Zkrachovalý WorldCom se vrací na telekomunikační trh
Téměř přesně před půldruhým rokem zkrachovala tehdy jedna z největších telekomunikačních společností na světě – WorldCom. Firma se stala symbolem nadhodnocení akcií na telekomunikačním trhu, vytvořila několik vlivných mýtů – například o tom, že objem přenesených dat po internetu se každých sto dní zdvojnásobuje – a především falšovala své účetnictví. Ze zemského povrchu však WorldCom úplně nezmizel. Poté co se uchýlil do ochrany před svými věřiteli, začal pracovat na svém znovuzrození. Po nevýrazném Johnu Sidgemoreovi, jehož jedinými významnějšími kroky bylo, že poslal WorldCom a jeho dceřiné společnosti do bankrotového režimu, nastoupil na tamní ředitelské místo Michael D. Capellas. Ten předtím působil ve stejné funkci v Compaqu, respektive Hewlett-Packardu, a s jeho příchodem se ve WorldComu skutečně začalo něco dít.
A nyní už jen MCI
Nový šéf především začal vyjednávat s americkou Komisí pro cenné papíry (SEC) o možnosti vyřešit účetní skandály firmy mimosoudně. Tato pro WorldCom klíčová jednání byla nakonec úspěšně završena vzájemnou dohodou, jež příslušné soudy schválily během letošního léta. Místo požadovaných 2,25 miliardy dolarů se SEC spokojil se zaplacením „pouhé“ půl miliardy jako pokuty a se slibem předání akcií v hodnotě 250 milionů dolarů věřitelům a bývalým akcionářům. To už bylo jasné, že cesta WorldComu zpátky do telekomunikačního ringu je úspěšně nastartována. Už v lednu totiž Capellas vyhlásil svůj první stodenní plán restrukturalizace, který se stal základem k ozdravení celé firmy. Zahrnoval drastické škrty v nákladech, ale i hledání nových směrů rozvoje podniku. Postupně se také dalo do pořádku účetnictví. K přiznaným téměř čtyřem miliardám dolarů „špatně zaúčtovaných nákladů“ – tedy peněz, které si firma účtovala jako investice, nikoli jako náklady – přibyly další 3,3 miliardy. Stejně tak skončilo přeceňování majetku WorldComu a to doznáním, že asi 80 % z jeho aktiv ve výši 55 miliard dolarů reálně neexistuje a v účetnictví bylo vedeno neoprávněně. Stále jasněji se však ukazovalo, že nejcennější částí WorldComu je majetek bývalé MCI – nejvýznamnější společnosti, kterou WorldCom během svého růstu pohltil -, který tvoří páteřní síť a několik lokálních telekomunikačních sítí po celých USA. To se pak navenek projevilo letos v březnu, kdy v jeden den Capellas předložil bankrotovému soudu definitivní podobu restrukturalizačního plánu a zároveň ohlásil změnu jména společnosti – z WorldComu se stal MCI. V září se pak na plánu dohodl s věřiteli a poslední říjnový den byla restrukturalizace bankrotovým soudem s konečnou platností schválena. Původně odepsaná společnost tedy vstává z popela jako bájný pták Fénix. Venku z problémů ale ještě úplně není. Její dluh zůstává vzhledem k provozním ziskům dost vysoký, zhruba pětinásobný, firma stále vede několik desítek soudních sporů s mnoha investory a je vyšetřována americkými orgány pro nezákonné směrování hovorů. Před Capellasem tedy stojí ještě pořádný kus práce.
Hlava 11
Případ WorldComu je zajímavý ještě z jednoho důvodu: oživil totiž debatu o Hlavě 11 amerického bankrotového zákona. České právo zatím nezná v části věnované bankrotům nic, co by se podobalo institutu obsaženém v Hlavě 11 a dalo by se nazvat restrukturalizací. V Americe jde o velmi starý způsob, jak řešit problémy předlužených společností. Zákon byl vytvořen v 19. století pro vypořádání se se zkrachovalými železničními společnostmi a zhusta se používá dodnes. Hlavním cílem Hlavy 11 je zachovat funkčnost aktiv firmy bez ohledu na to, co se děje na pasivní straně bilance – tedy s vlastníky a dlužníky. Existují dvě cesty, jak se dostat pod výše zmíněnou ochranu před věřiteli podle Hlavy 11 – dobrovolně, což byl případ WorldComu, a nedobrovolně, pokud by o to požádalo tři a více věřitelů. Důsledkem přijetí režimu podle Hlavy 11 je skutečná ochrana firmy – veškeré žaloby věřitelů či jiné akce, kterými by vymáhali své pohledávky od dlužníka, jsou okamžitě zastaveny. Společnost tak získá čas na to, aby předložila věřitelům plán své restrukturalizace a návrh na zpravidla částečné uspokojení jejich pohledávek. Cílem Hlavy 11 je, aby samo podnikání firmy bylo co nejméně zasaženo její finanční situací. A restrukturalizace není de facto ničím jiným než dohodou mezi dlužníkem a věřiteli, jak řešit svízelnou situaci podniku. Pro svoji platnost potřebuje schválení soudu – a to se právě WorldComu-MCI stalo. Odpůrci používání Hlavy 11 argumentují hlavně tím, že zbankrotovalá firma se po takové restrukturalizaci vlastně objeví jako nepopsaná tabule mající vůči svým konkurentům výhodu zdravé bilance – tedy především nízkého zadlužení. Stává se z ní velmi zdatný tržní vyzývatel, který z pohledu společností, jež nezkrachovaly, „kazí ceny“. Tato argumentace je však chybná. Žádná společnost neúčtuje ceny podle toho, za kolik pořídila svůj majetek či jaké má dluhy. Cenová politika jednotlivých firem je určena pouze mezními náklady a poptávkou po jejich službách a produktech bez ohledu na fixní náklady. To, co současným konkurentům MCI, tedy především AT&T a Sprintu vadí, je nízký růst poptávky po jejich službách. Tento stav je však důsledkem především chybné investiční politiky těchto firem v minulosti a také regulačního prostředí, v němž se pohybují. To, co by však AT&T se Sprintem skutečně chtěly, je úplná a pokud možno fyzická likvidace MCI, aby se s konečnou platností zbavily konkurenta. Problémem tedy není Hlava 11, nýbrž současný stav telekomunikačního sektoru s obrovským přebytkem nabídky a nedostatkem poptávky a to nejen v Americe. Tedy stav, se kterým drtivá většina telekomunikačních firem nemá dosud žádnou zkušenost a s nímž se těžko vyrovnává.
