V čem se podobá a v čem liší krach Enronu a IPB
Z opačné strany Atlantiku v poslední době nechodí příliš dobré zprávy o energetickém byznysu. Po nekonečném příběhu „kalifornské krize“ přišel pád společnosti Enron — největší bankrot v historii Spojených států. A to byla ještě před rokem tato firma dávána za vzor podnikatelského úspěchu. V českých poměrech se přímo nabízí paralela s IPB. Ani IPB nakonec její rozsáhlé kontakty na nejvyšší politiku nezachránily. Také ona skrývala stav skutečného jmění a závazků ve změti spřízněných společností. A také její auditor naprosto fatálně selhal.
Obránci Kjóta
Celá historie Enronu je v dobrém i ve zlém spjata s jeho ředitelem Kennethem Layem. V roce 1984 tento manažer nastoupil do texaské distribuční firmy Houston Natural Gas a o rok později ji sloučil s Inter North — touto fúzí vznikl Enron. Ředitel Lay postupně vybudoval z jedné z mnoha plynárenských firem v USA giganta, který své hlavní příjmy čerpal z obchodu se „surovinami“ (zprvu to byl plyn, elektřina či uhlí, nakonec Enron pronajímal i kapacity na přenos dat a fungoval jako jakási kvazi-banka). Jakožto převážně obchodní firma měl Enron zájem na co nejrychlejším otevírání trhů. Proto také podporoval politiky, od nichž očekával deregulaci: republikány (ale i některé demokraty) ve Spojených státech, labouristy (menšími částkami i konzervativce) ve Velké Británii apod. Dokonce udržoval vztahy i s chorvatským diktátorem Tudjmanem. Občas se mu podařilo dosáhnout některých úspěchů –- například zrušení britského embarga na výstavbu plynových elektráren. Jindy naopak narazil. Málo se například ví, že Enron podporoval Kjótský protokol o snížení emisí oxidu uhličitého. Měl pro to dobrý důvod: až by se začalo obchodovat s limity na tyto emise, mohl by uplatnit své zkušenosti z elektronického obchodu se „surovinami“. Prezident Bush ovšem, jak známo, Kjótský protokol smetl se stolu. Stejně tak Enronu (alespoň podle dnešního stavu vyšetřování) nebyly nic platné jeho štědré příspěvky na kampaň republikánů. Když krachoval, administrativa George Bushe v jeho prospěch nehnula prstem.
Než přišel pád
S postupujícím úspěchem a se stále širším záběrem Enronu zřejmě klesala i obezřetnost jeho manažerů. Velmi se angažoval například v telekomunikacích -– tam byl ovšem mnohem méně úspěšný než v energetice. Jeho obchodování s kapacitou pro přenos dat doplatilo na pád internetových a telekomunikačních firem v letech 2000–2001. Důvody, proč ke kolapsu došlo tak pozdě a tak náhle, je nutno hledat v tom, že šéfům Enronu se podařilo dostatečně dlouhou dobu skrývat kumulující se problémy. Hlavním prostředkem k manipulaci s příjmy se staly tzv. special purpose entities, společnosti založené jen kvůli vyvedení aktiv pochybné kvality z účetní bilance Enronu (bylo jich kolem 3500!). Tedy praxe podobná tomu, co prováděla před svým krachem česká IPB. Investorům a bankám to Enron vysvětloval tím, že do těchto firem soustřeďuje některé nadějné aktivity, které v ovšem počátcích generují nízké zisky, a proto si je kvůli udržení úvěrového ratingu nemůže nechat ve svém portfoliu. Většinu těchto speciálních podniků vedli vysocí manažeři Enronu (což bylo proti vnitřním předpisům firmy) a jejich investice zhusta směřovaly na nákup akcií Enronu. Tyto firmy navíc obchodovaly mezi sebou, takže reálná hodnota takových transakcí nebyla jasná už skoro nikomu. Přesto se našlo dost investorů a bank, které na tento účetní poker přistoupily — a byla to tak zvučná jména jako J. P. Morgan, Citigroup, Dresdner Bank či Deutsche Bank.
Ještě na dlouhá léta
Dokud akcie Enronu rostly a podnik měl pořád dost peněz na pokrytí všech závazků a ručení, vše fungovalo. V okamžiku, kdy generované prostředky přestaly na pokrytí závazků stačit a cena akcií začala klesat, kouzlo přestalo působit. Firma tak orientovaná na obchod jako Enron je přitom extrémně závislá na důvěře svých partnerů a věřitelů. Při krachu dceřiných společností (například firmy Raptor) začaly vyplouvat různé skryté závazky Enronu, čímž se účetně snižovalo i jeho vlastní jmění. Posledním pokusem zachránit Enron byla navržená fúze s energetickou společností Dynegy. Pod dojmem čím dál horších zpráv ale Dynegy cukla a Enronu nezbylo nic jiného než bankrot. Zde by mohl nastat smutný konec příběhu. Jenomže tak jednoduché to nebude — na to byl Enron příliš velký podnik a příliš okatě podporoval politiky. Příliš mnoho lidí vědělo o praktikách Enronu, zejména auditoři a finanční poradci z firmy Andersen. Soudní spory se proto potáhnou ještě dlouhá léta. Enron stále vlastní dost zajímavého majetku -– především plynovody a elektrárny v Severní Americe. Tato jeho část má možná po restrukturalizaci šanci na přežití. Bohužel se celá kauza asi nedotkne auditorských společností, ačkoli se znovu ukázalo, že státem vynucovaný audit nemá žádnou výraznější hodnotu. Leda pro kartel auditorských firem, který tím má zajištěný trh. Vraťme se ještě jednou ke srovnání s IPB. Také v případě Enronu se Kongres chopil iniciativy a zahájil velké vyšetřování. Je tu však jeden velký rozdíl: za závazky Enronu se stát nezaručil a jeho věřitele neuspokojí. Krach Enronu — ačkoli šlo svého času o osmou největší americkou firmu — je z pohledu tamní ekonomiky škrábnutí, jaké nestojí za řeč.
