Jak dvanáctiletý školák porazil americké námořnictvo a změnil dějiny
Spielbergův horor Čelisti spěje do finále. Osamělá trojice hrdinů čeká v noci uprostřed moře na rozhodující střet s hrůzným monstrem a krátí si čas vzpomínkami na zranění ze svých předchozích výprav. Nakonec v prapodivné soutěži o nejděsivější historku vítězí fanatický lovec žraloků Quint, který vypráví příběh z křižníku Indianapolis, na němž během války sloužil u amerického námořnictva. Je to příběh pravdivý a právě tuto sobotu uplyne šedesát let od chvíle, kdy začal.
Dny hrůzy
30. července 1945 krátce po půlnoci torpédovala jedna z posledních japonských ponorek těžký křižník USS Indianapolis při jeho rutinním přesunu přes Filipínské moře z ostrova Tinian do přístavu Tacloban na Leyte. Loď se po dvanácti minutách potopila a z dvanácti set mužů posádky se jich zachránily snad tři čtvrtiny. Přestože stačili vyslat několik volání o pomoc, nikdo na ně nereagoval, a dokonce si nikdo ani nevšiml, že křižník v určenou dobu nedorazil tam, kam měl. Pro přeživší část posádky Indianapolisu tak nastalo několik dní mučivého hladu, žízně, beznaděje a pomalého umírání. Ušetřeni byli jenom ti, které rychle roztrhalo hejno žraloků, jež se postupně shromáždilo na vítanou hostinu uprostřed odlehlé části Pacifiku a doslova vyjídalo poslední zbytky zbídačené posádky.
Teprve čtyři dny po katastrofě si hlídkový protiponorkový letoun amerického námořnictva z Palauských ostrovů naprostou náhodou všiml olejové skvrny na hladině moře a následně také několika zoufalých a smrtelně zbědovaných trosečníků. Následovala jedna z největších záchranných operací druhé světové války, díky níž se nakonec podařilo dostat do bezpečí necelé čtyři stovky mužů z posádky potopeného křižníku. Byl mezi nimi i kapitán lodi Charles Butler McVay III.
Zde by celý hororový příběh mohl skončit. Místo toho se však rozjel druhý, snad ještě děsivější horor, který trval dlouhých šedesát let.
Obětní beránek
Kapitán McVay měl smůlu. Jeho potopený křižník se pyšnil zajímavou historií – oblíbil si ho např. prezident Franklin D. Roosevelt, byl vlajkovou lodí admirála Raymunda A. Spruance (vítěze klíčové bitvy druhé světové války v Pacifiku, při níž byla rozdrcena hlavní úderná část japonského loďstva), a zejména se jednalo o loď, která převezla ze San Franciska na ostrov Tinian podstatné části jaderné bomby, jež následně zničila japonskou Hirošimu. Potopení symbolicky významné lodi proto vyvolalo vzrušení. Navíc k němu došlo na samém sklonku války a veřejnost – hlavně vlivní příbuzní obětí – chtěli znát viníka dost zbytečné smrti svých blízkých. A za obětního beránka byl vybrán právě nešťastný kapitán McVay.
A to přesto, že skutečné viníky tragédie nebylo zase tak obtížné najít. Je prokázané, že zpravodajští důstojníci a organizátoři přesunů lodí v Tichomoří měli zprávy o pohybu japonských ponorek, které však McVayovi zamlčeli. Jak se ukázalo, několik amerických lodí a základen také slyšelo volání křižníku o pomoc, aniž by na ně reagovalo. Prakticky nikdo z velení se nezajímal, kam loď zmizela, když se nedostavila na cvičné střelby podle původních plánů. Kdo by ale v poválečné euforii měl zájem na zostuzení mnohých z těch, kteří válku v Tichomoří pomohli vyhrát? Rozhodně ne námořnictvo a jeho tehdejší ministerstvo.
Veřejnosti byl předhozen jako obětní beránek právě McVay, který byl v podivném procesu jako jediný kapitán v historii amerického válečného námořnictva odsouzen za ztrátu své lodi způsobenou nepřítelem. Nic nepomohlo, že Američané jenom v průběhu druhé světové války ztratili kolem sedmi set lodí. A nic nepomohlo, že proti odsuzujícímu rozsudku protestovali zachránění námořníci.
Soudci si však zjevně svým rozhodnutím nebyli nijak zvlášť jisti, neboť spolu s rozsudkem poslali ministerstvu i žádost o prominutí trestu pro odsouzeného kapitána. McVay, který skončil svoji službu v armádě v roce 1949, se však nikdy cejchu viníka nezbavil (byť mu byl trest skutečně prominut) a v roce 1968 po několika ranách osudu – neustále bombardován telefonáty a dopisy rozzuřených příbuzných obětí tragédie – spáchal sebevraždu.
Velmi pozdní happy end
Přestože přeživší trosečníci vytvořili již v roce 1960 organizaci, která bojovala za očištění jména jejich kapitána, neuspěli. Neuspěli dokonce ani poté, co se stal ve vládě Jimmyho Cartera ministrem obrany Graham Claytor, příbuzný kapitána McVaye a zároveň v době války kapitán torpédoborce, který jako první dorazil na místo potopení křižníku a začal zachraňovat trosečníky. Námořnictvo svůj postoj odmítalo změnit. I přes naléhání ministra odmítlo cokoli prošetřovat a dál tvrdošíjně trvalo na vině kapitána McVaye.
Když už koncem 90. let žilo z někdejší posádky Indianapolisu jen necelých sto padesát starých mužů, přišel nečekaný obrat. To, čeho se nepodařilo dosáhnout ani ministrovi obrany, zvládl jako zázrakem dvanáctiletý školák Hunter Scott z Pensacoly na Floridě. Právě on totiž donutil americké námořnictvo kapitulovat.
Vše přitom začalo nenápadně. Malý Hunter se o tragédii křižníku zajímal po zhlédnutí Spielbergových Čelistí, protože příběh vyprávěný ve filmu starým opilcem Quintem se mu zdál jako zajímavý námět pro školní práci. Napsal proto inzerát do místních novin a čekal, co se bude dít. Netrvalo to dlouho a odpověděl mu na něj jeden z trosečníků, který zvídavému školákovi poskytl adresy ostatních v té době ještě žijících trosečníků z Indianapolisu. Chlapec je kontaktoval nejprve pomocí dotazníku a pak i osobně. A nabyl nezlomného přesvědčení, že v případě kapitána McVaye se jednalo v nejlepším případě o tragický justiční omyl, v tom horším, ale realističtějším pak o promyšlené obětování jednoho důstojníka pro záchranu kariéry a pověsti nejvyšších námořních velitelů.
Hunter Scott proto postupně shromáždil všechen dostupný materiál a předložil jej Kongresu. A z toho, co mělo původně být jen zajímavým tématem pro školní seminární práci, se stal úspěšný pokus o očištění jména kapitána McVaye. Není přitom bez zajímavosti, že v roli svědka (stejně jako v procesu hned po válce – v obou případech pak svědčil v McVayův prospěch) v něm nakonec figuroval i Motchitsura Haschimoto, kapitán japonské ponorky, která Indianapolis oné neblahé srpnové noci potopila.
Během slyšení v Kongresu, kde s působivou řečí vystoupil i tehdejší školák, dnes student žurnalistiky Hunter Scott, pak jednoznačně převládlo přesvědčení, že kapitán McVay byl odsouzen zcela nespravedlivě. Přes neustávající a naprosto nepochopitelný odpor námořnictva tak v říjnu 2000 obě komory Kongresu schválily očišťující usnesení.
Definitivní tečku za příběhem pak udělala nová administrativa prezidenta George W. Bushe, která poslední posádce Indianapolisu udělila pochvalu a přiměla námořnictvo, aby změnilo své vlastní záznamy a odstranilo z nich všechny zmínky o vině kapitána McVaye. Čelisti nespravedlnosti konečně sklaply.
