Dne 12.6.2003, v předvečer referenda vstupu do vznikajícího superstátujménem Evropská unie si připomeneme Den daňové svobody, což je pomyslnáhranice, která rozděluje rok na dvě části. V první pracujeme na stát, vdruhé sami na sebe. Berň je vyvlastněním pod hrozbou státního násilí,exekuce majetku, vězení a přitom neexistuje jediný důvod pro právo nacizí peníze. Většina občanů považuje berně za něco daného, zjeveného,co bylo, je a bude, a to ve všech státech světa. Politici si aletotožnost berní s vyvlastněním dobře uvědomovali. Stačí nahlédnout dočl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod(č. 209/1992 Sb), kde se deklaruje ochrana vlastnictví, ovšem svýjimkou placení daní, jiných poplatků a pokut. Státy, jako signatářitéto úmluvy se tak chránily, aby občané nemohli vznášet žaloby protiberním s odkazem, že se jedná o vyvlastnění bez náhrady.
Celá teorie zdanění vyučovaná na vysokých školách i politická praxe jenaplněna snahou skrýt před občany výši berní a předcházet tak jejichprotestům. Z měsíční mzdy, kdy na výplatní pásce je uvedeno 15 tisíckorun, se stát ve skutečnosti ponechává 8670 korun, z cena benzinu bybez daně byla cca 8 korun za litr. V půli května tohoto roku poslaneckásněmovna zamítla návrh novely zákoníku práce, která zaváděla povinnostuvádět na výplatní pásce celou mzdu. V diskusi padly argumenty, žeinformace není podstatná a pokud by se uváděly celkové náklady, muselby zaměstnavatel přiznávat i nadhodnotu. Karel Marx se musel smát.
Podle čl. 11, odst.1 Listiny základních práv a svobod má vlastnicképrávo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu a zákon tudížnesmí favorizovat vlastnictví státu. Snaha naplnit státní rozpočet prozajištění jeho velice pochybných výdajů vede k tomu, že daňovévyvlastňování doprovází stále větší represe a privilegia státu. Podhrozbou § 147 trestního zákona „neodvedení daně, pojistného zapoplatníka“ se zaměstnavatelé stávají pohůnky státu a jsou nuceni beznáhrady vykonávat služby pro stát, což koliduje s článkem 9 Listinyzákladních práv a svobod, která praví: „Nikdo nesmí být podrobennuceným pracím a službám“. Důvod je prostý. Kdyby několik miliónůzaměstnanců dostávalo peníze přímo „na ruku“ a na konci roku mělo státupředat 42% ze svého výdělku, erár by nedokázal statisíce poplatníkůnikdy zkontrolovat ani od nich berně vymoci. Nehledě na vlnu odporu apád volebních preferenci doprovázející tyto snahy.
Dále § 148b trestního zákona říká:„Kdo nesplní svoji zákonnouoznamovací povinnost vůči správci daně a …..“, přeloženo, kdonenapomáhá okradení svého bližního, bude potrestán. Zajímavou kapitolouje nerovné postavení mezi státem a občanem v daňovém řízení. K vymoženídluhu, musí občan (firma) vést soudní spor o existenci pohledávky, vpřípadě odvolání dlužníka u soudů několika stupňů. Teprve v okamžiku,kdy je rozsudek pravomocný, může věřitel podat návrh na výkonrozhodnutí. Naproti tomu stát, reprezentovaný správcem daně, platebnímvýměrem určí pohledávku a exekuci majetku provádí bez odkladnéhoúčinku, přednostně před ostatními věřiteli. Toto jednání má všechnyznaky popsané v § 256, § 256a trestního zákona „poškozování věřitele“ azvýhodňování věřitele, až na to, že se jich nedopouští dlužník, alejeden z věřitelů. Opomeňme další věci, jako zálohové placení daní zezisku, který ještě nenastal, několikanásobné zdaňování jednoho příjmu,liknavé vracení přeplatků daně z přidané hodnoty nebo možnostpozastavení vracení těchto přeplatků, kdy důkazní břemeno nesepoškozený.
Daňová progrese odporuje zásadě rovnosti před zákonem a jedná se osociální diskriminaci (rasismus, apartheid), kdy bohatší jsou nuceniplatit větší daně než chudí. Zdaňování trpí zásadní logickou chybou.Jak může někdo tvrdit, že peníze sebrané jednomu člověku pomohoudruhému? Vyhrůžky, co všechno by bez daní nebylo postaveno, zřízeno…jsou naprosto liché, protože sami lidé by se rozhodli, co považují zanejlepší. Zda lety Jana Kavana do New Yorku, dobrý oběd v restauracinebo nové boty pro své děti.
