Před 115 lety autority ve Spojených státech amerických položily základní kámen politiky na ochranu hospodářské soutěže, protože dospěly k závěru, že tržní soutěž není sebezáchovná – to vše se ovšem událo bez podpory jakékoliv ekonomické teorie, protože ta byla v této oblasti rozvinuta až o mnoho let později. V současnosti existuje rozsáhlé antimonopolní zákonodárství a související hospodářská politika i v evropských zemích, které byly zámořskou realitou evidentně značně ovlivněny, ne-li dokonce inspirovány.
I když se pojetí antimonopolní politiky od přijetí slavného Shermanova antitrustového zákona v roce 1890 do dnešní doby radikálně změnilo, přesto byly v posledních letech vedeny rozsáhlé soudní spory týkající se porušení pravidel hospodářské soutěže, jejichž argumentace se opírala o tyto pochybným způsobem vzniklé a navíc zcela přežité právní normy – za všechny jmenujme do očí bijící případ Microsoft. V průběhu zámořské soudní pře mezi Ministerstvem spravedlnosti a dlouholetým leaderem softwarového průmyslu byla proto mnohokrát diskutována možnost rozsáhlé reformy antimonopolní politiky.
Zmíněný případ se zdá být učebnicovým příkladem využití systému protimonopolního zákonodárství pro účely konkurenčního boje. Na tvrdém přístupu amerických autorit se totiž podepsala i zaujatost vyplývající z lobbování zájmových skupin soustředěných kolem konkurentů Microsoftu. Lze tak hovořit o vědomém napadení úspěšné a efektivní firmy prostřednictvím státního zásahu. Zástupci ministerstva spravedlnosti USA a 20 států Unie zažalovali Microsoft v květnu 1998. Státní zástupci hovořili o zneužití dominantního postavení na trhu operačních systémů s cílem získání tržního podílu v segmentu internetových prohlížečů, a to pomocí zakomponování Microsoft Exploreru do systému Windows.
Přes několik vstřícných kroků, které byly projevem vůle Microsoftu dosáhnout mimosoudní dohody a vyhnout se tak značným ztrátám na dobré pověsti společnosti, bylo Gatesovo impérium v dubnu 2000 uznáno vinným z porušení ustanovení Shermanova zákona. Následné soudní rozhodnutí o rozdělení firmy na dvě vzájemně si konkurující části mělo za následek okamžité snížení tržní kapitalizace společnosti o 80 miliard USD. To ovšem také patřilo k cílům jistých zájmových skupin stojících na straně antimonopolního úřadu. Jeden z nejhlasitějších lobbyistů a konkurentů Microsoftu dokonce zaměstnával soukromou detektivní kancelář ke sledování svého úhlavního rivala. Ekonom Stan Liebowitz naproti tomu spočítal, že rozbití Microsoftu spojené se zvýšenými náklady na zajištění softwarové kompatibility by jen v roce 2002 stálo až 30 miliard USD.
V průběhu odvolacího procesu, který skončil v červnu 2001 vítězstvím Microsoftu, na povrch vyplynuly některé zajímavé skutečnosti – například fakt, že soudce Jackson, který nařídil rozdělení, byl zaujatý – nasvědčovaly tomu i jeho ostré mediální výpady realizované v době před vynesením rozsudku, což etický kodex soudcům přímo zakazuje, a také několikerá setkání s vedoucími představiteli konkurenčních společností. Ihned po vynesení rozhodnutí apelačních soudců vyjádřily obě znesvářené strany ochotu k mimosoudnímu urovnání sporu. Dohoda byla uzavřena v listopadu 2002 a okamžitě byla označena za velké vítězství obžalovaného. Zachovala totiž Microsoftu právo integrovat do svého operačního systému nové softwarové aplikace, proti čemuž se samozřejmě okamžitě ohradili jeho konkurenti.
Mezitím ovšem zahájila proces proti Microsoftu Evropská komise. Předmětem sporu se rovněž staly integrální součásti Windows, tentokrát zejména multimediální přehrávač Windows Media Player. Evropští úředníci vyčkali na poslední verdikt v americkém procesu a poté již zahájili nekompromisní tah na branku, který v loňském roce vyústil v udělení historicky nejvyšší pokuty vyměřené Evropskou unií jedné firmě – 497 milionů EUR. Krom toho Komise softwarové společnosti nařídila, aby z operačního systému Windows vyjmula přehrávač Media Player.
Toto rozhodnutí ale vůbec nezohlednilo fakt, že dominantní tržní podíl Microsoftu vznikl legitimně (nehledě na to, že existuje pouze na úzce specifikovaném trhu a nejde tak o žádné smysluplné monopolní postavení), díky uživatelské důvěře a obrovskému zájmu spotřebitelů – navíc v procesu svobodného trhu, soustavnou inovací v podmínkách výrazně rychlého růstu a paradoxně klesajících cen, díky hrozbě ostré konkurence. Integrace uvedených aplikací představovala pro spotřebitele ve skutečnosti užitek a rozšířila informační superdálnici. Uvedený protimonopolní útok na tohoto tržního vůdce proto představuje útok na prokazatelnou efektivnost a na projevené spotřebitelské preference, i když tyto vedly k dominantnímu postavení. Společnost Microsoft rozšiřovala komponenty systému při minimálních dodatečných nákladech pro spotřebitele, a to bez státních dotací, právních bariér či regulace, což ukazuje na slabost konkurentů (kteří z trhu jistě nebyli vylučováni fyzicky). Ti se pak Microsoft pokusili zlikvidovat místo v ostré tržní konkurenci prostřednictvím soudu.
Žádná instituce by neměla stanovovat, co a zda vůbec může firma inovovat, a zabraňovat tak vývoji produktů odpovídajících potřebám zákazníků – nehledě na pochybný smysl samotného zásahu do trhu s tak rychlým technologickým vývojem jako je softwarový průmysl. Probíhající proces je masivním pokusem o násilné prosazení státní regulace. Jediné, čeho se Microsoft dopustil, bylo to, že je mimořádně úspěšným a jeho produkty tak ovládají většinu svých trhů. Výsledek zámořského procesu naštěstí neomezil jeho ekonomicky klíčové právo, právo inovace. Poučí se z toho evropské autority?
