S usazovánímse ve Strakově akademii narůstají premiéru Paroubkovi voličské preference. Jedním z důvodů je, že na rozdíl od svého předchůdce vyvolává u veřejnostidojem odborné zdatnosti. Často a rád zdůrazňuje, že původním povoláním jeekonom. Z toho se vyvozuje, že rozumí hospodářským problémům země. Mnohá jehosuverénně opakovaná prohlášení (poprvé zveřejněná v MFD 7. 7.) to všakvyvracejí. Připomeňme si alespoň některá z nich:
Premiérova prohlášení
1. „Roste reálná průměrná mzda, v letech 1999-2004 dosáhla vzestupu o 31procent (když v letech 1992-1998 vzrostla jen o něco málo více než 4procenta).“
Pro srovnání používají ekonomové časová období o stejné délce, kdežto premiérParoubek klidně srovnává sedmileté období (1992-1998) s šestiletým (1999-2004).Jeho podivné srovnání dále zpochybňují tři skutečnosti:
Zaprvé, rok 1992 byl posledním společným rokem československého hospodářství auzavíral neopakovatelné období zásadních transformačních změn od komunistickéhopříkazového hospodářství směrem k tržní ekonomice. Toto období nesnesestatistické srovnání s jakýmkoli obdobím v našich moderních dějinách. Velkývýkyv v hospodářském růstu, inflaci, reálné mzdě, nezaměstnanosti a dalšíchmakroekonomických veličinách byl po více než 40 letech plánovitého ekonomickéhodobrodružství s frontami téměř na vše nevyhnutelný.
Zadruhé, Český statistický úřad zveřejňuje hospodářské údaje pro samostatnouČeskou republiku až od jejího vzniku, tj. od 1. 1. 1993.
Zatřetí, při porovnání růstu reálné průměrné mzdy za srovnatelná šestiletá období(1993-1998) a (1999-2004) zjistíme, že zatímco v prvním vzrostla reálnáprůměrná mzda o 27,2 procenta, tak ve druhém, sociálnědemokratickém pouze o23,7 procenta! Tato čísla vypovídají o skutečnosti, která se úplně liší od fatymorgány Paroubkových cifer.
2. „Podařilo se stabilizovat veřejné finance.“
V období 1999-2004 vzrostl veřejný konsolidovaný dluh z 240 mld. na 659 mld.Kč. Tím měl každý obyvatel České republiky na konci minulého roku dluh ve výšitéměř 65 tisíc korun, zatímco před šesti lety o více než 40 tisíc méně. Nasplacení tohoto dluhu by každý pracující v naší zemi musel pracovat tři čtvrtěroku a celou svou čistou mzdu odevzdávat eráru. V letech 2001-2004konsolidované deficity veřejných rozpočtů (v miliardách korun) činily 48,8; 11,5;129,4 a 90,4, přestože v jednotlivých letech byl vykazován ekonomický růst vevýši 2,6 procenta; 1,5 procenta; 3,7 procenta a 4 procenta. Je smutné, že seani v letech hospodářského rozmachu nepodařilo dosáhnout vyrovnání rozpočtovýchvýdajů s příjmy. O rozpočtových přebytcích a splácení veřejných dluhů v obdobíhospodářského rozmachu, což doporučuje keynesovská hospodářská politika, jíž sesociálnědemokratické vlády tak rády ohánějí, se nám může jen zdát.
Kdo si dovolí takový vývoj a stav veřejných rozpočtů nazvat stabilizovanýmiveřejnými financemi? Každý odpovědný ekonom by takovou situaci vyhodnotil jakostav hluboké fiskální nerovnováhy, deficitních veřejných rozpočtů, pokračovánínegativních vývojových trendů a destabilizace veřejných rozpočtů.
3. „Mluvil jsem ve svém projevu – v duchu Strategie – o hospodářském růstu zeměv letech 2007 až 2013 v každoročním průměru o 7,8 procenta.“
Pomocí tohoto ekonomického růstu bychom v roce 2013 měli v České republicedosáhnout průměrné úrovně HDP na jednoho obyvatele v EU.
Strategie hospodářského růstu
K tomu je však nezbytné vytvořit podmínky a přijmout opatření, která následujíza první stranou celkem 136stránkového textu Strategie hospodářského růstu. Tenbyl vypracován pod vedením místopředsedy vlády Martina Jahna.
K nim mimo jiné patří: snížení sazeb příspěvků na sociální a zdravotnípojištění, zavedení dobrovolného soukromého zdravotního pojištění a zvýšeníspoluúčasti pacientů, urychlené vytvoření vícepilířového penzijního systému slimitem pro povinnou účast, sdílení nákladů na studium neboli spoluúčast nafinancování studia, okamžitá a úplná deregulace nájemného, privatizace bytovéhofondu, snížení složené daňové kvóty, změna rozpočtového určení daní na základěprohloubení vztahu mezi místem vzniku daně a její spotřebou neboli posilovánírozpočtové nezávislosti obcí a krajů na státu, privatizace majoritních státníchúčastí v monopolních firmách, privatizace, demonopolizace a liberalizace služebv telekomunikacích, energetice, dopravě a vodním hospodářství, zpružněnípracovního práva cestou snadnějšího propouštění z pracovního poměru ajednoduššího najímání pracovních sil.
Chybí pokora
O těchto opatřeních pan premiér už nehovoří. Bez jejich uskutečnění však nelzedosáhnout kýženého, téměř osmiprocentního ročního ekonomického růstu a vysněnéprůměrné úrovně HDP 25 členských zemí EU v roce 2013.
Naopak výroky zpochybňující aktuálnost penzijní reformy, jasné odmítnutítransformace zdravotnictví, zrušení převodu financování školství z ministerstvana kraje, probíhající zestátňování a postupující monopolizace energetiky anečinnost v dalších oblastech nazrálých pro razantní reformy zpochybňujípolitickou věrohodnost premiéra samého. Proto by bylo dobré, aby střídměji a světší pokorou připomínal veřejnosti svou původní profesi. Svými výroky a skutkyjí nastavuje křivé zrcadlo. Ekonomie, ba ani ti, co se jí živí, si tonezaslouží!
