milionů. Bez problémů lze proto předvídat, že pokud se nezmění současný systém, regulované ceny pořád porostou a zisky pošty rovněž.

Právo na poštu

Nikdo netvrdí, že pošta záměrně plýtvá. Ale co ji motivuje k úsporám? Vůbec nic. Zvýšení regulovaných cen si dosud prosadila vždy. O neefektivnosti podniku přitom není pochyb. Především Česká pošta trpí přezaměstnaností – neexistuje v zemi mnoho jiných firem se zhruba 40 tisíci zaměstnanci, kde personální náklady tvoří dlouhodobě kolem 65 % všech nákladů (naproti tomu třeba odpisy pouze 5-6 %). Nutno dodat, že tak vysoký počet zaměstnanců dělá zároveň z jakékoli reformy politický problém. Podle kvantitativních měřítek (doba doručení, ztrátovost zásilek) jsou poštovní služby na slušné úrovni. Ale nikdo neví, zda by při otevření trhu nemohly být poskytovány ještě kvalitněji. Potíž s regulovanými monopoly je také v tom, že nikdo nezjišťuje (nemá k tomu totiž důvod), jaké služby by vlastně jejich zákazníci chtěli. Ministr Vladimír Mlynář, pod jehož budoucí ministerstvo pro informatiku má Česká pošta přejít, například navrhl, aby se zásilky doručovaly odpoledne, kdy jsou lidé častěji doma. To má možná logiku mimo velká centra, kde se dělá od brzkého rána do brzkého odpoledne (i když nikde není zaručeno, že lidé tam chodí z práce rovnou domů). Ve velkých městech se však už prosadila pracovní doba od devíti ráno do šesti večer. Místo vylepšování současných služeb by se měl ministr Mlynář soustředit na to, jak změní celý zastaralý systém. Má k tomu jednu výhodu: České poště vyprší současná licence na konci roku 2003. Vedení podniku nepochybně spoléhá na víceméně automatické prodloužení o dalších pět let. Příští rok by se však dal využít k ukončení poštovního monopolu, nejlépe by bylo univerzální poštovní službu ze zákona úplně vypustit. Poté je nutné poštu privatizovat. Výnos nebude takový, jako když se prodává zavedený monopol, ale zato přijde zlepšení a zefektivnění služeb podle přání klientů. Po liberalizaci a privatizaci by pošta dost možná zavřela část poboček. Lze jistě namítnout: jak k tomu přijdou lidé na malých vsích? Nebudou-li však ceny regulované, s velkou pravděpodobností většina poboček zůstane (nebo se otevřou no- vé, například v supermarketech). Ovšem žádné „právo na poštu“ neexistuje. Řada vesnic nemá ani svou školu, svého lékaře či své kino. Jejich obyvatelé ale nejlépe vědí, že existují i jiné výhody, kvůli kterým stojí za to zde žít.