Úřad proti hospodářství (MFD 18.4.2001, str. 8) Čas od času upoutáváÚřad pro hospodářskou soutěž pozornost medií. Stalo se tak v případězměny jeho názoru na fúzi Plzeňského Prazdroje a Radegastu, postihuprovozovatele kabelové televize za příliš nízké ceny nebo když oznámilzačátek vyšetřování EuroTelu a RadioMobilu za znevýhodňovánínejmladšího operátora Oskar. Dnes je na spadnutí kauza Českáspořitelna, která plánuje drasticky snížit úroky z hypoték, a to sepochopitelně nelíbí ostatním bankám. Z poklesu úroků, lhostejno zda jebudeme nazývat cenovým podbízením, dravými cenami či dumpingem, budoumít užitek spotřebitelé a konkurence, přes všechen křik a skřípěnízubů, ve skutečnosti nebude narušena. Pokud Česká spořitelna míníhypoteční úroky opravdu dotovat, brzy ji vyschnou zdroje a konkurentise ihned vrátí na hypoteční trh. Co je na tom špatného?
Státní regulace hospodářské soutěže má prapůvod v dobrém lidské úmysluzabránit podnikatelům poškozovat spotřebitele. Cesta do pekel je přímodlážděna dobrými úmysly. Ani ve své domovině, Spojených státech tatoregulace nevznikala na základě poznání ekonomických dějů. Vývoj bylopačný. Pro již existující protikartelové zákony se hledala hledá,často neúspěšně, opora v ekonomických teoriích. Spíše se ukazuje, žeantimonopolní zákonodárství chrání méně efektivní firmy nebo sloužíjako klacek v konkurenčním boji, a vždy je to na úkor spotřebitelů.Soutěžní právo, hlavně v USA, se neustále vyvíjí, a to právě ve vazběna ekonomii. V 50. a 60. létech panovalo klasické údobí zákazůstanovování maloobchodních cen mezi výrobcem a prodejcem, snahy oomezení odvětvové koncentrace a překážek vstupu na trh. V 70. a hlavně80. letech spolu s nástupem Reaganovy administrativy byla tradičníantimonopolní politika podrobena kritice a částečně se zde dostal keslovu rozum.
Naproti tomu Evropská unie se vyznačuje strnulostí kartelového práva, ato ze tří důvodů. Je pouhým více či méně úspěšným plagiátoremamerického vzoru. Antimonopolní politika se místo ochrany volné soutěžestala politickým (byrokratickým) nástrojem vzájemného sjednocování EU acelý problém ještě umocňuje obecná evropská tendence všechno regulovat.
V Česku vznikl antimonopolní úřad v průběhu roku 1991, aniž kdokolivdokázal definovat jasný názor, co je jeho úkolem a jak má fungovat.Převládla myšlenka: „V standardních ekonomikách tato instituceexistuje, musíme ji proto zřídit také“. Pro Václava Klause & hisboys byl Úřad vynuceným apendixem „liberální“ transformace a od saméhopočátku se nacházel pod jeho rozlišovací schopností jako ekonoma ipolitika Z tohoto důvodu jej tehdy dominantní ODS přenechala KDU-ČSL vpodobě léna za koaliční podporu. První předseda Úřadu, StanislavBělehrádek, dnes senátor za tutéž stranu, má nesmazatelnou „zásluhu“,že byl umístěn do Brna, mimo odborné zázemí ekonomických fakult.Politické handly ovšem pokračovaly i později, a to výměnou funkcepředsedy, dnes formálně nezávislý Josef Bednář, dříve člen a kandidátKDU-ČSL do parlamentu, za podporu lidovců státnímu rozpočtu na rok1999, sestavenému menšinovou vládou ČSSD.
V instalaci „pouhých“ politiků do vedení Úřadu hledejme neochotupostavit ochranu hospodářské soutěže na ekonomické základy. Pouháprávní interpretace antimonopolního zákona totiž dovoluje úplnělibovolná rozhodnutí. Když si dáme do souvislosti tuto volnost,pravomoc Úřadu udělovat citelné sankce (peněžité pokuty, rozdělenípodniku atd.) a finanční možnosti pronásledovaných „monopolistů“,dostáváme dokonale korupční prostředí. Snad ještě šťavnatější, než jsouarmádní zakázky.
Přímo incestní je účast Úřadu na vládních aktivitách omezujícímhospodářskou soutěž. Podílel se na vzniku investičních pobídek,prakticky výjimek z pravidel rovné konkurence a dnes jako na běžícímpásu povoluje poskytování veřejné podpory, tedy zvýhodňování jednohosoutěžitele před ostatními. Z 65 dosud skončených správních řízeních,pouze ve dvou případech nebyla výjimka ze zákazu veřejné podporyudělena.
O smyslu antimonopolní politiky se vedou ve světě mezi ekonomy ostréspory. Některé ekonomické školy, např. rakouská, ji odmítají úplně.Jako vždy, nám v Česku je všechno „jasné“. Dnes přijímaný nový zákon oochraně hospodářské soutěže ještě zvyšuje nevyzpytatelnost Úřadu,rozšiřuje paletu sankcí, trestá spotřebitele a zároveň omezuje svobodupodnikání. Určitě se dočkáme mnoha bombastických kauz, kterýmibyrokraté z Úřadu rádi ohromují veřejnost, ale hospodářství i našeživotní úroveň budou jenom trpět.
