Paktu stability se nyní věnuje pozornost hned z několika důvodů. Prvnímz nich je jeho explicitní zpochybnění předsedou Evropské komise RomanemProdim. Druhý důvod je třeba hledat v rozjitřené diskusi, jež se vedlau příležitosti schvalování českého státního rozpočtu na rok 2003. Vtomto kontextu bude užitečné vysvětlit, jakou roli může v ekonomicehrát deficit veřejných rozpočtů a zda je třeba s ním pracovat.
K zodpovězení této otázky je třeba znát cíl, kterého je žádoucídosáhnout. Co to může být? Všeobecně se zdá, že vyrovnanost – činevyrovnanost – veřejných rozpočtů sama o sobě cílem není. Naopak. Jeprostředkem k dosažení jiného cíle, který si dovolím označit jakoprosperitu či blahobyt. Je tedy možné tvrdit, že hospodářská politikausiluje o blahobyt občanů a veřejné rozpočty se považují za jeden zprostředků, jak jej dosáhnout.
Veřejné rozpočty mají své výdaje a příjmy. Pominu-li v tomto okamžikumýtus o anticyklické roli veřejných rozpočtů (nebudeme se jím zabývat,neboť předpokládáme, že byl již definitivně pohřben), blahobytu se mádosáhnout pomocí výdajů, a příjmy (daňové a nedaňové) představujínáklady na tuto činnost. Z toho vyplývá, že daňoví poplatníci nemohouvlastní aktivitou vytvořené prostředky použít k dosahování svých cílů,které oni sami považují za hodné naplnění.
Na první pohled se zdá, že snem každého politického hospodáře jeprostředky pouze vynakládat a pokud možno nevybírat žádné daně.Deficity veřejných rozpočtů by v takovém případě byly něčím vítaným,nikoli opovrhovaným. V čem je tedy jejich problém? V tom, že stát neníběžný ekonomický subjekt. Pokud by se například pan Novák rozhodl konatblaho a zavedl systém penzí, dávek v nezaměstnanosti atd., mohl by takčinit, dokud by nepřišel na mizinu (dokud by tuto „veřejnou službu“zvládal dotovat z nějaké své tržní aktivity). Pak by asi skončil. Nicdalšího by se nestalo. Žádný deficit by zde neexistoval. Stát se ale odpana Nováka podstatně liší. Nemá žádné vlastní prostředky, z nichž bymohl svou „dobročinnost“ financovat. Nepodniká, neposkytuje služby, zaněž jsou lidé ochotni platit. Kdyby tomu tak bylo, byl to zcela běžnýsoukromý podnik a problém veřejných rozpočtů by zde neexistoval.Současná situace je ale jiná. Politici chtějí konat dobro, nemaje ktomu žádné prostředky. Musí je proto nějak získat.
Otevírají se před nimi tři možnosti. První je výběr daní, což znamená,že k panu Novákovi a k ostatním občanům přijde berní úředník a oznámí,že on teď bude konat dobro za ně, ať se jim to líbí či nikoli, aodebere jim proto jistou část jejich majetku. Druhou možnostpředstavuje půjčka. Zde se přímo vnucuje otázka, jak může stát získatpůjčku, když nemá žádné vlastní zdroje, z nichž by půjčené prostředkyněkdy vrátil. Odpověď je snadná. Stát si peníze, které dluží, sámvytvoří. Z čeho? Z ničeho. Právě tato „zázračná“ schopnost státu z nějčiní „důvěryhodného“ dlužníka. Jen stát má moc rozhodovat o majetkuobčanů ať již ve formě zdanění či skrze tištění peněz.
Důsledky jednotlivých možností, které nyní političtí hospodářizabývající se veřejnými rozpočty mají, mohou být různé. Pomiňme otázkuvýdajů. Předpokládejme, že lidem neškodí, nýbrž prospívají. Byť je tovíce než odvážný předpoklad, lze jej v kontextu tohoto zkoumánípřipustit. Nechť tedy výdaje představují ono dobro, k jehož naplněnímusíme obětovat jisté náklady. První variantou je vyrovnaný rozpočet.Každý rok se při volbě této strategie vybere stejné množstvíprostředků, jako se vydá. Každý rok politici odeberou svým občanůmprávě takové množství prostředků, jaké jim umožní nakoupit statky, onichž se domnívají, že je občané ke svému štěstí potřebují. A zde jeprvní problém. Zatímco pan Novák provozoval charitu na vlastní riziko,aktivita státu je násilná – občanům se brání spotřebovávat to, cochtějí. To, že stát za vybrané prostředky také něco poskytne, je věcjiná. Je nesporné, že zdanění způsobuje kalkulační chaos. Protože silidé nemohou obstarat to, co sami chtějí, tržní ceny nejsou skutečné.Podnikatelé, kteří na základě těchto cen provádějí ekonomickoukalkulaci (rozhodují o tom co a jak vyrábět) vycházejí z mylnýchsignálů. Vyrábějí pak něco jiného, než si lidé ve skutečnosti přejí, avyrábějí to neefektivně. Dochází k plýtvání.
Druhou možností státu je nepokrývat své výdaje zdaněním, nýbrž půjčkamiod občanů. Tato varianta je nicméně pouze hypotetická, protože senemůže dočkat reálného naplnění. Skončit může několikerým způsobem.Prvním z nich je, že stát půjčku nesplatí. Pokud občané svou půjčkunevnímali jako dar, budou oloupeni. Opět pomiňme tento bezprostředníúčinek. I zde existuje dopad na racionální alokaci zdrojů, avšak oprotipředchozímu příkladu nedopadá na všechny ekonomické subjekty, nýbržpouze na ty, které věřily státu a byly okradeny. Když se ale politicirozhodnou vypůjčené peníze „vrátit“, mohou volit mezi dvěmaalternativami. Použijí-li k uhrazení půjček daně, přechází tatoalternativa do varianty první. Zbývá ale ještě jedna možnost. Stát simůže peníze na splátku dluhu jednoduše vytisknout.V „lepší společnosti“ evropských států se politici uchylují pouze kedvěma posledně jmenovaným alternativám. První jsme se již věnovali,zaměřme se na druhou. Ta probíhá tím způsobem, že stát vydá dluhopisy,které nakoupí soukromé subjekty. Fakt, že se nejedná o klasickoupůjčku, se projeví v okamžiku, kdy uvedené dluhopisy odkoupí centrálníbanka, čímž uvede do oběhu nové peníze. To se odrazí ve vyšší cenovéhladině. Tato inflace není ničím jiným než jistou formou daně, kteráodebírá reálné bohatství z rukou všech občanů do rukou státu a s nímspřízněných subjektů. Mimo tento přerozdělovací efekt, o němž jen stěžímůžeme hovořit jako o růstu blahobytu, opět vzniká kalkulační chaos.Prostředky, o nichž se lidé domnívali, že jsou investované, veskutečnosti investované nebyly. Stát je spotřeboval, nakoupil za nětanky, letadla, obilí, tabule, počítače, vyplatil na mzdách úředníkům.V okamžiku, kdy se ukáže, že stát nemůže „úvěr“ splácet, odhalí se jímspáchaný podvod a za normálních okolností by začal pracovatpřizpůsobovací mechanismus. Ceny i úroková míra by se postupně vrátilyna svou výchozí (nižší) úroveň. Jestliže však do hry vstoupí centrálníbanka, k uplatnění tohoto mechanismu nedojde. Podvod je dále maskován,centrální banka vrátí věřitelům peníze, které však již nejsou stejněhodnotné jako ty, které půjčili. Centrální bankéři vytvořili peníze,nikoli však reálné bohatství – iluze pokračuje, a tím bolestnější budejejí konec. Čím déle potrvá, tím více kapitálu stát zkonzumuje.
Jaký je závěr? Pokud připustíme, že výdaje veřejných rozpočtů jsou vevztahu k blahobytu pozitivní (což je velmi odvážná hypotéza, neboť lidéžádným svým jednáním nedemonstrují, že by tomu tak bylo), pak stálemusíme mít na paměti, že tyto výdaje vyžadují získání určitých příjmů.A to buď z daní, které způsobují kalkulační chaos a poškozují blahobytcelku, nebo tiskem nových peněz – tj. díky inflaci, jejíž důsledky jsouobdobné. Ať tak či tak, občané trpí. Nelze než uzavřít, že trh jenarušován rozpočtem deficitním, vyrovnaným i přebytkovým.
Může tedy být Pakt stability a růstu, který zavazuje země k udržováníschodků veřejných rozpočtů pod 3% HDP, zárukou skutečné stability?Odpověď závisí na její definici. Znamená-li stabilita takový vývoj, kdyekonomický systém v sobě neobsahuje inherentně zabudované chyby, paknelze než odpovědět jednoznačně negativně, znamená-li však stabilníchaos, pak lze zřejmě souhlasit. Je problém deficitu veřejných rozpočtůz pohledu ekonomie zcela irelevantní? Ano i ne. Samotné deficity totižnepředstavují nějaký samostatný ekonomický jev hodný zkoumání.Problematické jsou výdajové programy státu a jejich důsledky,problematické jsou daně a jejich důsledky, a v neposlední řadě takéinflace a její dopady na ekonomiku. Snaha zredukovat analýzu těchtootázek na zkoumání jediného čísla – podílu deficitu veřejných rozpočtůk HDP – se jeví jako velmi nešťastná.
Pakt stability tak dle mého názoru nepředstavuje nic jiného než dalšípokus politiků zamaskovat skutečné problémy předstíráním zájmu o blahocelku. Skutečným problém vidím v tom, že skrze politický proces serozhoduje o polovině vyprodukovaného bohatství, a že toto rozhodovánívede k dalekosáhlému chaosu a plýtvání. To, jakou podobu na sebe tentochaos nakonec bude mít, může sice být zajímavé, přesto však v našísituaci podružné.
