7.června Den daňové svobody, příležitost ke zvolání: „Nechte nás být“.
Ekologičtí aktivisté brojí proti globálnímu oteplování, kácení deštnýchpralesů, lovu velryb, znečišťování oceánů. Zdá se ale, že civilizacedaleko dříve zahyne na přemíru socialismu, resp. sociálních dávek askupinových výhod, které jedny dusí a druhé vede k parazitickémuzpůsobu života. Mějme na paměti, že veškeré své příjmy v roce 2001 od1.ledna do 6. června (celkem 43 procent) odevzdáme státu, a ažnásledující den začneme dělat na sebe.
Podle loňského výzkumu veřejného mínění zpracovaném firmouSOFRES-Factum je každý druhý občan pro placení vyšších daní, zapředpokladu, že mu stát zajistí různé sociální jistoty a bezplatnéslužby. Výsledek? Jedna třetina českého obyvatelstva pobírá sociálnídávky, deficit veřejných financí narůstá do astronomických rozměrů,školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktura i pomoc skutečněpotřebným je na úrovni zpuchřelého mocnářství. Stát, mám tím ale namysli politiky s konkrétními jmény a tvářemi, provádí přesuny peněz odjednoho člověka k druhému za pomocí podvodu, násilí nebo jeho pohrůžkoua rozdmýcháváním lidské závisti. Kolosálním podvodem je to, že občanéneví, kolik skutečně platí na daních nebo odpouští v daňových úleváchostatním Např. při hrubém výdělku 13.289,-Kč, (průměr prvního čtvrtletí2001) dostane zaměstnanec s jedním dítětem čistého 10.651,-Kč, ale4.653,-Kč „odvodů“, který za něj platí zaměstnavatel, není na výplatnípásce vůbec vidět. Zdanění průměrného platu činí 40,6 procent. Kdyžnatankujeme do nádrže benzín, stát má ze zaplacené ceny 52 procent.Jsou naprosto směšná vystoupení analytiků, kteří dávají do souvislosticeny pohonných hmot se zdražením ropy nebo posílením koruny vůčidolaru, když ty jednoznačně diktuje stát. Ze stejného důvodu bychomneměli poslouchat ani úvahy politiků o kartelových dohodách mezirafineriemi. Zloděj se vždy snaží odvrátit od sebe pozornost voláním:“Chyťte zloděje“.
Občané se také mylně domnívají, že při přerozdělování dostanou z celéhosystému více než do něj daněmi vloží. Ve skutečnosti platí nejvíce samisobě a na absurdním přesouvání miliard tam a zpátky profitují mocenskyi finančně politici. Většina peněz také neslouží lidem k jejich blahu,ale k posílení proti nim namířené, a je samotné trápící byrokracie.Voliči dávají své hlasy hlavně politikům, tvrdícím, že je správné, kdyžbohatší lidé jsou nuceni pomáhat chudším, tj. mají vyšší daně. Proč máněkdo s ročním výdělkem deset miliónů korun platit na daních více nežten, který má příjem dvěstětisíc korun a přitom ještě čerpá sociálnídávky? Oba dva dostávají stejné množství skutečně potřebných služebstátu, např. armády a policie. Progresivní i prosté procentuálnízdanění příjmů je ukázkovým příkladem nerovnosti před zákonem. Pokudjsme si opravdu všichni rovni, musíme platit stejnou částku, šéf firmyjako nezaměstnaný. Demokracie prý řeší tento problém hlasováním.
Není absolutně přijatelné, aby jakkoliv velká většina rozhodla o tom,že bude na menšině páchat násilí, tedy konfiskovat jí část majetku.Nerovnost v příjmech je naprosto normální a nikdo se nesmí domáhatmajetku svého bližního, jelikož se domnívá, že sám, nebo někdo jiný, mámálo. Nikoliv přerozdělování, ale možnost dosáhnout svojí pílí,schopnostmi a ochotou riskovat individuální úspěch a následně užítvšechny jeho materiální plody, se zasloužila v posledních třista letecho strmý růst životní úrovně obrovského množství lidí. Dnešní rovnostářitak fakticky útočí na zdroj vlastního blahobytu.
Sociální dávky a uplácení nátlakových skupin daňovými výhodami,dotacemi a celními bariérami se tak zažilo, že nám nepřijde na myslněco jiného. Paraziti by měli každé ráno minimálně třikrát hlasitěpoděkovat svým spoluobčanům. Místo toho se každá dávka, úleva, dotace,ať již existující nebo teprve připravovaná, stává naprosto samozřejmýmnárokem daným od Boha. Představme si situaci, že se někdo rozhodne státobčanem „druhé kategorie“ a výměnou za nižší daně oželí nárok nasociální dávky a jiné platby ze státního rozpočtu. Nebo ještěextremnější případ, že by stát měl kompenzovat těmto „občanům druhékategorie“ náklady za „služby“, které nechtějí. Za podporu zemědělství,sanaci železnice, hutí, dolů a jiných podniků, za nemožnost dostat sena vysokou školu atd. Není to možné z velice pragmatických důvodů.Parazity by neměl kdo živit a tak zákony přijaté na jejich popud a díkyjejich volebním hlasům nutí ostatní setrvávat v začarovaném kruhu stálezvyšujících se daní a výdajů. Nejnebezpečnější skupinou parazitů jsoupolitici, protože jiným parazitům vytváří za cizí peníze příjmy aprivilegia, aby se sami udrželi u zdroje příjmů a privilegií. Proto sek nim chovejme odpovídajícím způsobem. Za všechno co mají a čímvládnou, vděčí nám občanům.
Při vynucovaném přerozdělování majetku mezi „dávajícími“ a“přijímajícími“ již nelze argumentovat mezilidskou solidaritou, protožedaně dosáhly velikosti „více než malé“, a jsou tedy trestuhodné. Jenačase zvolat „laissez-nous faire“ (nechte nás být) a důrazně vyžadovatplnění této výzvy.
